Doliny, v nichž v létě vedou cesty pro poutníka, jsou zasypány dosud vysokým a mnohdy neprostupným sněhem. Zatímco se příroda v nížině probouzí již k životu a stromy získávají svůj majestát, v horách vládne stále zimní klid. Zasněžené vrcholy Západních Tater tak ukrývají svá tajemství a odívají se magickým kouzlem utišení. Sníh, který je pokryl a který září o to více skrze paprsky slunce, v nich však zdaleka neudusil života. Ba naopak. Vždyť každou chvíli slibuje závlahu tomu, co se nachází dole; i tomu, který směřuje vzhůru.

Cesta, nechť vede nahoru i dolu, je bojem a sebezapřením. Vzdával jsem se a otáčel krok po kroku a znovu nacházel v ujitých stopách naději, abych šel vpřed. Měkký sníh, v němž se bořily nohy nejednou až po pás, vyžadoval velké víry v cíl samotné Cesty. Připadal jsem si chvílemi jako Izák a Abraham. Jako otec, který vleče svého syna k oběti i jako syn, který má být obětován.

Žiarská dolina, uložená ve sněhu bez obrysů cíle, nemá slitování, nedává sebemenší útěchu – přesto je vzdělavatelná. Poslední zbytky těžkomyslnosti činí člověka dvakrát těžším a člověk se propadá o to hlouběji do sněhu. Pokořuje jej na samotné dno, jako obraz duše vlastního nevědomí. Přesto mne na horu cosi pohánělo. Podobně, byť kvalitativně obráceně, jako Erbenovu dívku, již žene vůle k jezeru, kde se s ní nakonec propadá lávka, aby skončila v náručí Vodníkově. Pozbývaje pomalu smyslů, zvláštně mi uniklo, že se Cesta stává paradoxem. Zvlášť cesta na horu, jejíž jméno nese název Plačlivé.

Hora, která je dle pověsti milovanou ženou, plačící nad svým milým (Ostrým Roháčem), který při snaze nalézt vola (Volovce – viz. podobenství o zatoulané ovci) ze stáda, zemřel v náručí hor. Člověk může jen dumat nad tímto nepřímým sdělením, aby dle míry svého poznání uchopil jeho symboliku, význam a moudrost. Aby se i pokořil před moudrostí „pohanských“ předků, pro něž byla spjatost s přírodou a jeho mýtus nedílnou součástí života, zatímco se pro nás stává mnohdy už jen hádankou, kterou třeba luštit, jako samotný život, který ztrácíme a který důsledkem toho více přežíváme než žijeme.

Kráčím, či se propadám, vstříc Žiarskému sedlu. Vedle mne je vidět mohutný Baranec, ale ze zbylých hor dosud takřka ničeho konkrétního. Jak je přitom důležité, umět se v životě vzdát. Jak je těžké rozpoznat, kdy je ta pravá chvíle! Unaven a vyprahnut, jako bych byl hozen do pouště. Obličej byl brzy spálen a byl jsem podoben Maurům.

Již kousek a já, znavený poutník, jehož nohy ztěžkly dvojnásobně, uviděl jsem, že sedlo je již blízko. Přicházím bez očekávání. Vstupuji na něj a teprve v tu chvíli spatřuji Nový svět. Chrám Západních i Vysokých Tater až po Svinici. Dostavuje se úleva a katarze ducha, již dokáže vyjádřit nejlépe jen hudebník ve svých tónech.

Právě tak jako Dvořák v útěšném Requiem, v jeho finální části Agnus Dei, kdy se orchestr v b moll za zvuku mocných varhan rozchází onedlouho se sborem, aby zazněl v pianu chorál v f dur na znamení naděje a útěchy. Aby člověk uslyšel onen krásný, hebký a spásonosný hlas soprána své vlastní duše, zpívající a povznášející srdce i nebesa: Lux aeterna luceat eis, Domine!

