Oravská dědina – o lidech mezi lidmi

V podhůří Roháčů, ve skrytu před světem, rozprostírá se okouzlující zem - dědinka chráněná posvátnými masivy Sivého vrchu a Osobité. Vysoké smrky, protékající malebný Studený potok, trávníky, kterých se ruka člověka nesnaží ještě zadusit betonem, domečky ve své prostotě a člověk ztracený v čase. V čase, který však neustále pulsuje a naléhá na naše svědomí.

Každá světnička, do níž člověk vstoupí, uvítá Vás typickou vůní starého dřeva. Připadám si, jako když jsem listoval v Tolstého staletých knihách a dýchal vůni jejich stránek, a pociťoval přítomnosti samotného autora.

Malé vesničky zde a přitom tisíce různorodých lidských životů a jejich příběhů. Pestré květiny, zelené louky a lesy kolem. Zvuk ticha. Meditace. Žádná přepjatost, žádná umělá societa, jen to, co skutečně Je. Skutečný kostel, skutečný boží chrám, skutečné člověčenství.

Mohl bys mne proto zprvu obviňovat, čtenáři, že se odvažuji psát o lidech mezi lidmi tam, kde bys čekal pouhý skanzen, pouhou zvětralou minulost. Avšak jen z trochy pocítit této zvláštní vůně, jen na chvíli se rozpomenout, a rozehrává se Ti před očima karneval lidských osudů i Tvého vlastního.

I zde jsou proto světničky plné lidí, jejich životů a štěstí, spojeného s přírodou a prostým životem. Stejně jako vazalství, spojeného s pánem, který si nad nimi upletl bič, a který jich vyhnal postupně do měst, usoudil-li nebezpečí, které mu hrozilo, žili-li by lidé nadále ve spjatosti s přírodou.

„Onen člověk, který si obsadil jistý kus pozemku a prohlásil: ‚Tohle je mé’, a našel dost prostoduchých lidí, kteří mu to uvěřili, byl skutečným zakladatelem občanské nerovnosti. Kolika zločinů, válek, vražd, běd a hrůz by bylo lidstvo ušetřeno, kdyby byl někdo vytrhl kůly, zasypal příkopy a zavolal na své druhy: ‚Chraňte se poslouchat toho podvodníka. Jste ztraceni, jestliže…