Roháče – Na křídlech bohyně Maat

Vše se upokojilo, je ticho, existuje jen božský klid. V bouři, kdy se choulí lidská srdce do svých nor, nastal pokoj. Představ si život bez člověka, čtenáři, a doznáš, kdo učinil tuto zem doupětem lotrů a lupičů. Nade mnou svítí zářivé hvězdy a doháním čas rozjímáním ve své duši, než se sám odevzdám zpět do Nutiných úst a vydám se na cestu peret em heru (vycházení do dne) - na poslední pouť.

Toto je, čtenáři, poslední sen samotářského chodce. Můj pohyb, jako by se vykonal nejen v čase ale i v srdci. Vidím a cítím obrazy živěji než kdykoli předtím. Nastav své uši, můj čtenáři, naslouchej tomu, co bude řečeno, a otevři své srdce, abys porozuměl... (Naučení Amenemopa)

Je ráno. Obloha se skví jako lapis lazuli. Na východním horizontu se vynořuje Slunce ve své bárce. Zpod něj se zračí červený opar poraženého hada Apopa - z nebytí vzchází Slunce, jehož jméno je Re. Jeho sladké paprsky se dotýkají zlehka stromů, stejně jako mého nitra. Všechno jsou obrazy a ideje, které v nás vzbuzuje upřímnost vlastního srdce.

Toto je dluh člověka, který nehledá pravdu kvůli názoru… Být tu sám, znamená být se vším v Jednotě. Ano, zde je člověk sám se sebou, tedy s tím, co vskutku představuje ve svém srdci a před Bohem.

Kráčím vstříc Ostrému Roháči jakožto Osirovi (vládci mrtvých a vzkříšených) a dávám sebe sama na oltář. Přišel jsem, abych se dotknul smrti a vstal z mrtvých! Vždyť „já jsem kněz bohů, jenž ví, co je v jejich nitru! Přišel jsem na toto místo, abych dosvědčil pravdu a prokázal rovnost váhy v říši mrtvých.“ (eg. kniha mrtvých) Na cestu si neberu nic cennějšího než své srdce; za křídla si beru…