O vůli v přírodě

O vůli v přírodě

Ve Světě jako vůli a představě Schopenhauer svou nauku vybudoval zevnitř, z čistě filosofické úvahy: to jediné, co poznáváme bezprostředně, není myšlenka, nýbrž chtění, a právě ono – vůle – je onou Kantovou „věcí o sobě“, vnitřním jádrem světa skrytým za jevem. O vůli v přírodě jde na tutéž pravdu opačným směrem. Neptá se, co říká filosofie, ale co říkají přírodní vědy – a ukazuje, že nezávisle na něm, ryze empirickou cestou, docházejí badatelé k témuž závěru, k němuž on došel spekulativně. Je to filosofův pokus podepřít metafyziku svědectvím z laboratoří, piteven a herbářů.

Vůle vystopovaná napříč vědami

Kniha není soustavným traktátem, nýbrž řadou dokladů seřazených podle jednotlivých oborů, a právě v té šíři je její kouzlo:

• Fyziologie a patologie – nevědomé, „organické“ chtění, jež řídí tep srdce, trávení i hojení rány, aniž o něm rozum cokoli ví; nemoc jako vůle, která se nemůže uspokojit.

  Anomální vůle, která se nemůže uspokojit, působí na organismus ničivě. Tato rozrušující příčina působí buď bezprostředně na jednotlivý orgán, nebo zachvacuje celý život. Tento život pak vyvíjí to nejvyšší úsilí, aby odstranil to škodlivé i nesouhlasící s organickou vůlí – a v jednotlivých částech podněcuje kritické životní činnosti, záněty, nebo podlehne neuspokojené vůli.

  O vůli v přírodě, Fyziologie a patologie, s. 34

• Srovnávací anatomie – tvar každého zvířete jako zpředmětněná touha: dravec má drápy a zuby, protože chce lovit, nikoli loví proto, že je náhodou dostal. Zbraň předchází jejímu použití.

  Místo, kde se zdržuje kořist, určilo podobu pronásledovatele. A žádná podoba není tak groteskní, aby ji vůle k dosažení svého cíle na sebe nevzala. Aby vytáhla semena ze šupin jedlové šišky, přichází křivonoska s abnormálním tvarem svého nástroje; aby vyhrabával termity, má čtyři stopy dlouhý mravenečník krátké nohy, silné drápy a dlouhý lepkavý jazyk.

  O vůli v přírodě, Srovnávací anatomie, s. 66

• Fyziologie rostlin – rostlina, jež se otáčí za světlem, popínavá úponka hledající oporu, kořen mířící k vláze: chtění bez poznání, „vůle“ na nejnižším stupni.

  Kořeny rostlin směřují tam, kde je půda nejvlhčí, a dokonce i ve skalách hledají ty nejmenší skulinky, jež by mohly obsahovat nějakou výživu. Jejich listy a větve pečlivě směřují tam, kde najdou nejvíc vzduchu a světla. Víte jistě, že se to děje bez vědomí?

  O vůli v přírodě, Fyziologie rostlin, s. 76

• Fyzikální astronomie – sama tíže jako nejnižší, nejobecnější projev vůle; i padající kámen „chce“ k zemi, jak to bezděky prozrazuje jazyk sám.

  Všechna nám známá tělesa jsou puzena silou, kterou nazýváme tíží. Chceme-li vysvětlovat tíži rázem zvenčí, musíme tělesům přiznat vůli, jež je v jejich nitru. Třetí možnost není.

  O vůli v přírodě, Fyzikální astronomie, s. 94

• Lingvistika – jak řeč napříč národy neúmyslně přisuzuje neživým věcem chtění, nikdy však poznání: oheň „chce“ hořet, voda „chce“ dolů.

  Ve velmi mnoha, snad ve všech jazycích se vyjadřuje chtěním i působení neživotných těles. Do italštiny je pojem chtění vtištěn tak hluboce, že se používá k označení každého požadavku, každé nutnosti. A i francouzští chemici říkají, že se kovy svou chtivostí nerovnají kyslíku.

