Člověk bez masky – otroctví naší doby

Choromyslná doba generuje choromyslné potřeby a své lokaje - zotročovat a ždímat ze suché houby poslední centy, vyždímat lidská srdce, důstojnost, zpochybnit Pravdu i poslední stopy víry v dobro, a přiživit se tak na bídě člověka. Existuje jen jediná oficiální filosofie a náboženství tohoto světa, více či méně zastřená - duševní otroctví. Politická moc a jeho lokajství se nemůže zmoci na nic, než přesvědčovat dav o své potřebnosti, o své vylhané nutnosti a důležitosti - o ospravedlnění dýchavičného stavu chorého života. Nejde-li to slovy či lstí, jde to vždy násilím.

Změnily-li se dosud okolnosti otroctví, jejich formy, těžko tvrdit, že se změnila jeho zhoubná podstata, která časem věků získává na pouhé zastřenosti. Jistě, povolují se šrouby tam, kde je zřejmé, že nově vybudované jsou již dostatečně utaženy a staré nemohou působit na lidskou mysl. Ó, lidská vynalézavosti, jak důvtipné! Není horší nesvobody než si nebýt vědom svého ponížení. Opiti formální změnou, cítíme se zvláštně svobodní, jako se cítí svobodná jateční zvířata, vyjdou-li z klícek na porážku a cesta je ještě prosta krve. Náš život je pouhým strachem a bojem, na čemž se vydělává, je-li skupčena duše ubožáka vírou v moci světa!

Všechno uspořádání, plynoucí z krádeže půdy a jejich plodů, pojištěné násilím, armádou, školami, soudy, politickými a náboženskými faráři a jejich konkubínami, bije v podstatě všeho. Na něm je založena chorá podstata a formy se mění jen k jejímu udržení. Udržuje se obluda - ta je svatá, a forma je jen jejím prostředkem, měnící se dle požadavků a okamžiku doby, dle její míry akceptování.

Přesto si dovolujeme věřit ve svobodu, v lásku, v sílu lidské vůle - v hranicích však, které nám byly natlačeny do hlavy. I pouhá idea je…