Svět jako vůle a představa 1

Svět je má představa — to je pravda, jež platí o každé živé a poznávající bytosti, ačkoli pouze člověk si ji může reflektivně a abstraktně uvědomit. Když to učiní, nastalo u něho filosofické přemýšlení. Pak pro něho bude jasné a jisté, že nezná žádné slunce, žádnou zemi, nýbrž vždy jen oko, které vidí slunce, ruku, jež cítí zemi; že svět, který jej obklopuje, je tu jen jako představa — jen ve vztahu k něčemu jinému, co si jej představuje: totiž k němu samému.

Svět jako vůle a představa 1 · První kniha, § 1 · s. 31

Vše, co lze poznat, tedy celý svět, je jen objektem ve vztahu k subjektu; nazíráním nazírajícího, jedním slovem: představa. Platí to o přítomnosti právě tak jako o každé minulosti a budoucnosti, o nejvzdálenějším jako o nejbližším. Co ke světu náleží a náležet může, je nevyhnutelně podmíněno subjektem a je tu jen pro subjekt. Svět je představa.

Svět jako vůle a představa 1 · První kniha, § 1 · s. 31

Život a sny jsou listy jedné a téže knihy. Čtení v souvislosti je skutečný život. Ale kdykoli je hodina čtení u konce a nastane doba oddechu, často ještě zběžně listujeme a otvíráme knihu bez pořádku, hned na té, hned na oné stránce. A tak jsme nuceni souhlasit s básníky, že život je dlouhým snem.

Svět jako vůle a představa 1 · První kniha, § 5 · s. 46

To je Mája, závoj klamu, který zahaluje zraky smrtelných a dává jim vidět svět, o němž nelze říci, ani že je, ani že není: neboť je roven snu, slunečnímu odlesku na písčině, který poutník zdálky pokládá za vodu, nebo pohozenému provazu, který pokládá za hada.

Svět jako vůle a představa 1 · První kniha, § 4 · s. 36

Svět je z jedné strany skrz naskrz představa a z druhé strany skrz naskrz vůle. Tatáž síla, která slepě pudí padající kámen k zemi a rostlinu ke světlu, se v člověku poznává jako chtění — žádost nikdy nenasycená, jež hned po splnění přání prahne po dalším.

Svět jako vůle a představa 1 · Druhá kniha, § 21 · s. 129 n.

Veškeré chtění vyvěrá z nedostatku, tedy z utrpení. Každé uspokojení je jen zmírněnou bolestí; splněné přání jen mění tvar a žádost prahne po jiném. A když jsou konečně všechna přání vyčerpána, zůstává sám tlak vůle i bez poznaného cíle a dává o sobě vědět jako pocit úděsné pustoty a prázdnoty. Vůle je sud Danaoven: nemá žádné nejvyšší, žádné konečné dobro, po němž by se utišila.

Svět jako vůle a představa 1 · Čtvrtá kniha, § 57 · s. 415

Existuje však chvíle, kdy všechno chtění na okamžik umlkne. Když se pozvedneme k čistému pozorování krásy — v přírodě, v umění, nejčistěji v hudbě — přestáváme být trpícím jedincem a stáváme se čistým, od vůle osvobozeným subjektem poznání. Naše bída je nám pak tak cizí, jako by patřila někomu druhému. Svět jako představa je vším, svět jako vůle mizí.

Svět jako vůle a představa 1 · Třetí kniha, § 38 · s. 239

Trýznitel a trýzněný jsou jedno. Onen se mýlí, když myslí, že nemá účast na utrpení, ten, že nemá účast na vině. Kdyby se oběma otevřely oči, poznal by ten, kdo trýzní, že žije ve všem, čím trpí širý svět; a trýzněný by pochopil, že všechno zlo, které se na světě páchá, vyvěrá z téže vůle, jež tvoří i jeho bytost.

Svět jako vůle a představa 1 · Čtvrtá kniha, § 63 · s. 411

Veškerá pravá a čistá láska je soucit; a každá láska, která není soucitem, je sobectvím. Kdo prohlédne závoj Máji a přestane dělat rozdíl mezi sebou a druhým, kdo pozná v cizí bytosti touž bytost jako v sobě — „Tat tvam asi", „To jsi ty" —, ten si právě tím zabezpečil veškerou ctnost a je na přímé cestě ke spáse.

Svět jako vůle a představa 1 · Čtvrtá kniha, § 66–67 · s. 427

Smrt se rovná západu slunce, které se jen zdánlivě noří do noci, avšak ve skutečnosti, samo zdroj všeho světla, hoří bez oddechu a přináší nové dny novým světům. Počátek a konec se týkají jen jedince, skrze čas, formu tohoto jevu. Mimo čas leží jediné — vůle, věc o sobě, a její obraz.

Svět jako vůle a představa 1 · Čtvrtá kniha, § 65 · s. 419