Vše se upokojilo, je ticho, existuje jen božský klid. V bouři, kdy se choulí lidská srdce do svých nor, nastal pokoj. Představ si život bez člověka, čtenáři, a doznáš, kdo učinil tuto zem doupětem lotrů a lupičů. Nade mnou svítí zářivé hvězdy a doháním čas rozjímáním ve své duši, než se sám odevzdám zpět do Nutiných úst a vydám se na cestu peret em heru (vycházení do dne) – na poslední pouť.
Toto je, čtenáři, poslední sen samotářského chodce. Můj pohyb, jako by se vykonal nejen v čase ale i v srdci. Vidím a cítím obrazy živěji než kdykoli předtím. Nastav své uši, můj čtenáři, naslouchej tomu, co bude řečeno, a otevři své srdce, abys porozuměl… (Naučení Amenemopa)
Je ráno. Obloha se skví jako lapis lazuli. Na východním horizontu se vynořuje Slunce ve své bárce. Zpod něj se zračí červený opar poraženého hada Apopa – z nebytí vzchází Slunce, jehož jméno je Re. Jeho sladké paprsky se dotýkají zlehka stromů, stejně jako mého nitra. Všechno jsou obrazy a ideje, které v nás vzbuzuje upřímnost vlastního srdce.
Toto je dluh člověka, který nehledá pravdu kvůli názoru… Být tu sám, znamená být se vším v Jednotě. Ano, zde je člověk sám se sebou, tedy s tím, co vskutku představuje ve svém srdci a před Bohem.
Kráčím vstříc Ostrému Roháči jakožto Osirovi (vládci mrtvých a vzkříšených) a dávám sebe sama na oltář. Přišel jsem, abych se dotknul smrti a vstal z mrtvých! Vždyť „já jsem kněz bohů, jenž ví, co je v jejich nitru! Přišel jsem na toto místo, abych dosvědčil pravdu a prokázal rovnost váhy v říši mrtvých.“ (eg. kniha mrtvých) Na cestu si neberu nic cennějšího než své srdce; za křídla si beru dceru Reovu (jeho projev spravedlnosti) Maat. Za potravu nechť mi slouží čisté svědomí.
Přicházím na Volovec a protloukám se tím, co se zve život – pot a lopota. Kolik lidí zde umírá! Kolik zla klíčí v člověku po této cestě, hnán svým vězením, jímž je jeho pot? Já však znám jméno Toho, k němuž přicházím, a proto mi nemůže ublížit, protože jsem mu přišel vrátit jeho božské oko (Jednotu). Kdo jednou pohlédne na jediné sluneční oko, pochopí podstatu temnoty. Kdo dříve nepoznal jeho jména, nepozná jej však ani nyní. (eg. říkadlo)
Prošel jsem a vyšlapal jsem si cestičku. Dřímám v ruce božský anch, jímž otevřu brány bohů. Už není co poznat, marně ke mně doléhá vábení. Po cestě jsem potkal mrtvoly, které na mě volaly: „Žij“, sami bez dechu! Vše, co mi svět dal, už bylo směněno. Tuto cestu jsem prošel, nepřekvapen již lidmi ani bohy. Smrt tu existuje každý den, blázen, kdo ji spatřuje na konci bytí samotného člověka. Marnost a vzpomínky uchovávané v mé mysli se staly archivem a už na ně sedá prach. Nemohu jim podlehnout, jsem-li si vědom svého srdce a účelu, žiji-li.
Člověk přichází v Jamnickém sedle na misku vah. Za ním je svět a před ním Věčnost. Proti němu stojí jen jedno pírko bohyně Maat a hora, jíž není rovno. Kdo se odváží vstoupit a dát své srdce na protilehlou stranu? Kdo se bude bít za to, s čím přišel, nepřineslo-li bytí v jeho životě nikomu dobro, a bylo-li spíše každodenním pádem, až se zhroutilo v bezbřehou nicotu své vlastní sebestřednosti? Kdo projde, nezná-li jméno toho, před nímž stojí?
