Kritikon

Kritikon

„Již jsme ve světě,“ řekl bystrý Critilo neobezřetnému Andreniovi, když společně vyskočili na břeh. „Mrzí mě, že do něho vstupuješ s takovým poznáním, neboť vím, že nyní tě musí velice znechutit. Všechno, co vykonal nejvyšší Mistr, je tak dokonalé, že to nelze zlepšit, naproti tomu všechno, co k tomu připojil člověk, je nedokonalé. Bůh to vytvořil velice ladně, a člověk to popletl, chci říci to, nač dosáhl, vždyť to, nač jeho moc nedosáhla, snažil se zpřevracet alespoň svou představivostí.

Dosud jsi viděl díla přírody a právem jsi je obdivoval; ode dneška popatříš na díla lidského důmyslu, která tě zděsí. Rozjímal jsi nad dílem božím, nyní poznáš dílo lidské a zjistíš rozdíl. Ach, jak navzájem odlišný se ti musí jevit svět občanský a svět přírodní, svět lidský a svět božský! Dívej se ostražitě a neobdivuj všechno, co spatříš, ani se nermuť nade vším, co zažiješ.“

Dali se cestou, která byla udusaná a jakoby jediná a první. Andrenio si však povšiml, že žádná z lidských stop nemíří nazpět, ale všechny mířily vpřed, což bylo znamením, že nikdo se tudy nevracel. Zakrátko narazili na věc velmi podivuhodnou a vskutku zábavnou; bylo to neuspořádané vojsko pěšáků, škadrona dětí z různých stavů a národů, jak to dokládal jejich rozdílný oděv. Byly samý zmatek a halas.

Zprvu je sbírala a potom vedla jakási podivná žena usměvavé tváře, veselých očí, sladkých rtů, mírných slov a milosrdných rukou, žena překypující něhou, laskavostí a láskou. Měla s sebou mnoho služebnic sobě podobných povahou i zaměstnáním, aby jí sloužily a pomáhaly, a tak nesly v náručí ty nejmenší z poutníčků, ty větší pak vedly za ruce a hleděly stále postupovat vpřed.

Pozornost, s níž tato společná matka opatrovala všechny děti, byla neuvěřitelná. Dbala o jejich potěšení a pohodu a k tomu účelu s sebou měla, pro jejich rozptýlení, na tisíc důmyslných hraček.

Opatřila se také velikou zásobou dárků, a jestliže některé zaplakalo, ihned s láskou přiběhla, aby je rozveselila a pomazlila, poskytujíc mu, čeho se dožadovalo, jen aby přestalo naříkat. Zvláště dbala o děti, jež byly nejlépe ustrojeny a zřejmě pocházely z lepších rodin; těm vyšla vstříc ve všem, co chtěly. Láska a péče této napohled vlídné chůvy byla tak veliká, že sami rodiče jí přiváděli a odevzdávali svá dítka, neboť v ni měli větší důvěru než v sebe samé.

Andreniovi se velice zamlouval pohled na tak početný a roztomilý pěší zástup a nepřestával obdivovat a uznávat člověka v dětském věku. Vzav jedno dítě v plenkách do náručí, řekl Critilovi:

„Je možné, že tohle je člověk? Kdo by řekl, že tento nepatrný, nemotorný a neužitečný živáček se má stát leckdy tak moudrou, rozumnou a bystrou osobou, jakou byl Cato, Seneca nebo hrabě de Monterrey.“

„Člověk je samá krajnost,“ řekl Critilo. „Však uvidíš, co to je, stát se zralou osobou. Zvířata jsou zralá hned; hned běhají, hned skáčou, avšak člověka to stojí hodně úsilí, protože také hodně znamená.“