  O vůli v přírodě, Lingvistika, s. 108

• Animální magnetismus a magie – nejodvážnější část: vůle působící bezprostředně, mimo řetěz příčin, jako „praktická metafyzika“.

  Vidíme-li vůli, kterou jsem stanovil jako věc o sobě, to jediné reálné ve všem bytí, jak v animálním magnetismu na lidech i věcech vykonává to, co nelze vysvětlit podle zákona běhu přírody – ba že tento zákon do jisté míry ruší – pak nevím, jaké faktičtější potvrzení svého učení bych si ještě mohl přát.

  O vůli v přírodě, Animální magnetismus, s. 116

• Sinologie – ohlas Schopenhauerova idealismu v čínském a buddhistickém myšlení, kde je svět jako představa lidovou vírou, ne paradoxem filosofů.

  Rozhodný idealismus je pro buddhismus i hinduismus bytostný – náhled, který je v Evropě znám jako stěží vyslovitelný paradox jistých abnormálních filosofů, je v Asii přímo vtělen do lidové víry: v Hindustánu jako učení o Máji, v Tibetu je dokonce nanejvýš populární.

  O vůli v přírodě, Sinologie, s. 142

Vůle, kterou lze doložit zvenčí

V tom je jádro celé knihy a její místo v Schopenhauerově díle. Vůle zde není postulátem, k němuž se čtenář musí propracovat úvahou – je to síla, jejíž stopy nacházíme rozseté po celé přírodě, od krystalu po člověka, a již empirický vědec bezděky konstatuje pokaždé, když ve svém oboru narazí na mez, za niž kauzální vysvětlení nedosáhne. Právě tam, kde věda dojde na konec svých sil a musí říci „dál nevím“, se podle Schopenhauera ohlašuje ono metafyzické X – a tím X je vůle. Kniha je tak mostem mezi fyzikou a metafyzikou, které se „jako země a nebe nikdy nechtěly setkat“.

Spis, který si vyžádal celek

O vůli v přírodě vyšlo poprvé roku 1836, podruhé v přepracované a rozšířené podobě roku 1854; právě tuto pozdější verzi, obohacenou o autorovy dodatky, čteme dnes. Sám Schopenhauer jej pokládal za nejstručnější a nejostřejší vstup do svého systému – spis, který „z čistě empirického stanoviska“ míří přímo k vlastní metafyzice. K výkladu se druží to, co je na Schopenhauerovi vždy k nezaplacení: nemilosrdná polemika s dobovou univerzitní filosofií, jízlivý vtip a styl, jenž ani na poli přírodních věd neztrácí říz.

Proč kniha z roku 1836 mluví k dnešku

ádro Schopenhauerovy námitky proti materialismu je živé i dnes. Věda popisuje svět zvenčí – měří vlnovou délku, mapuje nervy, rozbíjí atom na padrť a v troskách hledá superstruny; jenže ať štípe hmotu jakkoli najemno, vnitřní stránku skutečnosti nikdy nenajde – to, jak se z pouhého podnětu teprve stává prožitek. Právě tam, kde věda dojde na svou mez, zůstává ono metafyzické „X“, které známe jedině zevnitř, z vlastní zkušenosti chtění – a jež Schopenhauer nazývá vůlí.

Tentýž rozdíl – mezi tím, co lze o vědomí popsat zvenčí, a tím, co znamená něco prožívat – otevírá dnešní filosofie mysli znovu: jako otázku po „vnitřní povaze“ fyzična, kterou rozvíjejí soudobé směry jako russellovský monismus či panpsychismus. Schopenhauer ovšem neklade vědomí jako záhadu navíc – naopak je pokládá za druhotnou, biologickou funkci; prvotní a metafyzicky reálná je pro něj slepá vůle, z níž vědomí teprve vyrůstá.