Neustále se přesvědčuji, jak důležité je vlastní, upřímné ztišení. Tichá modlitba v horách a lesích, nejvíce však v samotném srdci Jedince. Samota, to je skutečná gilotina našich hodnot! Nejbližší přítel, který Vám nikdy nenamluví lež a nenalíčí bohatství, je-li podstatou prázdnota. Přítel, který se odmítá zalíbit, a proto zůstává v našem srdci tolikrát opomenut a nevyslyšen. Vypravil jsem se k Oblazům, vedoucím přes lesy, abych našel opět kus sebe sama –  svého tichého přítele. Má procházka se dá nazvat pouhou směsicí úvah, které na sebe snad ani nenavazují, avšak které mne provázely a nechal jsem se jimi volně unášet.

Jen co vstupujeme do života, jak praví Gracián, první co nás obepne, je Klam a poslední, co nás z něj vyvádí je pouhé Rozčarování. Stejně tak vchází člověk do houštiny těchto lesů a ponořuje se v hlubinu sebe sama, o jejíž propasti nemá často ani tušení. Jsou-li omyly na začátku lidské cesty osudné, je-li počátek života pomýlením (stejně jako cesta, z níž sejdeme), čím jiným bude život dále nežli denně se zrychlujícím pádem, až se nakonec zřítí do nevyhnutelné propasti zkázy a neštěstí? Míjíme-li vzácnost (sebe samých), pak – žal – stejně tak dokonale nemíjíme jeho protilehlou stranu: lidskou hloupost, s níž se jako Don Quichotové nejednou utkáváme marně na polích světa a bojujeme s jeho větrnými mlýny a přízraky, kdy máme za to, že onen zápas je i oním životem, o němž slyšíme mluvit nespočetný dav, mačkající se u jeho bran!

Jakmile se člověk narodí, je svazován peřinkami a dupačkami a ihned žije v otroctví. Ani když umře, nenechají jej volně být a napasují jej do těsné rakve. Jak svobodná je pampeliška, jejíž chmýří je unášeno pouhým větrem! Mezitím však člověk padá k zemi, dýchá svůj prach a snaží se zvednout. Aby se dlouze nešpínil se sebou samým, aby se vyhnul své tíži bytí a nepodíval se tváří v tvář své bídě a nicotě, přijímá ihned povýšení pro zapomnění – tu v lidském srdci počne vládnout hrdý triumfalismus duchovního elitářství, tu triumfalismus světské moudrosti.

Člověk přičichne k naukám vědeckým či církevnickým jako k vůni narcisů, a cítí se ihned prozřelým – hledá a nalézá si své stádečko! Zapomenuta je zdánlivě jeho ubohost. Natolik miluje svoji dokonalost, nakolik ji postrádá. Natolik seje, nakolik jsou jeho zrna prázdná a neúrodná. Pravda, že nadějí je niterná samota, a z toho vyplývající pokora, Kristus na kříži, který doznává světskou prohru (transformaci), střídá hrdý triumfalismus nade vším – i nad Bohem – poznání bez bolesti, duchovno jako šprým, začínající u druhých a končící v pouhé meditaci, jakožto představě o cíli všech snah; duchovno odnášející si nakonec maso i kosti do nebe!

Procházím lesem a dumám dále. Jestliže existuje výrok „Člověk člověku vlkem”, zpozoroval jsem, že by se dal spíše upravit na zhoubnější, více zastřenější, vládnoucí projev: „Člověk člověku spasitelem”. Postavte však kohokoliv z nich, kdo se hrdě pasuje na pasáčka stád na týden do hor, odstřihněte jej od jeho oveček, aby vyžil co jen chvíli ze sebe sama, a zemře Vám přes noc žalem na svoji prázdnotu! Mrzký, ale pravdivý to život pýchy. Svět je plný vskutku tuposti a člověk, chce-li přežít, musí se vůči ní zvláštně obrnit, aby ji mohl míjet.

