O vidění a barvách je Schopenhauerův raný spis z roku 1816, v němž mladý filosof tvrdí něco, co dodnes mnohé zvedá ze židle: barva nespočívá ani ve věcech, ani ve světle, nýbrž vzniká v samotném oku. Kniha je rozdělena do dvou částí. První část (O vidění) ukazuje, že vidění není pasivní příjem obrazu, ale činnost rozumu – teprve samotné rozvažování mění syrový počitek v názor. Druhá část spisu (O barvách) staví pak celou nauku o barvách na fyziologický základ: barva jako kvalitativně dělená činnost sítnice. Schopenhauer tu navazuje na Goetha a jeho nauku o barvách dovádí dál. Čtenáři se tímto svazkem dostává do rukou poslední Schopenhauerův svazek, který v českém překladu dosud chyběl.

Parerga a paralipomena 1, se slavnými Aforismy k životní moudrosti, otevřela na sklonku Schopenhauerova života dveře k srdcím širší veřejnosti – teprve ona mu přinesla uznání, jež mu hegelovská akademie tři desetiletí upírala, v době, kdy katedrová filosofie, nasáklá Hegelovým „duchem“, měla svůj monopol na „pravdu“. Vrcholem tohoto svazku jsou bezesporu právě Aforismy k životní moudrosti: ve světě, který je Schopenhauerovi slzavým údolím, zůstává pro člověka praktickou útěchou – to, co jsme, a ne to, co máme nebo co představujeme v očích druhých. A i to je dáno silou intelektu, který může pouze obrušovat hrany našeho charakteru, nikoli jej přetvořit. Vedle Aforismů najde čtenář v knize i nemilosrdné zúčtování s univerzitní filosofií, přemítání o osudu jednotlivce a pověstnou stať Pokus o duchařství.

Svět jako vůle a představa 1 je hlavní filosofický spis Arthura Schopenhauera. Vše, co poznáváme, je pouhá představa – obraz, který vytváří mysl skrze naše smysly a názory a priori (prostor, čas a kauzalita). Co je však svět sám o sobě, co je za onou oponou světa? Tou skrytou skutečností je pro Schopenhauera metafyzická vůle: slepá a věčně neukojená žádostivost. Každý ji bezprostředně nachází sám v sobě, ve vlastních motivech, ve svém nitru. Vůle je onou věcí o sobě, kterou Kant, na něhož Schopenhauer navazuje, nechal ještě nerozluštěnou. Z jejího věčného hladu, z její neukojitelnosti a nevědomosti pramení veškeré utrpení světa. A přece skrze poznání, vyjitím ze zákona individuace a přerušením onoho věčného otročení vůli, se otevírá možnost spásy: jejím popřením.

Dva základní problémy etiky – Je lidská vůle svobodná? A v čem tkví základ vší morálky? –, to jsou dvě vypracované odpovědi na dvě soutěžní otázky dvou evropských akademií. V těchto dvou statích dosáhl Schopenhauer vrcholu svého etického učení. Bere-li člověk etiku vážně, nestala-li se pro něj jen laciným, respektive vyprázdněným pojmem, tady najde to nejkrásnější, co v hloubi každé lidské duše spočívá: soucit, schopnost poznat v trpících bytostech sebe sama, z níž teprve vyrůstá pravá lidskost a morálka povýšená nad zvíře v nás. Jelikož šlo o soutěžní, anonymní spisy, psané přímo na položenou otázku, zorientuje se v nich čtenář i dnes, který je jinak méně obeznámený se Schopenhauerovým učením – byť četba ostatních jeho děl zážitek jistě prohlubuje.