Dumy samotářského chodce

Dumy samotářského chodce

Kniha Dumy samotářského chodce (ne úplně přesně nazývána Sny samotářského chodce) je snad nejen vylíčeným zápasem jednoho muže, ale rovněž (až metaforicky) věčným zápasem východu Slunce při ranních červánkách: dokladem, že skutečná vznešenost a upřímnost ducha je do poslední chvíle pronásledována tmou. – Tmou společnosti, jejíž duch na sebe bere v každé době jen jiné podoby, ale jinak zůstává týž: stále nenávidějící vše jasné, přímé a vpravdě vznešené, co nabývá skutečného života…

Byl bych miloval lidi i proti vůli jich samých: mohli se odciziti mé lásce jen tím, že přestali jimi býti. Tak tedy jsou mi konečně cizí, neznámí, ničím, poněvadž tomu chtěli! Než, čím jsem já sám, odtržen byv od nich a ode všeho? To zbývá mi ještě vyzkoumati.

Dumy samotářského chodce, s. 7

Chce-li kdo pochybovat, že to už snad dávno neplatí, nechť učiní onu mez v dějinách, kdy se lži (tmě) vykázalo místo, a pravda povznesla se v základ společenského pořádku! Nechť rozváže tak kdo kolo, cítí-li se, a učiní z něj přímku: kde vymezí onen bod?! – Či raději nechť mlčí, nechce-li být směšný…

Ačkoli lze dočasně bránit Světlu, aby zářilo (a zakrývat jej pouhou jeho nápodobou, čemuž říkáme veřejný pořádek a morálka), nelze zadržet jeho konečného vítězství, jeho paprsků, razící si cestu v lidském srdci. Nechť se naplní a dokoná osud spravedlivých i nespravedlivých! Toto je lidské drama ve svém cyklu, v božském dramatu, který se píše a opakuje od počátku věků.

Vzpíral jsem se dlouho stejně vášnivě jako marně. Bez zchytralosti, bez umělosti, bez přetvářky, bez obezřetnosti, přímo, otev­řeně, netrpělivě, prchlivě se bije stále jsem se jen více zaplétal a odhaloval jsem své slabosti, kterých oni neopomenuli využíti. Cítě konečně, že všechna má úsilí jsou marna, a muče se zcela zbytečně, podjal jsem se jediné věci, která mi ještě zbývala – totiž podrobiti se svému osudu, nevzpíraje se již nutnosti. Našel jsem v této odevzdanosti odškodnění za všechny své boly, v uklidnění, které mi zjednává a které nemohlo se přidružiti k ustavičné námaze odporu stejně krušného jako neplodného.

Dumy samotářského chodce, s. 8

Právě vydaná kniha Dumy samotářského chodce uchovává, až na výjimky, pravopis doby a je zároveň revizí a opravou místy nepřesných překladů prvního českého vydání z roku 1913.

Toto vydání si neklade za cíl vystavět monument onomu velkému muži, jímž je autor knihy – takové pomníky nebývají pravdivé, a proto ani trvalé –, nýbrž je pouhým jeho uznáním. Toto uznání však více než v řeči může nabývat významu u každého Jedince až ve skutku a myšlení: oprostí-li se od lži, postaví-li se sám nejen za sebe, ale za každého člověka, trpě společně s ním, který se nalézá či nalézal v poutech; v člověku, který se sám zbaví krve – má-li ji dosud na rukou společně s celou generací lidí – a přijme-li neméně důsledně ono „jho nutnosti“.