Dva základní problémy etiky

Dva základní problémy etiky

Tyto dva soutěžní spisy, napsané jako odpověď na přesně položené otázky dvou akademií věd, nejsou zdaleka suchopárným výkladem etiky, jak by člověk mohl předpokládat. Sám Schopenhauer tyto dvě stati pokládal za vrchol svého etického myšlení a předpokládal jejich znalost u čtenářů Světa jako vůle a představy. Kdo chce vědět, co z jeho metafyziky plyne pro lidské jednání – pro vinu, svobodu a dobro –, jak hlubohým a provázaným je s jeho učením a vůbec se světem, který nás obklopuje, najde zde, v knize Dva základní problémy etiky, dostatečnou odpověď.

O svobodě vůle: je vůle svobodná?

První otázku položila Královská norská společnost věd: Lze ze sebevědomí dokázat svobodu lidské vůle? Schopenhauer nejprve odklidí falešnou stopu. To, čemu se běžně říká svoboda, je pouhá fyzická svoboda – nepřítomnost vnějších překážek: pták je „volný“ ve vzduchu, člověk je „volný“, když mu v jednání nebrání pouta ani zeď. Jenže to o vůli samé neříká nic; ptá se to jen po okolnostech, ne po chtění.

Skutečná otázka totiž zní: je svobodná sama vůle, samo naše chtění? Jinými slovy: spočívá podstata svobody v tom, zda „mohu udělat, co chci?“, nebo zda „mohu chtít, co chci?“ A zde právě Schopenhauer rozlišuje tyto dvě roviny, jejichž záměna je podle něj pradávným omylem, který přivedl filosofy na zcestí.

Na rovině jednání (operari) svoboda není: každý jedná podle svého vrozeného, neměnného charakteru, na nějž motiv působí s nutností s jakou kámen padá k zemi – proto: „člověk dělá vždy jen to, co chce, a koná to nutně“. Ale svoboda tím není zrušena, jen přesunuta tam, kam patří: do samotného bytí (esse), do samého (neměnného) charakteru, jímž člověk je. Svobodné je to, co jsme (co je dané), ne jednotlivý čin, který z toho plyne: Operari sequitur esse – jednání následuje z bytí.

„Základním omylem všech dob“ je proto připisovat nutnost bytí a svobodu jednání; je to naopak. A právě proto – protože na tom, co konáme, teprve poznáváme, co skutečně jsme – nese každý plnou odpovědnost: ne za izolovaný skutek, ale za celý svůj charakter. Zjednodušeně: Člověk sice může udělat to, co chce, ale nemůže si vybrat, co bude chtít. 

O základu morálky: základem je soucit

Druhou otázku položila Královská dánská společnost věd: Kde hledat zdroj a základ morálky? Schopenhauer nejprve strhává dosavadní odpovědi – především Kantův kategorický imperativ – a ukazuje, že žádná z nich nestojí na skutečném základě. Pak předloží svou vlastní: pravou pružinou každého morálně hodnotného jednání je soucit (Mitleid), bezprostřední účast na utrpení druhého.

Ne rozum, ne povinnost, ne kalkul odměny – ale to, že cizí bolest cítím jako svou vlastní a chci ji zmírnit. Soucit je nepopiratelný fakt lidského vědomí, který se ukazuje ve všech zemích a dobách, přes všechen možný vnější balast, a z něhož teprve vyrůstají obě kardinální ctnosti: spravedlnost a lidumilnost.

Metafyzické tajemství etiky: „TO JSI TY“

Proč vůbec může cizí utrpení pohnout mou vůlí tak bezprostředně jako mé vlastní? Zde se etika opírá o samo jádro Schopenhauerovy metafyziky. Oddělenost jednotlivých bytostí – principium individuationis – je pouhý jev, forma našeho nazírání v prostoru a čase (vůle „rozdrobená“, odstupňovaná v množství); v hloubi je táž jediná podstata ve všem, co žije. V soucitu se tato jednota na okamžik prolomí: v trpícím poznáváme sebe sama.

