Prosiecká dolina – mystérium jara

Každý rok, každé jaro, procházím se touto vzkříšenou scenérií krásy, Prosieckou dolinou s jejím potůčkem. Procházím se procesem, jemuž je podrobena duše samotného člověka. Po časech chladu raší pupeny a květy, na obzoru vychází Slunce, jehož teplé, jarní paprsky zahřívají lidskou duši. Věci, které se jevily zdánlivě mrtvými, jako člověk po dobu spánku, oživují vše dokonalou jasností při jejich probuzení. Přečká-li srdce mráz, vyživeno z nektaru své duše, může se znovu těšit z návratu na zdejší Cesty. Jelikož není Světla bez Tmy, pochopí člověk skrze přírodu umění milovat svým způsobem oba principy. Jako v díle alchymisty nastává po čase smrti i v Přírodě nevyhnutelná proměna. Dokonává se proces života v koloběhu bytí (smrti a znovuzrození).

Je zde zhuštěné vše, co nosí člověk v srdci. Neokázalost, přesto rozmanitost, světlo i tma. Nachází se tu brána do centra skutečného dění – od těsných soutěsek duše až k širokému rozhledu na lány bytí a pohled na vyhlížející Chrám v nás samých, jehož obrazem jsou mi zde Západní Tatry. Viděl jsem zaujetí lidí, s jakým pobývají v těchto místech a vnímají jejich kouzlo. Všiml jsem si, že se zde mění lidské zlato na prach a pravým bohatstvím je tu vůně smrků a potůčků, jejich chuť, které mají v sobě obsaženu magickou energii (tzv. prima materia), již poutník zavlažuje své rty. Tento zanedbatelný prach je však oním úhelným kamenem, z něhož nabývá naše srdce očištěné, trvalé, zlaté podoby.

Kroky, pod nimiž praskají staré větvičky tíhou našeho bytí, proměňují stopy v postupné zasvěcení do tajemství inertního světa, odlehčujícího nás od falešného vědomí osobnosti a duality. Ne vždy je proto třeba stoupat na hřebeny hor a rozhlížet se do dolin, aby člověk nabyl pocitu ztišení. Ne vždy…