O vidění a barvách

O vidění a barvách

Ze všech Schopenhauerových spisů je tento nejvíce opomíjený a přitom jeden z nejdůležitějších pro celistvé pochopení autorovy idealistické filosofie. Vznikl již roku 1815 v Drážďanech (vydána roku 1816), kdy bylo autorovi osmadvacet let, z bezprostředního styku s Goethem a jeho naukou o barvách. – A přece již zde, v malém raném díle, promlouvá celý pozdější Schopenhauer: s přesvědčením, že svět, jak jej vidíme, není hotová věc předložená oku, nýbrž výkon našeho vlastního intelektu. Kniha se skládá ze dvou částí, které spolu úzce souvisejí: z nauky o vidění a z nauky o barvách.

O vidění: obraz, který teprve vzniká v hlavě (první část)

Zdálo by se, že vidět znamená přijmout obraz, který na oko dopadne. Schopenhauer to však vyvrací a ukazuje pravý opak. To, co dopadá na sítnici, je jen holý, převrácený, plochý počitek – surová látka bez významu. Teprve rozvažování, jednající bleskurychle a nevědomě, vztáhne tento počitek na jeho příčinu, postaví ji do prostoru a času a učiní z ní názorný předmět.

Vidění je tedy intelektuální akt: dítě se mu učí, oko dvěma plochými obrazy teprve rozum skládá v jeden tělesný svět, obrácený vjem napřimuje, dvojí obraz sjednocuje. Stereoskop, šilhání, klamy zraku – to vše jsou mimojiné pro Schopenhauera důkazy, že názor světa je úkonem rozvažování, nikoli pasivním otiskem. Je to týž idealismus, který zná čtenář ze Světa jako vůle a představa, zde však je demonstrovaný na nejkonkrétnějším materiálu, jaký existuje: na tom, jak vidíme.

O barvách: barva se rodí v oku (druhá část)

Druhá, obsáhlejší část je vlastní teorií barev – a její základní teze je radikální: barva není vlastností věcí ani složkou světla, nýbrž stavem oka samého. Je to činnost sítnice, která se kvalitativně dělí na dvě protikladné poloviny; každá barva je jednou takovou polovinou a volá po své druhé, doplňkové barvě jako po svém komplementu.

Odtud Schopenhauer odvozuje, proč barvy tvoří páry (červená–zelená, oranžová–modrá, žlutá–fialová), proč lze každé z šesti hlavních barev přiřadit přesný zlomek činnosti sítnice, proč vzniká fyziologické spektrum (dáte-li zmizet žluté skvrně, oko samo vyvolá fialovou) a proč se ze dvou protikladných barev může znovu složit bílá. Je to teorie krásná svou soustavností: barva přestává být tajemnou qualitas occulta a stává se měřitelným, racionálním dějem v oku pozorovatele.

Co Schopenhauer převzal od Goetha – a kde se rozešli

Východiskem pro spis O vidění a barvách (Ueber das Sehn und die Farben) byla Schopenhauerovi Goethova Nauka o barvách (1810), zvláště jeho učení o fyziologických barvách a o třech párech protikladů. Goethovi Schopenhauer vděčí za správný pohled proti Newtonovi: že bílé světlo není směsí sedmi homogenních paprsků a že barva náleží spíše oku než věcem. Newtonovu nauku pak pokládá za hrubý omyl – za „démokritovskou“ mechaniku, která hledá ve světle, co má hledat v oku.

Ale tam, kde Goethe zůstal u prafenoménu jako u něčeho posledního, daného a nevysvětlitelného, jde Schopenhauer ještě dál: podává vlastní fyziologickou teorii, která prafenomén teprve vysvětluje jako polaritu sítnice. Ve dvou bodech se od svého vzoru vědomě odchyluje – v otázce a) polarity barev a b) ve vzniku bílé z barev –, což mu Goethe nikdy neodpustil. Schopenhauer sám na to hleděl beze studu: psal, jako by Goethe pouze nashromáždil data, kdežto teorii dodal teprve on. Kdo zná Goethovu Farbenlehre a chce vědět, kam ji dovedl jeden z největších filosofů 19. století, najde právě zde odpověď.

O tomto vydání a překladu

O vidění a barvách je poslední spis, který českému čtenáři dlouho chyběl. Sám překladatel jej zprvu pokládal za okrajový, jen literárně historicky zajímavý pro hrstku zaujatých – a přesto, v součinnosti s naším nakladatelstvím, byl nakonec přeložen, aby byl filosofův odkaz v češtině úplný. Současně jde i o poslední dokončený Váňův překlad těsně před jeho smrtí. Předkládáme text ve znění třetího, finálního vydání (Lipsko 1870), tedy v podobě, kterou autor po čtyřiceti letech ještě prohloubil a rozšířil o nejzajímavější dodatky.

Proč na téhle malé knize tolik záleží

O jednotlivých Schopenhauerových pokusech, které uvádí v knize O vidění a barvách, se dá vést polemika – ale nedá se popřít logika samého principu: světa jako představy, jež je plně v gesci našeho rozvažování. A právě tím kniha zapadá do celého Schopenhauerova učení: je-li svět má představa, musí oko tuto představu vytvářet – a tedy i klást barvu. Věda bere vše jako hmotu, vlnovou délku, činnost nervů; Schopenhauer hlídá to jedno místo, kde se z podnětu teprve stává vjem. Proto je tento drobný spis pro pochopení jeho učení nedílnou součástí – v dalších knihách na ni čtenář narazí v nejednom v odkazu.