Nácvik křesťanství

Nácvik křesťanství

Jaké nedorozumění, že ten, jehož se chce dovolávat „křesťanstvo“ (přirozeně jen ve formě zajištěného vítězství) nebo jehož chce chápat světské mudrlanství jako pouhý náboženský fenomén na „ose času“, je nikoli jen před dvaceti staletími, ale stejně tak i dnes ve svém důsledku považován, přijde-li se na věc, za společenského zločince, syna pouhého tesaře (tedy drzouna!, neurozeného člověka) rušícího zbožštěný „oficiální řád“.

Věřit v takovouto pomoc, odmyslíme-li si prozatím světsky absurdnost této pomoci (chudý, pohrdaný volá k sobě všechny, aby jim pomohl, – natož se má k tomu ještě za boha, Syna božího), je z lidského hlediska samo o sobě prvotně k smíchu; a je-li to myšleno vážně: k pohoršení. A právě možnost pohoršení je ústředním předpokladem víry, paradoxem, možným skokem ze světa klamu („oficiálnosti“) v křesťanství (Království boží). Buď uvěříš, nebo se pohoršíš. Křesťanství separované od možnosti bytostného pohoršení (tzv. vítězící církev), a tedy abstrahované od následování (zápasící církve), není křesťanství – leda tak jeho čajová verze.

Kniha Nácvik křesťanství, která patří k tomu nejlepšímu z křesťanské literatury, upomíná , že právě schopnost překonat možnost pohoršení vírou, nese s sebou ve všech staletích nutnost stát se bytostně současníkem Krista v jeho cestě, kterou je ponížení (ponížení jako bytostný kontrapunkt!). Lidé, příchylní družit se k vítězům, domýšlejí se však, že lze v křesťanství vynechat svoji časnost (a současnost s Ježíšem), v níž se zápasí pro pravdu.

Pravda hledá se dnes v poznání (nejlépe bezbolestném, spekulativním, meditativním; v poznání, které nás nic nestojí, kde nic neriskujeme ze světskosti, kdy vyznáváme hrdě „pravdu“ jen z gauče, do jisté míry, která po nás vzhledem k Bohu a k bližním nic nevyžaduje a nestojí – maximálně tak chvilkovou „úvahu“), zatímco ona, pravda, spočívá v bytí, v každodenním „zápase“ o božství – v každodenním zápase, pohorší-li se člověk na ni, zradí-li člověk jako Jidáš Krista nebo se od něj rozuteče jako ona hrstka učedníků – či jej zapře jako Petr.

Není to zápas myšlenkou vynucovaný, nýbrž s božím dopuštěním bezprostřední, protože stát se co jen člověkem, bude vždy vzbuzovat v hlavách lůzy nepřekonatelné pohoršení. Zbožštěný řád se naučil vidět v lidech kolečka svého soukolí, neboť „bohem“ se stalo samo soukolí. Cožpak se může stát, aby se nějaké kolečko odvažovalo být co jen člověkem, nemluvě Bohočlověkem? Jaké to rouhání vůči Šelmě! Zápas v křesťanství (rozuměj: nácvik křesťanství) není cílem, nýbrž bezprostředností cesty.

Odstraní-li se tato cesta, odstraní se i evangelium, Kristus, pohoršení, tedy křesťanství, že pravda se projevuje ve světě v nízkosti. Když Kierkegaard chtěl podruhé vydat Nácvik křesťanství již pod vlastním jménem, píše: „Nyní jsem sám v sobě zajedno ve dvojí věci: v tom, že oficiální řád je z křesťanského hlediska neudržitelný, takže každý den, kdy převládá, je křesťansky vzato zločinem, a že dovolávání se milosti tím způsobem není dovoleno“.

Překladatelka spisu, Marie Mikulová-Thulstrupová, ve svém Doslovu správně podotýká: „Odstraňme tedy pseudonymitu, pak se po menších úpravách v textu Nácvik křesťanství stane útokem na oficiální řád!“ Kierkegaard je si však vědom, že útok na oficiální řád je zbytečný, neboť snažit se tím napravovat řád („ladit“ Boha do světskosti) je samo o sobě absurdní. Člověk může upravit jen svůj vlastní poměr k životu, tedy k Bohu.