Posilněn chvěním, vypravil jsem se na samotné Plačlivé. Na horu, která nade mnou přestala plakat. Necítím únavu a těším se z vrcholu hory, která mi cestou zatím objasňuje svého milého, svoji pověst a příběh. Odhaluje mi vazbu i obraz mne samého. Po chvíli jsem v jejím náručí. Sedám si a vnímám krásu kolem sebe sama. Nádherné ticho, jehož nic neruší. Ticho, které je božské. Vzpomenul jsem si na výrok Jacoba Böhma: „Jsi-li tichý, pak jsi tím, čím byl Bůh před přírodou a stvořením, z čeho stvořil tvou přirozenost a bytost. Když se dokážeš na okamžik povznést tam, kde nepřebývá žádné stvoření, tehdy uslyšíš, co Bůh říká.“

Modré nebe, jehož se tu dá takřka dotýkat. Po všech stranách obrazy, jimiž se duše sytí pozvolna, ale o to pečlivěji a toužebněji, s jakou přišla vyprahlá. Vnímám Ostrého Roháče a zrak se upíná na Baníkov. Majestátný a nádherný – nebe bohů. Tu jen jednou slyším orla jako polnici, který nepřestal ani v zimních měsících strážit vzácný poklad, mě tak drahý a osvobozující, a který uvítal svého poutníka, pána i služebníka.

Půl hodinu tu sedím, medituji, připodobněn zdejším chrámům! Osvobozen od duality, vnímám podstatu bytí, sjednocen s výtvorem, který nemohl být stvořen náhodou a nemůže tak ani sloužit náhodě. Tento čas se mi stal Věčným, neopakovatelným a nezapomenutelným okamžikem. Stal se mi útěchou i nadějí k mé konečnosti. Paradoxem přijetí i odmítnutí.

Krása a mír hor učí bdělosti. Učí umění se jich samotných dočasně vzdát a přijmout tak jejich pokoj a svobodu, a o to více tak s nimi neztratit vazbu! Učí odmítat a vzdávat se! Jaký paradox, byla-li celá cesta o přesném opaku, byla-li mysl naplněna nejkrásnějšími obrazy, s nimiž se nerada loučí.

Byli bychom proto pouhými podvodníky, žádali-li bychom od hor odpovědí, s nimiž bychom k nim vlastně i nenápadně přišli z podsvětí naší nížiny.

Plačlivé je horou, kterou nazývám utěšitelkou. Vznešenější a krásnější, než Boethiův spis. Plačlivé, jakožto prostředník, odkrývá náš vnitřní obraz pohledem na Ostrý Roháč a navrací duši slávu pohledem na Baníkov a identifikaci s ním! Na moje otázky se mi dostalo odpovědi božího ticha a klidu. Moji těžkomyslnost pohltilo nebe, jehož jsem se na chvíli dotkl.

Svoboda, tak zneužívané slovo, nachází si tu svůj skutečný subjekt. Pravda, tak pohrdaná, mající ovšem všude zástup zdánlivých přátel, dlí tu neposkvrněně v ochraně orlů. Člověk, může se právem cítit obdarován. Právem a bez obav může odejít z hory, aniž by měl pocit, že z ní sešel…

Každá světnička, do níž člověk vstoupí, uvítá Vás typickou vůní starého dřeva. Připadám si, jako když jsem listoval v Tolstého staletých knihách a dýchal vůni jejich stránek, a pociťoval přítomnosti samotného autora.

Malé vesničky zde a přitom tisíce různorodých lidských životů a jejich příběhů. Pestré květiny, zelené louky a lesy kolem. Zvuk ticha. Meditace. Žádná přepjatost, žádná umělá societa, jen to, co skutečně Je. Skutečný kostel, skutečný boží chrám, skutečné člověčenství.

Mohl bys mne proto zprvu obviňovat, čtenáři, že se odvažuji psát o lidech mezi lidmi tam, kde bys čekal pouhý skanzen, pouhou zvětralou minulost. Avšak jen z trochy pocítit této zvláštní vůně, jen na chvíli se rozpomenout, a rozehrává se Ti před očima karneval lidských osudů i Tvého vlastního.

I zde jsou proto světničky plné lidí, jejich životů a štěstí, spojeného s přírodou a prostým životem. Stejně jako vazalství, spojeného s pánem, který si nad nimi upletl bič, a který jich vyhnal postupně do měst, usoudil-li nebezpečí, které mu hrozilo, žili-li by lidé nadále ve spjatosti s přírodou.

