O čtverém kořeni věty o dostatečném důvodu

O čtverém kořeni věty o dostatečném důvodu

Čím vlastně je „věta o dostatečném důvodu“? Ve své nejobecnější podobě, jak ji zformuloval už Wolff, zní: nic není bez důvodu, proč je, spíše než by nebylo (principium rationis sufficientis). Zdánlivě samozřejmost – a přece Schopenhauer ukazuje, že se pod jedinou formulí skrývají čtyři zcela odlišné kořeny, čtyři druhy „důvodu“, které filosofové po staletí směšovali k vlastní škodě. Rozplést je znamená uklidit v samých základech myšlení.

Čtyři kořeny jedné věty

Kniha prochází čtyři třídy předmětů, jimž rozum přisuzuje „důvod“, a každé přiřazuje její vlastní tvar věty:

• • Důvod dění (principium rationis sufficientis fiendi) – zákon kauzality, jímž se řídí změny v hmotném světě: každá příčina je sama změnou a odkazuje k předchozí, řetěz bez počátku.

    Řetěz kauzality je nutně bez počátku. Podle toho tedy každý nastupující stav musí vyplývat z jemu předcházející změny.

    O čtverém kořeni věty o dostatečném důvodu · § 20 · s. 42

  • Důvod poznání (rationis cognoscendi) – logická vazba, jíž jeden soud zakládá druhý; na ní stojí veškeré usuzování, věda a pravda.

    Jako věta o důvodu poznání udává, že když má soud vyjádřit nějaké poznání, musí mít dostatečný důvod. Pravda je tedy vztah soudu k něčemu od něj odlišnému, co se nazývá jeho důvodem.

    O čtverém kořeni věty o dostatečném důvodu · § 29 · s. 107

  • Důvod bytí (rationis essendi) – nutná vazba částí prostoru a času, na níž spočívá geometrie a aritmetika: proč z pěti a sedmi plyne dvanáct, proč mají strany trojúhelníku svou danou polohu, proč deset předpokládá všechna čísla před ním.

    V prostoru se tento poměr nazývá poloha, v čase následnost. Tyto poměry jsou nám pochopitelné jen díky čistému apriornímu nazírání.

    O čtverém kořeni věty o dostatečném důvodu · § 36 · s. 131

  • Důvod jednání (rationis agendi) – zákon motivace, tedy kauzalita nahlížená zevnitř: motiv působí na vůli se stejnou nutností, s jakou náraz pohne kamenem, jen jej známe bezprostředně, z vlastní vnitřní zkušenosti.

    Motivace je kauzalitou viděnou zevnitř. Kauzalita se zde podává zcela jiným způsobem, pro zcela jiný způsob poznávání.

    O čtverém kořeni věty o dostatečném důvodu · § 43 · s. 144

Čtyři sféry, mezi nimiž nelze přecházet – platnost matematické rovnice nevysvětlíte motivem a naopak; každé takové smíšení je omyl.

Důvod poznání není příčina

Skrze celou knihu se táhne jedna polemická nit a v ní leží její trvalá cena: rozdíl mezi důvodem poznání (proč něco vím) a příčinou (proč něco je). Samo slovní spojení „věta o důvodu“ je proto zavádějící – svádí k tomu vidět jen jeden kořen tam, kde jsou čtyři.

Zaměnit důvod s příčinou znamená zabřednout do zdánlivých hlubokomyslností – a Schopenhauer neúprosně ukazuje, jak se právě této záměny dopustili Descartes u svého ontologického důkazu Boží existence, Spinoza se svým causa sui i Leibniz, jenž větu o důvodu okázale prohlásil za základ vší vědy, ale nikdy jasně nerozlišil její dva hlavní významy. Kniha je tak zároveň malými, ostrými dějinami jednoho filosofického omylu – vyprávěnými s příznačným Schopenhauerovým sarkasmem, který nešetří ani katedrovou filosofii jeho vlastní doby.

Disertace, z níž vyrostl celý systém

Text vznikl roku 1813 jako Schopenhauerova doktorská disertace – a po 34 letech, roku 1847, jej autor zásadně přepracoval a rozšířil do podoby, kterou čteme dnes. Právě tuto knihu označil za „základní stavbu celého svého systému“ a předpokládal její znalost u čtenářů Světa jako vůle a představy. Obsahuje v zárodku všechny jeho hlavní myšlenky, dále rozvíjené v pozdějším díle. Kdo chce Schopenhauera číst od kořene – nikoli od výsledku, ale od základu, na němž stojí – začíná právě zde.