Objímám jej pohledem svých paží. Jsem užaslý a zhošťuje se mne katarze ducha! Pryč se všemi modlami, které si pečlivě zotročily po dva tisíce let člověka. To zde je obraz, který má Ducha! Zde je Chrám, který byl kdysi na Nilu vykraden a vypleněn (z)věro-zvěstmi, kteří dali rašit bujnému, chorému vědomí do srdce člověka, kteří definitivně pohřbili dědictví bohů. Nyní jsme dědici dějin pouhé Tmy a lotrů, jejichž filosofií je lup, prostředkem lež a násilí a následkem tíha bytí.
Ve svém nitru však dýchám nejkrásnější vůně světa, mé srdce pozvedám k nebi, dotýkám se tu duší zemřelých v podobě orlů na božských křídlech bohyně Maat. Podívej se na mě, nevěrnice, ačkoli jsi mne nechala stít jako cedr, já přece žiji, jsa býkem! Z mé kapky krve vzrostla broskvoň a z jejich třísek semínko pravdy, které tě soudí. (eg. pohádka O dvou bratrech)
Stojím na hoře a pojímám v sebe celý svět, který vidím. Jako Šiva rozehrávám v rukou hru bubínků a ohně. Celý kosmos je mi obrazem. Celý pak stvořený svět je mi co do jevu jeho odstupňovanou vůlí (objektivizací). Tvořím a jsem, protože mám srdce, které se stalo obrazem – nikoli pro člověka, ani pro Boha, nýbrž pro Boha ve mně a pro mě v Bohu. Stejně tak nikoli pro Boha je k potupě lidský pot. Právě zde se stírá individualita. Neexistuje nebe ani pekla ani spásy v podobě zbožštěného člověka! Čas a osobnost jsou pouhou služkou mysli. Ubožák, který se nechá uvěznit svými počitky (rozlišováním), marně si stěžuje na svoji ubohost a ubohost svého boha.
Ten, kdo proto nezná ve svém nitru moc bohů (projevy – manifestace), kdo neprohlédl svět jako magický obraz, kdo se klaní modle, byť jedné na katanském kříži, ten spíše než-li já, zapomněl-li na Přírodu a obával-li by se o mne, měl by se strachovat, čemu a komu zaprodává svoji duši!
„Buď pozdraven můj duchu (mé ka), moje žití! Pohleď, přišel jsem k Tobě, vystoupil jsem v záři a jsem silný, mám duši (své ba) a jsem mocný! Přinesl jsem Ti natron a kadidlo, abych jimi očistil Tebe (sebe sama) a abych jimi očistil i Tvůj pot (svůj).“ (eg. kniha mrtvých)
Vidím vycházet Slunce a cítím jeho boží tóny. „Pokud vycházíš, bože, je i Maat, a pokud existuje Maat, jsi i ty, Ree.“ (z eg. rituálů) Má rosettská deska může být provždy jen zprostředkována mým srdcem a přesto je předurčena k nepochopení. Jestliže ve Vivaldiho Čtvero ročním období miluji Zimu a presto Léta, v přírodě miluji onu pokojnost stáří – zapadání Rea, ostrost světla, které je na prahu smrti vždy nejostřejší, která popravuje lež a velebí pravdu, aby se mohla odevzdat Osirovi a ráno opět povstat ve své bárce. Možná proto získali dříve mé blogy podobu leknínu, byť v sobě měly nádech tlukoucího smutku.