„Onen člověk, který si obsadil jistý kus pozemku a prohlásil: ‚Tohle je mé’, a našel dost prostoduchých lidí, kteří mu to uvěřili, byl skutečným zakladatelem občanské nerovnosti. Kolika zločinů, válek, vražd, běd a hrůz by bylo lidstvo ušetřeno, kdyby byl někdo vytrhl kůly, zasypal příkopy a zavolal na své druhy: ‚Chraňte se poslouchat toho podvodníka. Jste ztraceni, jestliže zapomenete, že ovoce patří všem a země žádnému.’“ (J. J. Rousseau)

Orava pro mne představuje zemitost, vážnost, hloubku a úctu. Rád se sem vracím a rád objevuji nová zákoutí, jichž dosud poznávám. Její krása a těžká práce je zaznamenaná do nejmenšího detailu lidové tvorby a zanechává ve slovenských lidech (v oné hrstce) právě to kouzlo, které je činí cizincům dosud tak přitažlivým.

Celá vesnička, která je oddělena Studeným potokem, přitékajícím od Roháčských ples, dělí se na pět části: Dolnooravský rínok, Hornooravská ulica, Goralské lazy, Kostol s cintorínom a Mlynisko.

Zde, v Oravské dědině, má každý kout svůj účel a stává se přirozeně útulným. Celé toto obydlí je maximem, v němž se člověk může cítit dobře, aniž by propadal nouzi či se mohl „těšit“ z útrpného přepychu.

Jen přebudujte tyto světnice v zámky, a kdyby to nedej Bože šlo, nažeňte do nich oněch prostých lidí, a zemřou Vám všichni žalem! Učiňte z člověka vévodu, hraběte, ustelte mu na nejdražším hedvábí, a ihned propadne pouhé směnce, kterou doprovází úbytek značné části vnitřní svobody.

„V bytech plných pozlátka mladík učí se světským způsobům, ale moudrý muž, učí se znáti taje života v chýšce chudákově. Tam vidí tajné pletichy, které ve středu kroužku společenského zakryty jsou líčenými slovy. Tam pozná tajně bezpráví, jímž mocný a bohatý rve zbytek černého chleba ubožáku, kterého veřejně zdánlivě lituje.“ (J. J. Rousseau: Julie nebo-li Nová Heloisa)

Jeden z nejzajímavější exponátů je dřevěný kostel sv. Alžběty přenesený sem ze Zábřeže, jehož datum vzniku spadá až do patnáctého století. Do zmítané doby konce husitských válek a vrcholného období české reformace.

Vidím zde kněze i rychtáře (zemepána!), počítající groše, stejně jako otce, který v prachu a bídě klečí nad hrobem svého padlého syna, jehož právě pochoval, a proklínajícího celý svět i Boha.

Nadarmo kropí farář jeho hrob svěcenou vodou. Tato zem je již svatá. Jen my, lidé, ji znesvěcujeme svojí neupřímností.

Každá část dědinky poukazuje na jinou oblast lidské činnosti a vše dohromady vytváří představu o původní oravské vesnici. Vidím zde i mlynáře, rolníka, pastevce, chovatele dobytka, stejně jako tajemnou ženu, chovající se vší láskou ve svém náručí milované dítě. U tohoto pohledu na chvíli zůstávám, protože odkrývá naši vazbu a dluh. Odkrývá naši smrt, žijeme-li v pohrdání či zapomnění.

Tato žena, to je matka naší duše. Ve svém vědomí jsme byli schopni ji však potlačit a namluvit si důležitost vlastní autonomie. Avšak ona si žádá svého života, který je v nás (jakožto anima mundi – duše světa) a čím méně ji dovolujeme vyjít na Světlo, čím menší úctu k ní máme, o to ukrutněji se v nás ozývá. Neboť bez ní a bez paměti, nejsme ničím. Ba možná jsme – pyšným plevelem, pro nějž je připravena pec. Tato ukrutnost je touha po svobodě a právu oné Ženy. Jak nelehké je vysvobodit naši vnitřní matku v situaci, kdy byla naším egem dennodenně vězněna. Cožpak se dá otevřít prostor znenadání sani, aby nás svojí krvelačnou touhou nezahubila?

„Ó, mé srdce, které mám od své matky; ó, mé srdce pozemského bytí, mých proměň. Nevystupuj proti mně jako svědek. Jsi můj duch, který je v mém těle, můj stvořitel, který léčí moje údy. Kéž se odebereš na místo, které je pro nás připraveno. Mé srdce existuje a nemůže být uloupeno, neboť ovládám srdce, které se spojuje s dalšími. Jen ten, kdo netuší mou pomstu, se ho může chtít zmocnit. Jsem v těle svého otce (Geba) a své matky (Nuty). Neprovinil jsem se vůči bohům a nic nemůže ohrozit mé ospravedlnění.“ (z eg. Knihy mrtvých)

Je konec léta a slunce dává všemu malebnou barvu, že si chvílemi připadám jako v pohádce. Paprsky dosedají na střechy a trávníky, jimž propůjčují magické teplo. Vše, v tomto klidném koutě světa, kde smrky, duby a břízy nahrazují lidské divadlo, dýchá neskutečným pokojem.