Tuto pravdu vyjadřuje Schopenhauer starou védskou formulí tat tvam asi – „to jsi ty“. Soucit proto Schopenhauer nazývá velkým mystériem etiky: není to cit navíc, sentiment, je to bezděčné nahlédnutí, že hranice mezi „já“ a „ne-já“ (ty) je klam. Dobrý charakter žije ve světě, který je s ním spřízněný; zlý cítí kolem sebe samé „ne-já“ (ty), a proto je jeho základním tónem nenávist, závist a škodolibost.

Zde je ovšem třeba být přesný, aby Schopenhauerovi neporozuměl špatně ani znalec Upanišad. Védánta – jak ji od Šankary čte tradice advaita – vykládá tat tvam asi tak, že ono „To“ (Tat) je Brahman: nejvyšší skutečnost, čisté vědomí, blažená plnost bytí. Řekne-li advaitin „to jsi ty“, míní: jsi v jádru božský, poznávající, dokonalý princip. Schopenhauer přejímá formuli, ale její obsah obrací naruby.

To, čím jsme všichni jedno, není u něj žádné blažené vědomí ani bůh – je to vůle: slepá, bezcílná, věčně nenasytná síla, která nepoznává, jen chce, a z níž teprve druhotně, jako nástroj, vyrůstá vědomí a rozum. Nejsme tedy všichni Brahma; jsme všichni táž slepá, egoistická vůle k životu.

A právě proto může soucit vzniknout: nepoznávám v druhém svou vznešenou božskou podstatu (pomocí pouhé estetické kontemplace), nýbrž tutéž trpící, chtějící slepotu, jíž jsem sám podroben. Kdo tento rozdíl přehlédne, udělá ze Schopenhauera laciného mystika – zatímco on je myslitel jednoty v utrpení, jednoty, která nakonec nevede k bájnému blaženému splynutí, nýbrž k trpkému poznání, které jediné osvobozuje.

Snad právě proto pokládal Schopenhauer za nejbližší svému učení nikoli védántu, nýbrž buddhismus. V buddhismu totiž onou hybnou silou, která roztáčí celé kolo zrození a smrti, není žádné božství, nýbrž touha, žízeň, chtění – tṛṣṇā. Připomeňme si tibetský obraz „kola života“ (bhavačakra): celý koloběh světa svírá ve svých rukou, nohou a tlamě démon Jama, pán smrti – a to, co jej nepřetržitě pohání, je právě lpění a chtivost.

To je Schopenhauerova slepá vůle vylíčená obrazem: dokud je chtění, točí se kolo utrpení dál; a osvobození nepřichází splynutím s vyšším bytím (jediné vyšší bytí je chtění – a s ním splýváme již tím, že jsme!), nýbrž utišením samotného chtění. Základ morálky – soucit – a poslední cíl – vysvobození popřením vůle – tak u Schopenhauera i u Buddhy vyrůstají z téhož kořene.

Účet, který si vyřídil se školní filosofií

Norská akademie první spis ocenila. Dánská druhý odmítla – přestože byl jedinou přihláškou. Schopenhauer to bral jako urážku pravdy a v předmluvě si nebral servítky. Využil celý svůj břitký um k „vypořádání se“ s lidskou hloupostí: vůči Hegelovi, „katedrové filosofii, jíž nejde o pravdu, ale o vlastní věc“, vůči akademii, která se odvážila veřejně zamítnout myšlení, jemuž nesahá ani po kotníky. Právě tato jízlivá, břitká předmluva dělá z knihy čtení, které ani na chvíli nenudí – a připomíná, že za suchými soutěžními otázkami stojí muž, který bral filosofii tak vážně, že se kvůli ní nikdy nestal jejím profesorem.

Proč tato kniha mluví k dnešku

Schopenhauerova ústřední otázka, skrze neznalost a pochopení, se dodnes může zdát stále otevřená. Věda umí popsat jednání zvenčí – změří motivy, zmapuje mozek, spočítá podněty; ale to, jak se z podnětu teprve stává prožitá bolest druhého, jíž mohu být pohnut, zůstává mimo tento popis. A stejně tak zůstává živá otázka svobody vůle: dnešní neurovědy i filosofie mysli se přou přesně o to, co Schopenhauer tak přesně již formuloval před 200 lety – zda je naše jednání určeno tím, čím jsme, či zda je v něm místo pro svobodu.