Choromyslná doba generuje choromyslné potřeby a své lokaje – zotročovat a ždímat ze suché houby poslední centy, vyždímat lidská srdce, důstojnost, zpochybnit Pravdu i poslední stopy víry v dobro, a přiživit se tak na bídě člověka. Existuje jen jediná oficiální filosofie a náboženství tohoto světa, více či méně zastřená – duševní otroctví. Politická moc a jeho lokajství se nemůže zmoci na nic, než přesvědčovat dav o své potřebnosti, o své vylhané nutnosti a důležitosti – o ospravedlnění dýchavičného stavu chorého života. Nejde-li to slovy či lstí, jde to vždy násilím.
Změnily-li se dosud okolnosti otroctví, jejich formy, těžko tvrdit, že se změnila jeho zhoubná podstata, která časem věků získává na pouhé zastřenosti. Jistě, povolují se šrouby tam, kde je zřejmé, že nově vybudované jsou již dostatečně utaženy a staré nemohou působit na lidskou mysl. Ó, lidská vynalézavosti, jak důvtipné! Není horší nesvobody než si nebýt vědom svého ponížení. Opiti formální změnou, cítíme se zvláštně svobodní, jako se cítí svobodná jateční zvířata, vyjdou-li z klícek na porážku a cesta je ještě prosta krve. Náš život je pouhým strachem a bojem, na čemž se vydělává, je-li skupčena duše ubožáka vírou v moci světa!
Všechno uspořádání, plynoucí z krádeže půdy a jejich plodů, pojištěné násilím, armádou, školami, soudy, politickými a náboženskými faráři a jejich konkubínami, bije v podstatě všeho. Na něm je založena chorá podstata a formy se mění jen k jejímu udržení. Udržuje se obluda – ta je svatá, a forma je jen jejím prostředkem, měnící se dle požadavků a okamžiku doby, dle její míry akceptování.
Přesto si dovolujeme věřit ve svobodu, v lásku, v sílu lidské vůle – v hranicích však, které nám byly natlačeny do hlavy. I pouhá idea je proto jen odrazem toho, o čem nám bylo dovoleno myslet a snít! Ach, blázínek básník, který nechtě podvádí svojí milou ve verších! Zmohli jsme se na víru v instantní pravdy a zázraky, v košaté slovní hříčky, v instantní lásku bez niternosti a prožitku na dřeň, zmohli jsme se na svět, kde vládne chvilkovost, uvěřili jsme, že my sami jsme pouhé nic, a stali jsme se zaslouženě ničím. Jen v iluzích jsme schopni „tříbit“ ducha či spíše vlastní ego. Zmohli jsme se na to, vydat směnku za svoji duši lichvářům a světským kouzelníkům, slibujících blaha, pokloní-li se člověk jejich lumpáctví.
Není proto jistě dnes zapotřebí pout, cenzury, vládne-li v mysli s dostatkem povrchnost, kojená od dětství – jeli láska jen jedním z žertíků, jíž se baví společnost na úkor skutečného obdarování a přijmutí. Ó, jaká výhra, člověče!
Věříme v systém, který padnul dávno ve své nemohoucnosti s Římem a opěvujeme jeho mršinu. Opěvujeme člověka, který hnije na kost! Žijeme z propagandy, z níž si chceme namluvit svobodu a postavit novou babylónskou věž. Chodíme do škol a kostelů, uvězněni a přinuceni poslouchat chorých a umě povýšených, za což odměnou má být pozlátko jisté výlučnosti ve světě pomatenosti. Tak ubozí a sprostí jsme, že již za tohoto života se domýšlíme, že je nám přislíbené nebe, podvádíme-li Boha (sebe sama) lacinými rity! Již v tomto životě soudíme bližních, abychom nebesům ukázali, kam až může zajít člověk ztotožněný s absurdnem!
Je zcela lhostejné, člověče, v jakém jméně se zotročuje, jeli kdo otrok či otrokář. Jeden i druhý jsou si vzájemnými vazaly. Je zcela lhostejné, čtenáři, kdo k Tobě nyní mluví, chybí-li tu jediná možná a bezvýhradní vazba: Jedinec v poměru k sobě samému! Odstraníme-li nyní všechny formy otroctví, stále tu zůstane podstata – jen obnažená – chorý, lačný člověk! Přesto, jaká opovážlivost, dávat pomíjivému člověku skutečnou moc nad nebesy a člověkem! Neuznat pravdu skrze působení paradoxu – nepřitakání!
Odstranili jsme ze života vážnost a nechali ji vystřídat líbivostí, dočasnými radůstkami. Naše „štěstí“ na nás však vyceňuje zuby. Pomatenost má vskutku smysl pro humor!
A vše jen proto, že chceme blaho bez upřímnosti, že se snažíme obejít požadavek bezpodmínečné lásky (spíše dávat než brát, nemluvě krást) – tedy života bez jistot. Ovšem jaká existuje jistota pro toho, kdo nemá jistoty v sobě samém? Hledáme to své, lépe snad říci jen to vnější – kolektivní psychózu – sebeprosazení a uznání nás od stejně chrtících se a rozvažujících lidí, jimž bylo stejně jako nám namluveno, že se svět točí kolem nich. Tím, že chce každý blaho (vnější) na úkor druhého, nedochází přirozeně blaha nikdo. A člověk na sebe bere masky a snaží se dobýt svých iluzí. Není horšího diktátora než naše vlastní chamtivost. Bojíme se přijmout utrpení, zápas – nikoli s druhými, ale se sebou samými, bojíme se Pravdy, tedy lásky, která má niterný, často drásavý, nikoli sentimentální a v časnosti vítězný charakter. Vše to, všechna láska, znivelovala se však raději v učebnách povšechným cizoložstvím na pouhou děvku…
„Hannah, slyšíš mě? Ať jsi kdekoli, hlavu vzhůru! Nezoufej, Hannah! Mraky se trhají! Slunce proráží! Vycházíme ze tmy do světla! Vstupujeme do nového světa – laskavějšího světa, kde se člověk pozdvihne nad svou chamtivost, nad svou nenávist a nad svou brutalitu. Hlavu vzhůru, Hannah! Lidská duše dostala křídla a konečně začíná létat. Člověk se vznáší k duze – ke světlu naděje. Nezoufej, Hannah!“ (Charlie Chaplin)