Oddávám se tomuto snění, této harmonii, kterou dokáže vytvořit jen příroda a člověk v ní, neporušující jejího zákona. Vůbec by mne nenapadlo, než jsem zde vstoupil, kolik času věnuji této dědince. A jakmile člověk propadne zdejšímu kouzlu, stává se čas čistě relativním. Plyne mimo Vás a možná se i úplně vytrácí společně s člověkovým vlastním břemenem.

Modré nebe nade mnou, ticho a klid. Na chvíli jsem tu takřka sám. Drobný cvrkot ptáčků a šumění potůčku, který omílá staleté kameny v něm a předává jim svoji moudrost, resonuje s půvaby všeho kolem mne. Dnes je bezvětří; a jako by sám vítr ustal tu se mnou v meditaci a vzpomínkách…

Jen co vstupujeme do života, jak praví Gracián, první co nás obepne, je Klam a poslední, co nás z něj vyvádí je pouhé Rozčarování. Stejně tak vchází člověk do houštiny těchto lesů a ponořuje se v hlubinu sebe sama, o jejíž propasti nemá často ani tušení. Jsou-li omyly na začátku lidské cesty osudné, je-li počátek života pomýlením (stejně jako cesta, z níž sejdeme), čím jiným bude život dále nežli denně se zrychlujícím pádem, až se nakonec zřítí do nevyhnutelné propasti zkázy a neštěstí? Míjíme-li vzácnost (sebe samých), pak – žal – stejně tak dokonale nemíjíme jeho protilehlou stranu: lidskou hloupost, s níž se jako Don Quichotové nejednou utkáváme marně na polích světa a bojujeme s jeho větrnými mlýny a přízraky, kdy máme za to, že onen zápas je i oním životem, o němž slyšíme mluvit nespočetný dav, mačkající se u jeho bran!

Jakmile se člověk narodí, je svazován peřinkami a dupačkami a ihned žije v otroctví. Ani když umře, nenechají jej volně být a napasují jej do těsné rakve. Jak svobodná je pampeliška, jejíž chmýří je unášeno pouhým větrem! Mezitím však člověk padá k zemi, dýchá svůj prach a snaží se zvednout. Aby se dlouze nešpínil se sebou samým, aby se vyhnul své tíži bytí a nepodíval se tváří v tvář své bídě a nicotě, přijímá ihned povýšení pro zapomnění – tu v lidském srdci počne vládnout hrdý triumfalismus duchovního elitářství, tu triumfalismus světské moudrosti.

Člověk přičichne k naukám vědeckým či církevnickým jako k vůni narcisů, a cítí se ihned prozřelým – hledá a nalézá si své stádečko! Zapomenuta je zdánlivě jeho ubohost. Natolik miluje svoji dokonalost, nakolik ji postrádá. Natolik seje, nakolik jsou jeho zrna prázdná a neúrodná. Pravda, že nadějí je niterná samota, a z toho vyplývající pokora, Kristus na kříži, který doznává světskou prohru (transformaci), střídá hrdý triumfalismus nade vším – i nad Bohem – poznání bez bolesti, duchovno jako šprým, začínající u druhých a končící v pouhé meditaci, jakožto představě o cíli všech snah; duchovno odnášející si nakonec maso i kosti do nebe!

Procházím lesem a dumám dále. Jestliže existuje výrok „Člověk člověku vlkem“, zpozoroval jsem, že by se dal spíše upravit na zhoubnější, více zastřenější, vládnoucí projev: „Člověk člověku spasitelem“. Postavte však kohokoliv z nich, kdo se hrdě pasuje na pasáčka stád na týden do hor, odstřihněte jej od jeho oveček, aby vyžil co jen chvíli ze sebe sama, a zemře Vám přes noc žalem na svoji prázdnotu! Mrzký, ale pravdivý to život pýchy. Svět je plný vskutku tuposti a člověk, chce-li přežít, musí se vůči ní zvláštně obrnit, aby ji mohl míjet.

