Jedinou obranou před pravdou, a to vždy jen dočasnou, se může stát její zatajování a útěk před ní. Ale i ten po čase větších či menších výmolů života naléhá svojí bytostnou úzkostí k řešení vnitřního rozporu – hledat na dně studny pravé příčiny běd i samotného smyslu života (nám do té doby neznámého) oproti její představě, jíž jsme navykli. Má-li být Pravda Pravdou, musí její knot hořet a pálit a od každého vyžadovat naprosté utišení a upřímnost.

   Dítě, není-li ještě zkažené, nemůže povětšinou necítit tohoto trapného stavu zatajování na něm páchaném, falše světa a lidí – aby myslelo jedno, a přitom konalo druhé; aby nadřazovalo sebe, a pohrdalo jinými; aby se vbrzku pro toto učení světa soudilo, nahánělo, povyšovalo i ponižovalo (dle potřeby), druhé tupilo, pro sebe kupčilo a páchalo všechno bezpráví více či méně skryté, posvěcené zákony, byť k tomu není schopné zaujmout dosud jakýkoli mravní i rozumový soud. Namísto daru citového a rozumového, které mu byly dány, z nichž se má vzdělat, prodává je vbrzku za „třicet stříbrných“, když uvěřilo představě výlučnosti a zápasu s tím spojeným (kdo s koho), který mu namluvili – nevědouc, že i všichni ostatní takto prodali… Namísto konání v požadavcích života a lásky, koná v požadavcích světa, jemuž přitom nerozumí ani ono ani ti, co jej v ně pečlivě vyučili.

   Dětský věk je tak brzy vystřídán obchodem s nadějí – s prosazením sebe sama za poklonění se Molochu (kolektivnímu nevědomí). Tento Moloch, který v dějinách získal mnohé nátěry, založen a udržován povýšením jedněch nad druhými skrze násilí, potem a krví lidí, odcizuje ducha člověka do té míry, že nechť získá či nezíská, čeho mu v rodinách, na školách či v médiích slibovali, vždy zůstane na konci poražen – zapomenut sebou samým! Poslouží jako mazivo v soukolí kolísek a koles, která roztáčí náhražku života – a jichž dotyčný mylně nazývá samotným životem. Mohl-li být takový člověk v rámci svého charakteru alespoň neškodný, stává se horší svých učitelů – kýženým produktem své doby. Ty tam je štěstí, jež mu bylo zvěstováno! Život proměňuje se přirozeně v nesmysl – člověk jen nejasně tápe, neboť jiného boha (životní vědomí) ani nezná… Užívá-li i nadále prostředků ke svému klamu, byť by se chtěl tisíckrát ze své deprese vysvobodit a pochopit, Moloch si může být jist, že nepřijde o svoji ovečku… Jeho otroctví je totiž naprogramované právě v tom všem, co zve jako posvátné – v jeho vzdálenosti od samého života, v zahleděnosti v sebe sama. Spíše než nalézt pravdu, bude se proto snažit nadále povýšit svůj klam a přivést mravní, dýchavičnou mrtvolu zpět k životu – na výsluní svého přeludu.

   Ne však slova, velká jména, která můžeme jmenovat a jmenujeme čistě pro naši vlastní samolibost, když člověk vyznává to či ono učení, ale my sami, naše skutky, naše upřímnost a touha v souladu s pravdou – mimosvětská a niterná, náš poměr, který zbudujeme a který zaujmeme vůči světu vnitřnímu i vnějšímu, dává nám skutečný plod života, umožňuje nám pochopit a prozřít. Ale zde přichází ona potíž, kámen úrazu. Nový poměr, to znamená vzdát se onoho starého člověka, uvyklého relativnímu pohodlí a prostředků oné námluvy k pohodlí, založené na násilí více či méně skrytém v nás samých.