Zjistil jsem, že je lepší mít strach, nerušíme-li druhé, nežli bez bázně vstupovat do cizích životů. Zjistil jsem, že i kvantum pravdy se stává bezcenným, servíruje-li se bez uvážení a seje-li se tam, kde nemá místa. Pravda, to jest prožitek Okamžiku. Jsou ovšem lidé, kteří cítí nešťastného člověka, sami nešťastni, a ihned jako supi se k němu slétají, aby jej pro svoji důležitost a zisk (pocitový či finanční, povětšinou obojí) tahali jako by z bahna světa, sami neznající života – projikují do nich svoji vlastní prázdnotu, a přitom mu šikovně klovají oči. Jsou lidé, kteří žijí pouze pro názory, a čím méně jsou v sobě přesvědčeni, že se dá podle nich i žít, že nejde o pouhé fráze, o to více zápasí se stejně rovnými (nebo spíše pokřivenými?) a bojují jako tuři, kdo z nich má halasnější projev. Pak existují tací, kteří jsou jako pevný sloup. Nikdo je nedonutí stát ve stínu cizích, křivě zbudovaných totemů – sami jsou Majáky, avšak oproti druhým, vystavěným na správném podkladu! Svítí sami od sebe, nikomu nemusí chodit naproti. Kdepak však jsou? A právě tyto různé kvality ducha člověka předurčují, koho pozná, komu dovolí vkročit do svého nitra, koho mine; koneckonců tím určujeme štěstí sobě samému! Ačkoli jsem proti jakékoli nadřazenosti, tato jediná musí být brána vážně, nakolik je to „nadřazenost” (podobná staroindickým varnám) pramenící z přírody a sloužící k uchování toho života, jemuž chceme přiřadit smysl!

Procházím nyní střídavě lesem a loukami a vedle mne se tyčí v dáli již rohy a růžky Roháčů. Každý les je jiný, ovšem ten tamější, vedoucí k Oblazům, má v sobě hodně světla, jako by byl sám osvobozen a pročištěn od temného nevědomí. Jen dokud pro mne existují hory, lesy a jejich jména, stejně jako člověk a jeho tisíce podob, jen tehdy mohu tudy projít marně, aniž bych si všiml vlastní podstaty kolem mne. Jen tehdy může člověk zbožně věřit, že na tuto zem přišel odnikud a směřujeme nikam, že není tkanivem vazeb svých předků! Uzel srdce praská, všechny pochyby se rozplývají, mizí i karmany toho, kdo spatří Jeho – příčinu i následek. (Mundakópanišad) To, co je nazýváno prostor, vyjevuje jména a podoby. Co je uvnitř, je podstata všeho. (Čhándógjópanišad)

Dýchá-li příroda Jednotou, jíž se cítí člověk součástí, tak všude tam, kde nevládne prostota, učí se člověk bezděky rozkládat život na jevy. Od smrti ke smrti dospívá ten, kdo vidí ve světě mnohost. (Kathópanišad) V té chvíli je nitro mrtvo! Bůh je mrtev! Vlády se ujímají páni a celá ta cháska, která si dělá doposud z lidí blázny! Zlořád, kde se staví člověk nad člověka, je zposvátněn a celé sobecké smýšlení dostává religiózní svatozář. Marné jsou dedukce o boží podstatě tam, kde stojí zpustošení na místě svatém. Já sám, ztracen ve všem, to je cit, který jsem tu přijal. Bytí bez jména a přívlastků. Jen tvořivá síla. Mocná a drsná, nevysvětlitelná všemu, co se chce stavět vůči ní na odpor jako objektivně jsoucí! Jen mlč a poznáš ji! Jen se otoč a tlachej; a budeš jako sláma, s kterou si pohraje kráva v hubě!