Zjistil jsem, že je lepší mít strach, nerušíme-li druhé, nežli bez bázně vstupovat do cizích životů. Zjistil jsem, že i kvantum pravdy se stává bezcenným, servíruje-li se bez uvážení a seje-li se tam, kde nemá místa. Pravda, to jest prožitek Okamžiku. Jsou ovšem lidé, kteří cítí nešťastného člověka, sami nešťastni, a ihned jako supi se k němu slétají, aby jej pro svoji důležitost a zisk (pocitový či finanční, povětšinou obojí) tahali jako by z bahna světa, sami neznající života – projikují do nich svoji vlastní prázdnotu, a přitom mu šikovně klovají oči. Jsou lidé, kteří žijí pouze pro názory, a čím méně jsou v sobě přesvědčeni, že se dá podle nich i žít, že nejde o pouhé fráze, o to více zápasí se stejně rovnými (nebo spíše pokřivenými?) a bojují jako tuři, kdo z nich má halasnější projev. Pak existují tací, kteří jsou jako pevný sloup. Nikdo je nedonutí stát ve stínu cizích, křivě zbudovaných totemů – sami jsou Majáky, avšak oproti druhým, vystavěným na správném podkladu! Svítí sami od sebe, nikomu nemusí chodit naproti. Kdepak však jsou? A právě tyto různé kvality ducha člověka předurčují, koho pozná, komu dovolí vkročit do svého nitra, koho mine; koneckonců tím určujeme štěstí sobě samému! Ačkoli jsem proti jakékoli nadřazenosti, tato jediná musí být brána vážně, nakolik je to „nadřazenost“ (podobná staroindickým varnám) pramenící z přírody a sloužící k uchování toho života, jemuž chceme přiřadit smysl!

Procházím nyní střídavě lesem a loukami a vedle mne se tyčí v dáli již rohy a růžky Roháčů. Každý les je jiný, ovšem ten tamější, vedoucí k Oblazům, má v sobě hodně světla, jako by byl sám osvobozen a pročištěn od temného nevědomí. Jen dokud pro mne existují hory, lesy a jejich jména, stejně jako člověk a jeho tisíce podob, jen tehdy mohu tudy projít marně, aniž bych si všiml vlastní podstaty kolem mne. Jen tehdy může člověk zbožně věřit, že na tuto zem přišel odnikud a směřujeme nikam, že není tkanivem vazeb svých předků! Uzel srdce praská, všechny pochyby se rozplývají, mizí i karmany toho, kdo spatří Jeho – příčinu i následek. (Mundakópanišad) To, co je nazýváno prostor, vyjevuje jména a podoby. Co je uvnitř, je podstata všeho. (Čhándógjópanišad)

Dýchá-li příroda Jednotou, jíž se cítí člověk součástí, tak všude tam, kde nevládne prostota, učí se člověk bezděky rozkládat život na jevy. Od smrti ke smrti dospívá ten, kdo vidí ve světě mnohost. (Kathópanišad) V té chvíli je nitro mrtvo! Bůh je mrtev! Vlády se ujímají páni a celá ta cháska, která si dělá doposud z lidí blázny! Zlořád, kde se staví člověk nad člověka, je zposvátněn a celé sobecké smýšlení dostává religiózní svatozář. Marné jsou dedukce o boží podstatě tam, kde stojí zpustošení na místě svatém. Já sám, ztracen ve všem, to je cit, který jsem tu přijal. Bytí bez jména a přívlastků. Jen tvořivá síla. Mocná a drsná, nevysvětlitelná všemu, co se chce stavět vůči ní na odpor jako objektivně jsoucí! Jen mlč a poznáš ji! Jen se otoč a tlachej; a budeš jako sláma, s kterou si pohraje kráva v hubě!

Právě puruša (Vesmír) je toto všechno – nanejvýš nesmrtelné. Kdo je poznal vložené do sluje svého nitra, ten, příteli, rozvázal uzel nevědomosti. (Mundakópanišad) Každým krokem se snažím vychutnat cestu, po níž kráčím ve stínu zdejších stromů a nechávám na sebe dopadat paprsky Slunce, prostupující skrze větvičky. Po cestě si beru hůl a připadám si jako Rousseau ve svých procházkách a dumách. Ze všech stran mne obklopuje krásná příroda. Právě zde není potřeba žádných mystických zaklínadel, područí slepé víry a vznešených slovních obratů. Pravda, za níž se člověk více či méně vědomě žene, nachází se všude kolem mne. A i kdybyste nechtěli, zaťuká zde na Vaše vrátka, a byť třeba jen na chvíli, pocítíte její opravdovosti uvnitř sebe samých. Je zapsána jako hieroglyf – tak prostě, že jí dnešní člověk těžko porozumí. 