„Co mne nejvíce udivuje,“ uvažoval Andrenio, „je nevýslovná laskavost té podivné ženy. Která matka se jí vyrovná? Lze si představit větší péči? Takové štěstí jsem já, vychovaný v útrobách hory a mezi šelmami, postrádal; leže na holé zemi, nahý, hladový a opuštěný, plakával jsem, div mí srdce nepuklo, nepoznav tuto něhu.“
„Nezáviď to, co neznáš,“ řekl Critilo, „ani to nenazývej štěstím, dokud nezjistíš, jak končí. Ve světě natrefíš mnoho věcí, jež nejsou tím, čím se jeví, ba je tomu naopak. Nyní začínáš žít, a jak budeš postupně žít, budeš zřít.“

Kráčeli se vším tímto zástupem, ani na okamžik se nezastavujíce, prošli kraje bez jediné přestávky, stále ze svahu dolů, a ta, jež vedla trpasličí škadrónu, velice dbala o to, aby se nikdo neunavil a nebylo mu zle. Dávala jim najíst pouze jedenkrát, a to po celý den.

Posléze se octli na kraji té končiny, v přehlubokém údolí, obklopeném na jednom i druhém svahu velmi vysokými horami, které tvořily údajně nejvyšší soutěsky oné významné cesty.

Byla noc, a byla velice temná, ponurá. Uprostřed této strašlivé hlubiny přikázala ona klamná matka zastavit, a pohlédnuvši v tu i onu stranu, učinila obvyklé znamení, na něž rázem – ach, ta nevídaná špatnost, ta nikdy nepoznaná zrada! – začaly vybíhat z tamějších houštin a z jeskynních děr zástupy šelem, lvů, tygrů, medvědů, vlků, hadů a draků, kteří se zničehonic vrhli, zaútočili na onen něžný houfec slabých a bezbranných beránků a působili v něm hrůznou spoušť a velké krveprolévání, neboť odvlékali jedny, trhali druhé a zabíjeli, hltali a požírali všechno, co mohli.

Byla tam obluda, která jedním rázem pozřela dvě děti, a sotva je spolkla, už napřahovala pařáty po dalších dvou; byla tam šelma, jež zuby drtila jedno dítě a drápy trhala druhé nedopřávajíc oddechu své divokosti. Pobíhaly všechny po onom neblahém jevišti slintajíce krev, zbarveny jí na tlamách i na hnátech. Mnohé šelmy sebraly dvě tři z nejmenších dítek a odnášely je do svých doupat jako potravu svých také již dravých mláďat.

Panoval tam velký zmatek a veliká ukrutnost, byla to vskutku osudná a strastiplná podívaná. Přitom bezelstnost a prostota něžných dítek byla taková, že když byly loveny, považovaly to za mazlení, a když byly čtvrceny, měly to za zábavu, k níž samy s úsměvem a s napřaženýma rukama zvaly.

Andrenia ohromila, zděsila tato hrůzná zrada, tato nevídaná krutost, a zatímco dík Critilově péči stál na bezpečném místě, takto naříkal:

„Ach, ty zrádná, nelidská, hříšná ženo, dravější než samy šelmy! Toto tedy bylo cílem tvé něhy? K tomu směřovala tvá veliká péče a starostlivost? Ach, nevinná jehňátka, jak brzy jste se stala obětí zla! Jak záhy jste byla podřezána! Ach, klamný světe! Takové jsou tvé zvyklosti? Takové dobrodružství ty nabízíš? Vlastníma rukama musím pomstít tuto neuvěřitelnou ničemnost!“

To řekl a to chtěl také učinit, vrhaje se zběsile na krutou tyranku, aby ji roztrhal vlastními zuby. Nemohl ji však nalézt, neboť se spolu se svými služebnicemi vrátila hledat další jehňátka, aby je zrádně přivedla na tato jatka. A tak i nadále byla přiváděna jedněmi a čtvrcena druhými, zatímco Andrenio nepřestával oplakávat nenapravitelnou ztrátu.

… byla to vskutku osudná a strastiplná podívaná. Přitom bezelstnost a prostota něžných dítek byla taková, že když byly loveny, považovaly to za mazlení, a když byly čtvrceny, měly to za zábavu, k níž samy s úsměvem a s napřaženýma rukama zvaly.

Kritikon, Krisis V, s. 68-70