   Odříkání se starému šatu, chápeme-li jej, jak mu náleží, je nevyhnutelným počátkem rozumného poměru. Duchovnost není zde čajovým dýchánkem, seancí exaltovaného ega, rozumařením či jeho popíráním, besedou s hosty zavěšenou na youtube, kdy se tzv. duchovnost stává jen druhou stranou téže mince světského sebepřeceňování a šimrání ega ve vlastním obraze, nýbrž právě popřením všeho toho, co je v nás lživým, nerozumným, sebestředným, nesmyslným a násilným, čím uškozujeme svému i cizímu blahu.

   Každý život zůstává zápasem a každý život je vírou v onen zápas, jemuž se podrobujeme. Víra se tak nezakládá na ničem jiném než na postoji – na našem vědomí a poznání života – světské učení nevyjímaje. Problém z podstaty věci proto netkví v otázce víry či nevíry člověka v dnes vnímaném smyslu, nýbrž právě a především v otázce rozumnosti a nerozumnosti té víry, kterou zaujmeme. A proto jen ten zápas a víra, procházející světlem poznání, nabízí skutečné odpovědi – smyslu našeho života, jak se může každý přesvědčit u všech duchů lidstva, kteří nezávisle na sobě šli touž cestou.

   Kdo hromadí a klaní se bůžkovi, který v něm zaujímá vzbuzenou nadřazenost a rozdmýchanou sebestřednost, oděnou pod pláštík individuality, bude však jistě chápat jen po způsobu, jak chápe a jak mu dovolí chápat jeho bůžek Moloch. Bude zaměňovat život a jeho hodnotu s jeho náhražkou – výlučně přejatou od druhých – v době, kdy tomu byl nachýlen svojí dětskou naivností a pro dítě přípustným egoismem. Tisíce prostředků se využívá k tomuto marketingu s dětskou duší v predestinovanou ovečku.

   Může se kdo na druhé straně pohroužet do meditací sebe více, avšak to zdaleka neudává, že se takový člověk zřekl jednat i v nesouladu se svým svědomím, v nesouladu se světem, využívající prostředků k popření tohoto svědomí! Zde se vydělují lidé, pro něž hledání pravdy má mnohdy jen salónní či existenciální význam, zachovávající si vše lživé, podrobující si druhé na základě obecného lžiuspořádání a z toho plynoucího sebe-ospravedlnění, oproti významu bytostném.

   Odrazuje-li koho dnes křesťanství, udávající v Kázání na hoře mravní výměr člověka (neoplácet zlo zlem; nepřísahat a nesoudit se; nemít člověka za nižšího sobě; nemilovat jen vlastních, ale všechny lidi; neposkvrňovat druhé pohlaví) jsem přesvědčen, že se tak může stát jen ze tří důvodů. Za prvé proto, protože má dnes člověk vše křesťanské spojené se lžikřesťanstvím, respektive lžikřesťanství má za samo křesťanství – tedy na základě předsudku; za druhé, protože jakákoli pravda, vše, kde se odvažuje kdo zmínit slova jako život, pravda či smysl, nedej bože si dovoluje myslet, stává se mu „podezřelým“; nebo konečně za třetí, protože člověk hledá v evangeliích senzace. Namísto jejich povahy rozebírá jejich historičnost – a to ještě tlumočenou těmi, pro něž nepravda je denním, placeným chlebem. To vše zdá se takovému jedinci oproti pochopení křesťanství (zákonu o nenásilí a lásce k bližnímu, nikoli hře na lásku) zásadní otázkou, jíž je mu třeba ke svému životu rozřešit.