Teprve krok, kdy už nám nedostačují názory, je počátkem naší existence. K tomuto závěru by se dalo dospět i dříve, kdyby se člověk dříve nebránil přírodě a nepřijal namísto toho hromadu prázdných slov a sofismat. Nikdy jsem proto nevěřil lidem, kteří chtěli demonstrovat myšlenku v taláru či saku. Nikdy jsem nevěřil myšlence, která by ve mě nevyvolala chvění. Je zvláštní, že hory nepotřebují své kněze. Možná na zemi, ale na horách nic z toho, co je vznešené, nemá potřebu se prodávat.

Úvahy o hmotě a Bohu, hodí se tak jako dobrá dětská zábava, ale pro život jsou naprosto nepoužitelné. K čemu názory, které odvádí pozornost od nitra, kterým člověk žije a dýchá, bojuje a umírá? Dnes mi mohou materialisté mluvit o čem chtějí a esoteristé navyšovat své ideály nad své vlastní aeony, ale ztěžka ovlivní klid, který zakouším tím, že jsem je již dávno počal ignorovat. A ve stejné míře, nakolik jsou mi jejich neupřímné, bezduché a rozum překračující úvahy lhostejné, o to více pozoruji řád, který funguje nejen v přírodě, nýbrž i uvnitř nitra každého člověka. Nemám rád učené řeči, vytáčky logiky, jimž možná může rozum ve vakuu učeben přitakat, ale čemu se bude přirozeně srdce provždy vzpírat. Jaký paradox, že Pravda je skryta v tichém subjektu a žádá si ticha! Že pravda, která je ukryta ve staletém stromu, má větší vážnost než naše vlastní maličkost.

Když se procházím po dolinách či vidím lány žlutých květů a obzor lemujících se hor, uvědomuji si, že se zde nachází podstata všeho, co chci nadále nacházet krásným a ušlechtilým uvnitř sebe samého. Přesto jsem se dlouho ve své dětské naivitě mýlil, když jsem se domníval, že existují obecně lidé, kteří mají zájem o dobro v člověku. Možná jen co do způsobu, nikoli co do podstaty. Domáhal jsem se marně.

Ještě více jsem se však pletl, považoval jsem-li to za nespravedlivé. Dnes tomu rozumím a tato věc mne již nijak nezneklidňuje. Dospívá-li příroda ke svému konci, který je jejím počátkem, člověk, zdánlivě nejdokonalejší tvor, může se zmoci na pouhou Možnost. Uchopí-li ji však, pak v sobě pojme více, než ona pampeliška, s níž si pohrává drobný větřík. Bude součástí většího celku než je on sám, nakolik opustí sebe sama. Ve stínu a světle stromů, malebných světniček, potůčků a říček jsem pro dnes rozvinul síť myšlenek. Ačkoli ztěžka dosahujeme vůně těchto končin, jsem si jistý, že alespoň na čas je můžeme procítit, nakazit se jejich obrazem, a jít dále cestou ve stínu a světle jejich moudrého ticha…

Je zde zhuštěné vše, co nosí člověk v srdci. Neokázalost, přesto rozmanitost, světlo i tma. Nachází se tu brána do centra skutečného dění – od těsných soutěsek duše až k širokému rozhledu na lány bytí a pohled na vyhlížející Chrám v nás samých, jehož obrazem jsou mi zde Západní Tatry. Viděl jsem zaujetí lidí, s jakým pobývají v těchto místech a vnímají jejich kouzlo. Všiml jsem si, že se zde mění lidské zlato na prach a pravým bohatstvím je tu vůně smrků a potůčků, jejich chuť, které mají v sobě obsaženu magickou energii (tzv. prima materia), již poutník zavlažuje své rty. Tento zanedbatelný prach je však oním úhelným kamenem, z něhož nabývá naše srdce očištěné, trvalé, zlaté podoby.

Kroky, pod nimiž praskají staré větvičky tíhou našeho bytí, proměňují stopy v postupné zasvěcení do tajemství inertního světa, odlehčujícího nás od falešného vědomí osobnosti a duality. Ne vždy je proto třeba stoupat na hřebeny hor a rozhlížet se do dolin, aby člověk nabyl pocitu ztišení. Ne vždy musí být člověk vysoko, aby se dotýkal nebes.

