Parerga a paralipomena 1

Parerga a paralipomena 1

Pro intelekt ve službách vůle, tedy v praktickém užití existují jen jednotlivé věci; pro intelekt, který pohání umění a vědu, který je tedy činný pro sebe sama, existují jen obecnosti, celé druhy, species, třídy, ideje věcí; neboť i výtvarný umělec chce zobrazovat v individuu ideu, tedy jeho druh. To spočívá na tom, že vůle je zaměřena přímo pouze na jednotlivé věci: to jsou její vlastní objekty, neboť jen ony mají empirickou realitu.

Naproti tomu pojmy, třídy, druhy se mohou stát objekty vůle jen velmi zprostředkovaně. Proto primitivní člověk nemá žádný smysl pro obecné pravdy; naopak génius přehlíží a zanedbává to individuální: vynucené zaměstnávání se jednotlivým jako takovým, jak vytváří látku praktického života, je mu nepříjemnou robotou.

Morální svoboda a zodpovědnost či příčetnost vůbec předpokládají soběstačnost. Jednání vychází vždy nutně z charakteru, tj. z vlastní a proto nezměnitelné povahy bytosti pod vlivem a podle míry motivů: tedy musí, má-li být zodpovědná, existovat původně a z vlastní dostatečnosti síly: musí být svou existencí a esencí sama svým vlastním dílem a původcem sebe sama, má-li být pravým původcem svých činů.

Parerga a paralipomena 1, s. 140

Aforismy k životní moudrosti

Objektivní polovina přítomnosti a skutečnosti je v rukou osudu a je podle toho proměnná: subjektivní polovinou jsme my sami; tudíž je v podstatě neproměnná. Proto nese život každého člověka přes všechny vnější změny stále tentýž charakter a lze jej přirovnat k řadě variací na jedno téma. Ze své individuality nemůže nikdo vystoupit.

A jako zvíře za všech poměrů, do nichž se klade, zůstává omezeno na úzký okruh, který jeho bytosti neodvolatelně určila příroda, pročež např. naše snahy oblažit milo­vané zvíře se musí stále držet uvnitř úzkých mezí jeho bytosti a vědomí – tak je to i s člověkem: jeho individualitou je předem určena míra jeho možného štěstí. Jeho schopnost pro zvýšený požitek jednou provždy zvláště určily meze jeho duchovních sil.

Jsou-li úzké, pak všechno snažení z vnějšku, všechno, co pro ně dělají lidé a štěstí, není s to překročit míru obvyklého, napůl zvířecího lidského štěstí a blaha: zůstane odkázán na smyslový požitek, smutný a veselý rodinný život, nízkou zábavu a vulgární zabíjení času: dokonce i vzdělání nedosáhne příliš mnoho v rozšiřování onoho kruhu, pokud vůbec něco. Neboť nejvyšší, nejrozmanitější a nejtrvalejší požitky jsou duchovní; ať jsme se o tom jakkoli chtěli v mládí klamat; ty však závisejí hlavně na duchovní síle. –

Z toho je tedy jasné, jak mnoho závisí naše štěstí na tom, co jsme, na naší individualitě; zatímco se většinou zdůrazňuje jen náš osud, jen to, co máme, nebo co představujeme. Osud se však může zlepšit: při vnitřním bohatství od něj mnoho nežádáme: naproti tomu hlupák zůstane hlupákem, tupým špalkem, až do svého konce, i kdyby byl jako v ráji a obklopen huriskami.

Parerga a paralipomena 1, Aforismy k životní moudrosti, s. 310