   Všechny kanonické i apokryfní spisy, jak dnes tuší rozumný člověk, seznámen i s jinými spisy a učeními než s Biblí, pochází zejména z židovských sekt (roztroušených převážně po středomoří) a ovlivněných dobou svého vzniku – helénismem, buddhismem, zoroastrismem, platonismem či dozvuky egyptského náboženství. Tedy v době, kterou bychom bez nadsázky mohli dnes zvát obdobím jistého multikulturalismu – vyznávalo se vše a přitom se nevěřilo v nic. (počínající věk Ryb, který nastal se vší jeho dvojtvářností) Pro tuto neujasněnost či spíše neznalost věci, jeví se mnohým původ křesťanství (v jeho přirozeně širších rovinách) dosud záhadným, o čemž by ale již byla jiná debata, stejně jako o původ těchto židů, co by jednoho z řadových semitských kmenů s bohem války Jahvem, povýšeného na obdobu babylónského Marduka či kananejského Baala, avšak vykleštěného do monoteismu (obraz vzniku jáského komplexu par excellence), a tím pozbývající archetypální srozumitelnosti, v kompilát Starého Zákona, především knihy Genesis, již si kmen pro svoji dobu a apologetiku vyžadoval. Tato znalost jen dotváří zvídavou mozaiku. Nijak ale stále neodpovídá na hlavní otázku toho, co zveme podstatou nám (víceméně) známého křesťanství, neřku-li života, podstatou tehdy nového věku, učením Ježíše Krista, vyjádřeném ve čtyřech evangeliích.

   Ovšem nejsem apologetem křesťanství – spíše si na mne můžeš ukázat a říct: „Hle, pouhý člověk!“ Důvod, proč uvádím kanonická evangelia, (krom jejich nejširší známosti, byť dodnes bude 99% lidí tvrdit, že Mojžíšovo desatero spadá v jedno s Kristovými přikázáními), je ten, že je v nich spojitost nejen metafyzická ale rovněž praktická – mravní, udávaná ve své esenci ve zmíněném Kázání na hoře – zejména učením o nenásilí v jeho nejjasnějším podání s vazbou na život všech lidí toužících po blahu a smyslu života, kterého pozbyli, kdy archetypální obraz světa odtrhl se dávno od schopnosti člověka, žal, vnímat jej ve své duši. Celá pak tato evangelia s podobenstvími, kdo se do nich začte upřímně, jsou rozvedením základního syžetu onoho Kázání. Kázání, která neučí klekat či dělat ten či onen nejasně srozumitelný rituál; neučí víře v nebe ani peklo; neučí stavět kláštery, ale pro onen vnitřní Chrám je spíše bořit; nekáže v přívlastcích nového boha (kromě přívlastku Slovo, tedy logos), nýbrž podávají základní imperativy toho života, kterým zde žijeme, a bez jehož pochopení a přijetí by spíše velbloud prošel uchem jehly, nežli by se člověk vystříhal svého utrpení – tedy vstoupil v Království boží (v život, v blaženost). Tedy mluví o všem tom, čemu je nucen se podrobit každý člověk, chce-li se zvát rozumným…

   Obdobně, chceme-li hledat v analogických učeních světa, bylo nejblíže spojené i učení starých Egypťanů (odmyslíme-li si nyní všechnu archetypální a ikonografickou podobnost) – kráčet tzv. v řádu MAAT, tj. v Pravdě (Slově), kdy v náhledu na život (v sociálním citu, v nedopouštění se bezpráví) zpovídá se člověk v soudní síni Pravdy 42 bohům zápornými odpověďmi svého konání – nešidil jsem, neubližoval jsem, nekradl jsem, nezabíjel jsem atd. Tedy vše to, co učení dnešního světa sice zjevně rovněž zavrhuje, jako lidé Kristovy doby, ale na čem je v přímém opaku postavené se svými nabílenými hroby, věznicemi, soudci, lichváři, žalobci, vojsky atp. A právě tak jako má svět svůj smysl skrze neměnný řád, kdy východ Slunce není zadržen jeho opakem – tmou, stejně tak nabývá smyslu i člověk, neprotiví-li se životu, neuvěří-li, že ve tmě, v pouhém přízraku života, je mu lépe jako na světle!