Každý našlápnutý kámen, každá větvička tu má význam, protože tvoří obecnou krásu. Jakmile část z ní si budu chtít uzmout pro sebe a ozářit jí domněle své srdce, pocítím z ní jen nelibost, protože popřu její význam. Kdo však bude vinen? A přitom bych mohl chtít zde a tam přidat výšku, aby Chrám byl obrazem mé představy a mých přání. Nestydatá domýšlivosti! Tento obraz je dostatečný a krásný, je-li dostatečně vnímán… „Avšak špatnými svědky jsou lidem oči a uši, mají-li barbarské duše“. (Hérakleitos)

Květem této přírody se stala sama Mysl. Krása, již je tu člověk schopen pocítit, může spočívat jen v přijetí, v osvobození se od intelektu a pletich zdánlivé logiky, která je služkou naší vůle! Té vůle, jenž je „pouze“ činná, stejně jako slepá, a ze zásady svého trvání nikdy nedosahuje naplnění, neboť je jen částí z nás.

Každá duše objeví brzy svého pána. Strach, který se žene a plíží společenskými tetičkami v jeho příbytek, učiní ji přinejmenším vrtkavou, ne-li ihned prázdnou, bezduchou a především nešťastnou. Tento rozdíl nazývám Věčným okamžikem, poznáním a ztišením. Ostny času a zkušenosti, pohrají si s připraveným obydlím. Ano, jen strach, který je více či méně vědomý v nás, rozhoduje o hodnotě života v nás. Celé společenské „uspořádání“ a „veřejné“ mínění visí na vlásku tohoto strachu. Jen dokud necháš na sebe působit strach, vědí, že Tě mohou ovládat, nechť směnka působí jakkoli velkolepě…

Cítíte-li se tu svobodně, pak je to proto, že tu jste skutečně svobodní – přinejmenším pro danou chvíli, nepodaří-li se Vám setřást zcela okovy. Nejhorší je omyl, kdy se pod pojmem svoboda chce člověk přesvědčit, že je i sám svoboden. Dnes může kdokoli beztrestně tlachat, rozvíjet vír spekulací, protože je zřejmé, že neohrozí lež, která má ráda mluvky. Strach z bytí, strach z existence, hledání si jistoty, teplý kamrlík učeben, úřadů či farností, podvádění a implantování falešného veřejného mínění, zde nemá člověk nárok na nic jiného než pocítit vlastní prázdnotu.

Jednota principů, to je pravda sama, o níž je tu řeč a Příroda je její malbou a synonymem. Zdejší orchestr, který se zbavil hluku tympánů, dojímá svojí tichostí, klidem a mírem. Neovládá, a proto není nic, co by mu nenáleželo k jeho hře… Hraje v neustálém pianissimu; neustále je v pohybu tónů; nic, co by jej přerušilo, dokud se neodevzdá opět do rukou Osira, kdy na chvíli zanikne jeho hlas úplně jako záře Slunce v mlhavých červánkách, ponořující se do své temnoty (očišťující lázně), aby mohlo vyjít opět do dne.

Změnily-li se dosud okolnosti otroctví, jejich formy, těžko tvrdit, že se změnila jeho zhoubná podstata, která časem věků získává na pouhé zastřenosti. Jistě, povolují se šrouby tam, kde je zřejmé, že nově vybudované jsou již dostatečně utaženy a staré nemohou působit na lidskou mysl. Ó, lidská vynalézavosti, jak důvtipné! Není horší nesvobody než si nebýt vědom svého ponížení. Opiti formální změnou, cítíme se zvláštně svobodní, jako se cítí svobodná jateční zvířata, vyjdou-li z klícek na porážku a cesta je ještě prosta krve. Náš život je pouhým strachem a bojem, na čemž se vydělává, je-li skupčena duše ubožáka vírou v moci světa!

Všechno uspořádání, plynoucí z krádeže půdy a jejich plodů, pojištěné násilím, armádou, školami, soudy, politickými a náboženskými faráři a jejich konkubínami, bije v podstatě všeho. Na něm je založena chorá podstata a formy se mění jen k jejímu udržení. Udržuje se obluda – ta je svatá, a forma je jen jejím prostředkem, měnící se dle požadavků a okamžiku doby, dle její míry akceptování.

