Člověk sám o sobě, drahý milenče, musel by být již velmi zvrhlý a zkažený, aby v něm příroda, její esence, která nese odraz všeho nebeského Dobra, nevyvolala žádný cit či vášeň, aby co jen na chvíli v ní nepocítil smyslu bytí Sebe sama, stejně jako absurdnosti existence, dožadující se života tam, kd...

Moje noblesa zůstala příliš vysoko a já jsem se ocitl příliš nízko, hluboko a sám, aby mne bylo možné slyšet a zachránit. Seděl jsem na čas na ruinách svého Chrámu - na dně propasti, tváří v tvář nejzazší prázdnotě. Dny, v nichž jsem se probouzel, staly se těmi nejtěžšími rány, které poznám. Pocity ...

Sedám si k tichému potůčku, protékajícím Juráňovou dolinou, a plně se ztotožňuji s jeho pomíjivostí. Jako bych zde odhazoval vše prázdné a marné a pozoroval, jak řeka odnáší vše po proudu času – v tichosti a bezvýznamnosti. Odnáší nejen moji schránku, ale i pocity, marné tužby a zbytky mé vlastní sa...

Mezi potůčkem a skalkou, mezi mechem a kapradím, jehož klenbu tvoří pouhé nebe a hvězdy, objevuji vůli a naději, kterou oživuje pouze Bůh. Není to potůček sám, není to mech ani kapradí, zdaleka to není hvězdné nebe, které je toho účastno, co vytváří onen zvláštní div, pulzující neustále v jádru všeh...

Žil jsem, jak žijí lidé mé doby. Ohlupoval jsem druhých i sebe sama a snažil se zároveň všechny kolem vést k nápravě! Nevěřil jsem v nic - jen v sílu a požadavky své osobnosti; svého osobního blaha a prospěchu. Nyní, na konci života, dospívám již pozdě k uvědomění. Kus žvance a žrádla, bylo mi více ...

Zatoužil jsem alespoň jednou za život navštívit tuto zimní krásu, zastavenou jako by v čase; nevědomý si, čím se stává ve svém účinku. Tedy alespoň pro toho, kdo k ní směřuje s obnaženým srdcem a vědomím si své tíže - pro člověka, který k ní přistupuje v bázni a chvění, a jenž nastřádal dostatek otá...

V podhůří Roháčů, ve skrytu před světem, rozprostírá se okouzlující zem - dědinka chráněná posvátnými masivy Sivého vrchu a Osobité. Vysoké smrky, protékající malebný Studený potok, trávníky, kterých se ruka člověka nesnaží ještě zadusit betonem, domečky ve své prostotě a člověk ztracený v čase. V č...

Neustále se přesvědčuji, jak důležité je vlastní, upřímné ztišení. Tichá modlitba v horách a lesích, nejvíce však v samotném srdci Jedince. Samota, to je skutečná gilotina našich hodnot! Nejbližší přítel, který Vám nikdy nenamluví lež a nenalíčí bohatství, je-li podstatou prázdnota. Přítel, který se...

Každým rokem procházím touto vzkříšenou, znovuobnovenou scenérií krásy, počínající Prosieckou dolinou a jejím potůčkem. Procházím se procesem, jemuž je podrobena duše samotného člověka. Po časech chladu raší pupeny a květy, na obzoru vychází Slunce, jehož teplé, jarní paprsky zahřívají lidskou duši....

Choromyslná doba generuje choromyslné potřeby a své lokaje - zotročovat a ždímat ze suché houby poslední centy, vyždímat lidská srdce, důstojnost, zpochybnit Pravdu i poslední stopy víry v dobro, a přiživit se tak na bídě člověka. Existuje jen jediná oficiální filosofie a náboženství tohoto světa, v...

Vše se upokojilo, je ticho, existuje jen božský klid. V bouři, kdy se choulí lidská srdce do svých nor, nastal pokoj. Představ si život bez člověka, čtenáři, a doznáš, kdo učinil tuto zem doupětem lotrů a lupičů. Nade mnou svítí zářivé hvězdy a doháním čas rozjímáním ve své duši, než se sám odevzdám...