Právě puruša (Vesmír) je toto všechno – nanejvýš nesmrtelné. Kdo je poznal vložené do sluje svého nitra, ten, příteli, rozvázal uzel nevědomosti. (Mundakópanišad) Každým krokem se snažím vychutnat cestu, po níž kráčím ve stínu zdejších stromů a nechávám na sebe dopadat paprsky Slunce, prostupující skrze větvičky. Po cestě si beru hůl a připadám si jako Rousseau ve svých procházkách a dumách. Ze všech stran mne obklopuje krásná příroda. Právě zde není potřeba žádných mystických zaklínadel, područí slepé víry a vznešených slovních obratů. Pravda, za níž se člověk více či méně vědomě žene, nachází se všude kolem mne. A i kdybyste nechtěli, zaťuká zde na Vaše vrátka, a byť třeba jen na chvíli, pocítíte její opravdovosti uvnitř sebe samých. Je zapsána jako hieroglyf – tak prostě, že jí dnešní člověk těžko porozumí. 

Teprve krok, kdy už nám nedostačují názory, je počátkem naší existence. K tomuto závěru by se dalo dospět i dříve, kdyby se člověk dříve nebránil přírodě a nepřijal namísto toho hromadu prázdných slov a sofismat. Nikdy jsem proto nevěřil lidem, kteří chtěli demonstrovat myšlenku v taláru či saku. Nikdy jsem nevěřil myšlence, která by ve mě nevyvolala chvění. Je zvláštní, že hory nepotřebují své kněze. Možná na zemi, ale na horách nic z toho, co je vznešené, nemá potřebu se prodávat.

Úvahy o hmotě a Bohu, hodí se tak jako dobrá dětská zábava, ale pro život jsou naprosto nepoužitelné. K čemu názory, které odvádí pozornost od nitra, kterým člověk žije a dýchá, bojuje a umírá? Dnes mi mohou materialisté mluvit o čem chtějí a esoteristé navyšovat své ideály nad své vlastní aeony, ale ztěžka ovlivní klid, který zakouším tím, že jsem je již dávno počal ignorovat. A ve stejné míře, nakolik jsou mi jejich neupřímné, bezduché a rozum překračující úvahy lhostejné, o to více pozoruji řád, který funguje nejen v přírodě, nýbrž i uvnitř nitra každého člověka. Nemám rád učené řeči, vytáčky logiky, jimž možná může rozum ve vakuu učeben přitakat, ale čemu se bude přirozeně srdce provždy vzpírat. Jaký paradox, že Pravda je skryta v tichém subjektu a žádá si ticha! Že pravda, která je ukryta ve staletém stromu, má větší vážnost než naše vlastní maličkost.

Když se procházím po dolinách či vidím lány žlutých květů a obzor lemujících se hor, uvědomuji si, že se zde nachází podstata všeho, co chci nadále nacházet krásným a ušlechtilým uvnitř sebe samého. Přesto jsem se dlouho ve své dětské naivitě mýlil, když jsem se domníval, že existují obecně lidé, kteří mají zájem o dobro v člověku. Možná jen co do způsobu, nikoli co do podstaty. Domáhal jsem se marně.

Ještě více jsem se však pletl, považoval jsem-li to za nespravedlivé. Dnes tomu rozumím a tato věc mne již nijak nezneklidňuje. Dospívá-li příroda ke svému konci, který je jejím počátkem, člověk, zdánlivě nejdokonalejší tvor, může se zmoci na pouhou Možnost. Uchopí-li ji však, pak v sobě pojme více, než ona pampeliška, s níž si pohrává drobný větřík. Bude součástí většího celku než je on sám, nakolik opustí sebe sama. Ve stínu a světle stromů, malebných světniček, potůčků a říček jsem pro dnes rozvinul síť myšlenek. Ačkoli ztěžka dosahujeme vůně těchto končin, jsem si jistý, že alespoň na čas je můžeme procítit, nakazit se jejich obrazem, a jít dále cestou ve stínu a světle jejich moudrého ticha…