Přesto si dovolujeme věřit ve svobodu, v lásku, v sílu lidské vůle – v hranicích však, které nám byly natlačeny do hlavy. I pouhá idea je proto jen odrazem toho, o čem nám bylo dovoleno myslet a snít! Ach, blázínek básník, který nechtě podvádí svojí milou ve verších! Zmohli jsme se na víru v instantní pravdy a zázraky, v košaté slovní hříčky, v instantní lásku bez niternosti a prožitku na dřeň, zmohli jsme se na svět, kde vládne chvilkovost, uvěřili jsme, že my sami jsme pouhé nic, a stali jsme se zaslouženě ničím. Jen v iluzích jsme schopni „tříbit“ ducha či spíše vlastní ego. Zmohli jsme se na to, vydat směnku za svoji duši lichvářům a světským kouzelníkům, slibujících blaha, pokloní-li se člověk jejich lumpáctví.

Není proto jistě dnes zapotřebí pout, cenzury, vládne-li v mysli s dostatkem povrchnost, kojená od dětství – jeli láska jen jedním z žertíků, jíž se baví společnost na úkor skutečného obdarování a přijmutí. Ó, jaká výhra, člověče!

Věříme v systém, který padnul dávno ve své nemohoucnosti s Římem a opěvujeme jeho mršinu. Opěvujeme člověka, který hnije na kost! Žijeme z propagandy, z níž si chceme namluvit svobodu a postavit novou babylónskou věž. Chodíme do škol a kostelů, uvězněni a přinuceni poslouchat chorých a umě povýšených, za což odměnou má být pozlátko jisté výlučnosti ve světě pomatenosti. Tak ubozí a sprostí jsme, že již za tohoto života se domýšlíme, že je nám přislíbené nebe, podvádíme-li Boha (sebe sama) lacinými rity! Již v tomto životě soudíme bližních, abychom nebesům ukázali, kam až může zajít člověk ztotožněný s absurdnem!

Je zcela lhostejné, člověče, v jakém jméně se zotročuje, jeli kdo otrok či otrokář. Jeden i druhý jsou si vzájemnými vazaly. Je zcela lhostejné, čtenáři, kdo k Tobě nyní mluví, chybí-li tu jediná možná a bezvýhradní vazba: Jedinec v poměru k sobě samému! Odstraníme-li nyní všechny formy otroctví, stále tu zůstane podstata – jen obnažená – chorý, lačný člověk!  Přesto, jaká opovážlivost, dávat pomíjivému člověku skutečnou moc nad nebesy a člověkem! Neuznat pravdu skrze působení paradoxu – nepřitakání!

Odstranili jsme ze života vážnost a nechali ji vystřídat líbivostí, dočasnými radůstkami. Naše „štěstí“ na nás však vyceňuje zuby. Pomatenost má vskutku smysl pro humor!

A vše jen proto, že chceme blaho bez upřímnosti, že se snažíme obejít požadavek bezpodmínečné lásky (spíše dávat než brát, nemluvě krást) – tedy života bez jistot.  Ovšem jaká existuje jistota pro toho, kdo nemá jistoty v sobě samém? Hledáme to své, lépe snad říci jen to vnější – kolektivní psychózu – sebeprosazení a uznání nás od stejně chrtících se a rozvažujících lidí, jimž bylo stejně jako nám namluveno, že se svět točí kolem nich. Tím, že chce každý blaho (vnější) na úkor druhého, nedochází přirozeně blaha nikdo. A člověk na sebe bere masky a snaží se dobýt svých iluzí. Není horšího diktátora než naše vlastní chamtivost. Bojíme se přijmout utrpení, zápas – nikoli s druhými, ale se sebou samými, bojíme se Pravdy, tedy lásky, která má niterný, často drásavý, nikoli sentimentální a v časnosti vítězný charakter. Vše to, všechna láska, znivelovala se však raději v učebnách povšechným cizoložstvím na pouhou děvku…

„Hannah, slyšíš mě? Ať jsi kdekoli, hlavu vzhůru! Nezoufej, Hannah! Mraky se trhají! Slunce proráží! Vycházíme ze tmy do světla! Vstupujeme do nového světa – laskavějšího světa, kde se člověk pozdvihne nad svou chamtivost, nad svou nenávist a nad svou brutalitu. Hlavu vzhůru, Hannah! Lidská duše dostala křídla a konečně začíná létat. Člověk se vznáší k duze – ke světlu naděje. Nezoufej, Hannah!“ (Charlie Chaplin)