   Příčina vzniku křesťanství, jak se domnívám, pak vyplývá snad i obecně z uvědomění si ztráty spojnice lidí oné doby mezi jejich vědomými a nevědomými (archetypálními) obsahy, a jak již bylo naznačeno, tedy nutností jejího nového určení. Kázání na hoře je vypalováním Molocha, vypalováním všeho nerozumného a hloupého. Celá věc je až „kierkegaardovsky“ zřejmá: Buď a nebo. Díky práci a poznání religionistů jako je Mircea Eliade a díky psychologii C. G. Junga, kteří význam mýtů osvobodili od předsudků pouhého primitivního výkladu světa, můžeme lépe pochopit onu nutnost až příčinnost vzniku tohoto nového učení ve stavu, kdy archaické kultury byly již dávno v bytostném, ač nikoli teoretickém, zapomnění (návrat k Otci, k podstatě, k řádu a mravním povinnostem, střetu světla a tmy atp. ), a rovněž můžeme pochopit i podstatu oněch kolektivních, nevědomých obsahů, které s oním zapomněním kráčí ruku v ruce, prostupující až do naší doby: nadsazování ega – tedy racionalizovat svět, obezdít jej v totalitu vědomí, jáství, čehož důsledkem je infiltrace oné nevědomé části psyché (která nikdy nebude mlčet) do vědomí v tzv. jáský komplex – zbožštění svého ega (namísto vyvážení spojnice její osy mezi já a archetypem, tedy vědomím a nevědomím). Toto přecenění sebe sama vytváří onu patologii života, v níž člověk trpí a nenalézá studny, z níž by se napil. Ve své poušti, v níž se pohybuje více jak dva tisíce let, není proto zjevně uvržen zcela náhodně či jen na základě přání oněch mocných tohoto světa.

   Nemusíme znát moudré duchy minulosti, abychom v sobě nalezli onoho potřebného poznání (vždyť i přilnutí ke jménům skrývá porobu a jistou samolibost, nežijeme-li svým životem ale myšlením druhých), ale nemůžeme se stejně tak nepodrobit zápasu, padnouce z kurulských výšin, chceme-li o sobě samých tvrdit, že poznáváme smyslu našeho bytí. Jen v představě mohou se lidé domýšlet, že smysl života může být poznán jako pouhá přidaná hodnota k tomu všemu, v čem žijí, aniž by v sobě rušili právě toho všeho hloupého, v čem spatřují svůj život. I proto se mnohým zdá duchovnost jako jistá volba – ano, za předpokladu teze, která pramení ze zmíněné představy, kdy jsme za život prve stanovili, co životem vůbec není. Lidé však nadále, jak se dá předpokládat, budou vysuzovat život spíše ze svých stínů než ze světla samého. Člověk, počne-li být však k sobě upřímný, začne nalézat v sobě odpovědi na různé otázky, na něž se snaží odpovídat dnes ta či ona filosofie či věda, přitom dávno již rozřešené skutečnými génii lidstva, až přirozeně člověk dospívá k přesvědčení, že poblouznění světa spočívá nejen v tuposti a ignoraci těch, kteří se samozvaně chopili kormidla a káží bludy dávno již vyvrácené, nýbrž i těch, kteří v ně vzhlíží a domnívají se, že kapitáni těchto lodí sami vědí, kam vůbec plují.

   U moderního člověka jsou snad ještě důmyslněji pravdy (více jako dříve) zakrývány teoriemi, sloužící svému ospravedlnění, zadržující nás v nevědomí a marasmu tzv. spásných vůdců a systémů, v soukolí jáského komplexu, alibismu a Molocha. Pravda však zjevuje světlo ducha, které svým naléháním a rozporem našeho života, udává jedinou možnou spásu – nejen sobě, ale všem – počnout být upřímnými.

   Existuje-li totiž hřích, který v sobě obsahuje všechny ostatní, pak je to ten, kdy nepoznáváme sebe samých – kdy jsme k sobě a ke světu neupřímnými, z čehož vyplývá všechno hoře a nesmyslnost života. Komu se však dostane onoho pravého Světla (které svítí ve tmě a tma jej nepohltila), kdo má za nejvyšší ideu se připodobnit co nejvíce životu, stává se přirozeně jejím synem, synem Života, pro nějž již není světské opakování, život není hádankou, nýbrž tím, čím má být a čím skutečně i je.


Převzato z předmluvy ke knize Lev Nikolajevič Tolstoj: Zpověď. V co věřím?