Oproti mě je již Plačlivé. Má matka, která mne kojila svým prstem, abych povstal jako Hór. Plačící, klesá na ni mrak a s ním i slzy. „Vždyť zničena je tato země, není, kdo by se o ni staral, kdo by o ní mluvil, kdo by co jen zaplakal. Slunce je zakryto, nesvítí, aby lidé viděli. Pohleď na zemi v bídě: v krvi se žebrá o chléb a lidé se smějí chorobným smíchem. Srdce se stará jen o sebe; každý si sedá do svého koutu a druh zabíjí druha. Ústa jsou plná vzdechu: „Miluj mne!“, aniž by kdo uměl milovat. Umlčována jsou mluvící ústa. Přísloví jsou srdci ohněm a hovor se nesnese; odpovídá se násilím a vraždou. Země je málo, ale vladařů je mnoho! Kdo má ruku, nastavuje ji a dožaduje se života. Vznešený člověk prosí o bytí a nuzák se stal vysokým hodnostářem.“ (Neferrehovo proroctví)
Říkali mi, že Bůh je láska. Ale spatřil jsem sotva hrstku lidí, která by uměla milovat! Jak pak mohou lidé posoudit, kým je Bůh? Co když se tak na věčnost pletou? Vidím však neustále umírat lidi, jejichž duše se prohnula pod nánosy cizího i vlastního sebeklamu, z nichž zbyla po ranním úsvitu jen krev zpod Rea; a zjistil jsem, že Bůh je spravedlnost! Říkali mi rovněž, že člověk, který nevěří v osobního Krista, nebude spasen. Jakoby víra byla více než porozumění! Říkali mi, že člověk potřebuje nad sebou světskou moc, školy a soudce. Tyto argumenty se vždy pojily „zvláštně“ k sobě. Ovšem prohlédl jsem, že jen vazal může být vazalem slov. Zjistil jsem, že toto vědomí se samo stává peklem.
Kolem člověka bude proto vždy existovat služebnictvo Apopových přátel, slibujících celý svět za duši, nechť se budou odívat jako služebníci Krista, státu, vědy, bezduché víry v života projevující se hmotu či jako milenka. Nikdy nezvítězí, stejně jako jich nejde nikdy porazit… (z eg. naučení) Budou proto neustále existovat lotři a agitátoři, žijící z krve a potu bližních; muži, kteří budou hnáni svým falem a ženy, které s nimi budou hrát jejich hry. Lidé si budou stále plést lásku s pudem a bez vážnosti připraví na svět své potomky, kteří budou pít jejich kalich, jako jej pijí sami. Není v moci vyplenit z lidské mysli bajky, očkované faráři světskými i duchovními, jako za doby Rea, když vyslal na svět Sachmetu, jež se opila lidskou krví, propůjčili jsme-li jim úctu ve vlastním srdci. Je to sám Apop, který je ve spojení s Maat. A lidé jakoby čekali na jeho milost…
Uzavřela se má pouť. „Očistil jsem se v jezeru, které uspokojuje srdce, a opásal se jako bůh pod oběma božími fíkovníky nebe a země, takže všichni ospravedlnění se mohou těšit. A když se dostaví někdo, kdo se nedržel pravdy, pak já budu jejím svědkem na zemi. Vyslovuji ji a jsem ten, který ji předává, stejně jako moc jediného Pána, Velkého Rea, který žije z pravdy.“ (eg. kn.mrtvých)
Samotářský chodec už je jen vzpomínkou, jemu patří dva rohy na Osirově koruně, zde v Západních Tatrách, kde si vystavil svoji pyramidu. Cítím se jako znovuzrozený v tónech Dvořákovy Stabat mater (čas 1:22:35), a přesto z toho, co bylo, není nic, co by pominulo… „Žiji Maat, existuji skrze ni; jsem Horus v srdci uprostřed útrob; žiji tím, co říkám.“ (eg. kniha mrtvých)
Čtenáři, Tobě, kterého nazývám menšinovým čitatelem, patří má úcta a dík. Tobě je věnován tento blog. Začal jsem psát a vtáhnul jsem Tě bezděčně do cizího bytí. Ne vždy můžeme ve svém životě plných nájezdníků tvrdit, že to naši duši učinilo lepší. Ba mnohdy spíše padáme společně s těmi, jimž jsme prokázali nezaslouženou důvěru. Budou-li Ti má slova k užitku, podařilo-li se mi Tě při četbě povznést alespoň trochu na duchu, aniž bych si cokoli z Tebe přivlastnil, objevil-li si v obraznosti lotos a v lotosu člověka, pak mohu říct, že jsem nepsal a nepíši zbytečně…
