Emil čili o vychování

Emil čili o vychování

Pět knih, dvacet let jednoho života a jedna otázka: co by se stalo, kdybychom dítěti neupírali právo být dítětem? Rousseau napsal roku 1762 dílo, které je zároveň filosofickým traktátem i čtivým románem – vymyslel si chlapce Emila, dal mu vychovatele a na šesti stech stranách jej provedl od kolébky k mužnému věku. Nikoli proto, aby dal rodičům návod; návody odmítá. Chce ukázat, jak by vypadal člověk, kterého by společnost nestihla zmrzačit dřív, než se stačil narodit sám sobě. V češtině dílo koluje pod třemi názvy – Emil čili o vychování, Emil čili o výchově, Emil aneb O výchově; ve francouzském originále Émile ou De l’éducation.

Rousseauova výchozí diagnóza je přitom stále táž, s jakou by dnes formálně souhlasil jakýkoli psycholog – jen vyslovená o dvě a půl století dřív:

Pět knih, pět věků člověka

Kniha není členěna podle školních předmětů, ale podle toho, kým dítě v daném věku je. Každý věk má své vlastní síly a potřeby a vlastní pravidla.

• • Kniha první – nemluvně (s. 11–68)

    Tělo, kojení, povijan, první slova. Rousseau tu zavádí trojici učitelů, na které stojí celý zbytek: příroda, lidé, věci. Řídit můžeme jedině druhého z nich, a i to jen zdánlivě – proto je jediným rozumným cílem výchovy srovnat všechny tři do jednoho směru. Cíl přitom není povolání, ale člověk:

    Před volbou rodičů příroda ho povolává k životu lidskému. Žíti, toť řemeslo, kterému ho chci naučiti. Tak, jak vyjde z mých rukou, nebude ani úředníkem, ani vojákem, ani knězem, to přiznávám; bude v první řadě člověkem.

    Emil čili o vychování · Kniha první · s. 18

  • Kniha druhá – dětství do dvanácti let (s. 69–198)

    Nejdelší a nejprovokativnější část, sídlo pojmu negativní výchova. Žádné knihy, žádné mravní kázání, žádné rozumování s tím, kdo ještě nemá rozum. Místo poučování má na dítě působit sama věc: kdo rozbije okno, pociťuje důsledek svého jednání. Odtud pochází nejcitovanější paradox celého Emila:

    Smím zde vyložiti největší, nejdůležitější, nejužitečnější zásadu veškeré výchovy? Tato zní: ne získávati, ale ztráceti čas.

    Emil čili o vychování · Kniha druhá · s. 94

  • Kniha třetí – od dvanácti do patnácti (s. 199–264)

    Krátké okno, kdy síly převyšují potřeby, a jediné, kdy se podle Rousseaua vyplatí učit. Kritériem není osnova, ale užitek – a jedinou knihou, kterou Emil v tomto věku dostane do ruky, je Robinson Crusoe, protože učí soudit svět z pozice člověka, který si musí poradit sám. Na konci této knihy se Emil učí truhlařině; ne pro živobytí, ale pro nezávislost. Rousseauův Emil se nežene jako chrt za vnějším vzděláním, které je pouhou směnkou, úpisem společenskému otroctví. Chce Emila svobodného, který není závislý na ničí libovůli.

    „K čemu je to?“ – Toť od nynějška slovo posvátné, slovo rozhodné mezi ním a mnou ve všem konání našeho života.

    Emil čili o vychování · Kniha třetí · s. 219

  • Kniha čtvrtá – od patnácti let (s. 265–486)

    Nejrozsáhlejší část knihy a její myšlenkový vrchol. Probouzejí se vášně a s nimi se člověk rodí podruhé – tentokrát ne do světa, ale do vlastního života. Teprve zde má místo soucit, dějiny, lidé, a teprve zde náboženství:

    Rodíme se takřka nadvakráte: poprvé, abychom byli na světě; podruhé, abychom žili; poprvé pro lidství; podruhé pro pohlaví.

    Emil čili o vychování · Kniha čtvrtá · s. 265

  • Kniha pátá – Sofie, manželství, občan (s. 487–669)

    Emil dostává družku a s ní i poslední lekci: člověk vychovaný pro sebe sama se musí naučit žít s druhým a nést povinnosti. Kniha se uzavírá statí O cestování (s. 624), v níž Rousseau posílá Emila poznat evropské poměry dřív, než si zvolí, kde bude žít – a v níž mimochodem shrnuje politickou nauku své Společenské smlouvy, vydané téhož roku.

    Není dobře muži býti samotnu. Emil jest muž; slíbili jsme mu družku, musíme mu ji dáti. Družka ta jest Sofie.

    Emil čili o vychování · Kniha pátá · s. 487

Vyznání víry vikáře savojského

Uprostřed Knihy čtvrté se vypravování na dlouhých osmdesát stran zastaví. Rousseau přestane mluvit sám za sebe a vloží do textu spis, který – jak píše – jen přepisuje: řeč chudého savojského vikáře, pronesenou nad údolím Pádu za svítání k mladíkovi bez vyznání a bez prostředků. Vyznání víry vikáře savojského (s. 341–423; vlastní vikářova řeč od s. 348) je co do rozsahu i váhy samostatná kniha, která bývala tištěna i zvlášť.

