Plačlivé – hora, která přestala plakat

Zatoužil jsem alespoň jednou za život navštívit tuto zimní krásu, zastavenou jako by v čase; nevědomý si, čím se stává ve svém účinku. Tedy alespoň pro toho, kdo k ní směřuje s obnaženým srdcem a vědomím si své tíže - pro člověka, který k ní přistupuje v bázni a chvění, a jenž nastřádal dostatek otázek a těžkomyslnosti, aby jej o ně hory mohly připravit, nechť si již přichystaly jakoukoli odpověď!

Doliny, v nichž v létě vedou cesty pro poutníka, jsou zasypány dosud vysokým a mnohdy neprostupným sněhem. Zatímco se příroda v nížině probouzí již k životu a stromy získávají svůj majestát, v horách vládne stále zimní klid. Zasněžené vrcholy Západních Tater tak ukrývají svá tajemství a odívají se magickým kouzlem utišení. Sníh, který je pokryl a který září o to více skrze paprsky slunce, v nich však zdaleka neudusil života. Ba naopak. Vždyť každou chvíli slibuje závlahu tomu, co se nachází dole; i tomu, který směřuje vzhůru.

Cesta, nechť vede nahoru i dolu, je bojem a sebezapřením. Vzdával jsem se a otáčel krok po kroku a znovu nacházel v ujitých stopách naději, abych šel vpřed. Měkký sníh, v němž se bořily nohy nejednou až po pás, vyžadoval velké víry v cíl samotné Cesty. Připadal jsem si chvílemi jako Izák a Abraham. Jako otec, který vleče svého syna k oběti i jako syn, který má být obětován.

Žiarská dolina, uložená ve sněhu bez obrysů cíle, nemá slitování, nedává sebemenší útěchu - přesto je vzdělavatelná. Poslední zbytky těžkomyslnosti činí člověka dvakrát těžším a člověk se propadá o to hlouběji do sněhu. Pokořuje jej na samotné dno, jako obraz duše vlastního nevědomí. Přesto mne na horu cosi pohánělo. Podobně, byť kvalitativně obráceně, jako…