Každý rok, každé jaro, procházím se touto vzkříšenou scenérií krásy, Prosieckou dolinou s jejím potůčkem. Procházím se procesem, jemuž je podrobena duše samotného člověka. Po časech chladu raší pupeny a květy, na obzoru vychází Slunce, jehož teplé, jarní paprsky zahřívají lidskou duši. Věci, které se jevily zdánlivě mrtvými, jako člověk po dobu spánku, oživují vše dokonalou jasností při jejich probuzení. Přečká-li srdce mráz, vyživeno z nektaru své duše, může se znovu těšit z návratu na zdejší Cesty. Jelikož není Světla bez Tmy, pochopí člověk skrze přírodu umění milovat svým způsobem oba principy. Jako v díle alchymisty nastává po čase smrti i v Přírodě nevyhnutelná proměna. Dokonává se proces života v koloběhu bytí (smrti a znovuzrození).

Je zde zhuštěné vše, co nosí člověk v srdci. Neokázalost, přesto rozmanitost, světlo i tma. Nachází se tu brána do centra skutečného dění – od těsných soutěsek duše až k širokému rozhledu na lány bytí a pohled na vyhlížející Chrám v nás samých, jehož obrazem jsou mi zde Západní Tatry. Viděl jsem zaujetí lidí, s jakým pobývají v těchto místech a vnímají jejich kouzlo. Všiml jsem si, že se zde mění lidské zlato na prach a pravým bohatstvím je tu vůně smrků a potůčků, jejich chuť, které mají v sobě obsaženu magickou energii (tzv. prima materia), již poutník zavlažuje své rty. Tento zanedbatelný prach je však oním úhelným kamenem, z něhož nabývá naše srdce očištěné, trvalé, zlaté podoby.

Kroky, pod nimiž praskají staré větvičky tíhou našeho bytí, proměňují stopy v postupné zasvěcení do tajemství inertního světa, odlehčujícího nás od falešného vědomí osobnosti a duality. Ne vždy je proto třeba stoupat na hřebeny hor a rozhlížet se do dolin, aby člověk nabyl pocitu ztišení. Ne vždy musí být člověk vysoko, aby se dotýkal nebes.

Každý našlápnutý kámen, každá větvička tu má význam, protože tvoří obecnou krásu. Jakmile část z ní si budu chtít uzmout pro sebe a ozářit jí domněle své srdce, pocítím z ní jen nelibost, protože popřu její význam. Kdo však bude vinen? A přitom bych mohl chtít zde a tam přidat výšku, aby Chrám byl obrazem mé představy a mých přání. Nestydatá domýšlivosti! Tento obraz je dostatečný a krásný, je-li dostatečně vnímán… „Avšak špatnými svědky jsou lidem oči a uši, mají-li barbarské duše“. (Hérakleitos)

Květem této přírody se stala sama Mysl. Krása, již je tu člověk schopen pocítit, může spočívat jen v přijetí, v osvobození se od intelektu a pletich zdánlivé logiky, která je služkou naší vůle! Té vůle, jenž je „pouze“ činná, stejně jako slepá, a ze zásady svého trvání nikdy nedosahuje naplnění, neboť je jen částí z nás.

Každá duše objeví brzy svého pána. Strach, který se žene a plíží společenskými tetičkami v jeho příbytek, učiní ji přinejmenším vrtkavou, ne-li ihned prázdnou, bezduchou a především nešťastnou. Tento rozdíl nazývám Věčným okamžikem, poznáním a ztišením. Ostny času a zkušenosti, pohrají si s připraveným obydlím. Ano, jen strach, který je více či méně vědomý v nás, rozhoduje o hodnotě života v nás. Celé společenské „uspořádání“ a „veřejné“ mínění visí na vlásku tohoto strachu. Jen dokud necháš na sebe působit strach, vědí, že Tě mohou ovládat, nechť směnka působí jakkoli velkolepě…

Cítíte-li se tu svobodně, pak je to proto, že tu jste skutečně svobodní – přinejmenším pro danou chvíli, nepodaří-li se Vám setřást zcela okovy. Nejhorší je omyl, kdy se pod pojmem svoboda chce člověk přesvědčit, že je i sám svoboden. Dnes může kdokoli beztrestně tlachat, rozvíjet vír spekulací, protože je zřejmé, že neohrozí lež, která má ráda mluvky. Strach z bytí, strach z existence, hledání si jistoty, teplý kamrlík učeben, úřadů či farností, podvádění a implantování falešného veřejného mínění, zde nemá člověk nárok na nic jiného než pocítit vlastní prázdnotu.

Jednota principů, to je pravda sama, o níž je tu řeč a Příroda je její malbou a synonymem. Zdejší orchestr, který se zbavil hluku tympánů, dojímá svojí tichostí, klidem a mírem. Neovládá, a proto není nic, co by mu nenáleželo k jeho hře… Hraje v neustálém pianissimu; neustále je v pohybu tónů; nic, co by jej přerušilo, dokud se neodevzdá opět do rukou Osira, kdy na chvíli zanikne jeho hlas úplně jako záře Slunce v mlhavých červánkách, ponořující se do své temnoty (očišťující lázně), aby mohlo vyjít opět do dne.