Vikář nedokazuje Boha z autority ani z Písma. Vychází z toho jediného, co má každý člověk po ruce – z vlastního nitra – a staví tam, kde po něm Kant postaví svou mravnost:

Odtud plyne všechno ostatní: přirozené náboženství proti zjevenému, uctívání srdcem proti obřadu, snášenlivost proti dogmatu – a přiznaná pochybnost tam, kde vikář neví. Právě tento klid stál Rousseaua všechno. Kniha Emil čili o vychování byla v roce vydání 1762 odsouzena a veřejně spálena v Paříži i v Ženevě, zapsána na Index librorum prohibitorum a na autora byl vydán zatykač; Rousseau uprchl.Pařížský arcibiskup Christophe de Beaumont proti knize vydal pastýřský list a Rousseau mu v březnu 1763 odpověděl samostatným spisem Lettre à Christophe de Beaumont. Pozoruhodné je, že knihu odsoudila katolická Paříž i kalvínská Ženeva – obě strany v ní poznaly totéž nebezpečí: náboženství, které se obejde bez církve.

Proč je Rousseauův Emil stále aktuální

Nebudeme se tvářit, že Emil čili o vychování je kniha, se kterou budou dnes lidé souhlasit. Ba naopak! Zdálo by se, jak nahrává dnešním „alternativním“ výchovám – montessori pedagogice, waldorfské škole. I zde by ale Rousseau zůstal nekompromisní. Vše to jsou jen rámce, systémy dospělých, kde se pod zdáním „lepší výchovy“ mění pouhá forma: děti možná nesedí v lavicích, ale v kruhu (ach, sláva, ty lidská pomatenosti!). Ale sama svoboda dítěte? Nic – týž hon chrta za mechanickým zajícem: za diplomem, za statusem, který je jen jinou podobou otroctví; táž snaha mít z dětí předčasně dospělé. Intimita mezi dítětem a učitelem je rozbita kolektivem a často přihlouplými hrami, bezúčelnými, které baví víc ty, kdo je vymýšlejí, než děti samy.

Rousseau a feminismus

V páté knize Rousseau odvozuje výchovu Sofie z jejího určení pro muže a tvrdí, že co je u obou pohlaví společné, patří rodu, a co rozdílné, patří pohlaví. Byla to právě tato pasáž, proti níž o třicet let později napsala Mary Wollstonecraftová Obranu práv ženy (1792) – jeden ze zakládajících textů evropského feminismu vznikl jako přímá odpověď na Emila. Přesněji na jeho pátou knihu; a ještě přesněji na to, jak byla čtena.

Kniha nezapadá ani do škatulky dnešní „korektnosti“. Nikoli proto, že by degradovala ženu, ale proto, že si dovoluje dát muže a ženu do poměru, jak je postavila sama příroda – ke vzájemnému prospěchu a úctě.

Rousseau, který dal děti do nalezince

A pak je tu zdánlivá trhlina: muži, který napsal nejslavnější knihu o výchově dětí, se vyčítá, že dal všech pět vlastních dětí do nalezince. Je to pravda a nebudeme to zakrývat. Stalo se to však v letech 1746 až 1752 – deset až šestnáct let předtím, než Emil vyšel — a od té doby už Rousseau žádné dítě neměl. Emil tedy není alibi sepsané po činu; je to kniha, do níž týž člověk o deset let později napsal toto pravidlo:

„Ten, kdo nemůže dostáti povinnostem otce, nemá práva státi se jím. Ani chudoba, ani práce, ani ohled na lidi ho nezprošťuje výživy a výchovy vlastních dítek.“

Emil čili o vychování · Kniha první · s. 30

Tomu pravidlu se už nezpronevěřil – otcem se znovu nestal. Své tehdejší rozhodnutí ovšem nikdy neodvolal a hájil je: měl za to, že v rodině jejich matky by děti vyrostly hůř, než jim bude jinde. Můžete mu to věřit, nebo ne; je to věc Jeana-Jacquesa Rousseaua a jeho svědomí, nikoli jeho díla. Tato argumentace bývá povětšinou jen prázdnou záminkou, jak se vypořádat s knihou, jíž obsahově není co vytknout.

Ne, čtenáři, nenech se svést. Tu výtku vypustil do světa roku 1764 Voltaire – anonymním pamfletem Le Sentiment des citoyens, vydávaným za hlas ženevských občanů, tedy téže Ženevy, která o dva roky dříve nechala Emila spálit. Byla to zbraň, ne argument, a jako zbraň slouží dodnes. Laciná zbraň, kterou opakuje pokolení po pokolení už dvě a půl století – a samo za tu dobu nevychovalo nic než ty znetvořené tvory, o nichž mluví hned první věta této knihy.

O tomto vydání

Vycházíme z překladu Jaroslava Nováka, Rudolfa Brejchy a Milana Svobody, které vydalo Dědictví Komenského v letech 1910–1911 ve dvou svazcích edice Knihovna pedagogických klasiků. Rozdělení práce mezi tři překladatele je v knize doloženo: Novák přeložil knihy I a II po s. 112 a celou knihu IV, Brejcha knihu II od s. 113 do konce, Svoboda knihy III a V. Původní překlad byl pořízen podle prvního vydání Émila u Néaulma v Amsterodamu roku 1762 ve čtyřech svazcích a srovnán se souborným vydáním z let 1782–1789 i s pozdějšími vydáními Garnierovým a Firmin-Didotovým.

Text byl celý revidován, sjednocen a opraven. Oba původní svazky byly sloučeny do jedné knihy a poznámkový aparát byl doplněn o odkazy, které původnímu vydání chyběly.

Poprvé po 113 letech tak Emil čili o vychování vychází v češtině znovu.