Suďte sami!

Suďte sami!

„Až bude jednou vydáno vyúčtování z nespočetného lidského pokolení, bude se v rubrice „změkčilí“ vyskytovat větší počet než v rubrikách zlodějů, lupičů a vrahů dohromady. Tak tomu bude také s některými takzvanými střízlivými. Jiní mají oproti nim větší sílu vůle, prudší vášně, hlubší potřebu rozhodování a činu, užívají chytrosti a rozmyslu jinak. Odvažují se dále, více vypínají život, neprchají před každým nebezpečím, ale jedno mají stejné: pravděpodobnost – té se nikdy nepustí. V pravděpodobnosti mají k dispozici více možností než ostatní, z pravděpodobnosti si vynutí vysvětlení, jež se odpírá změkčilým (neboť pravděpodobnost je upejpavá). Ale jedno je jisté, jisté jako skála, pravděpodobnosti se nevzdají, protože pustit se jí pro ně znamená opilost.

Zde je nekonečný rozdíl vůči křesťanství, protože křesťansky, ano i pouze nábožensky platí, že člověk, který se pravděpodobnosti nikdy nevzdal, si nikdy s Bohem nezadal. Všechna náboženská a nadto křesťanská odvaha je na druhé straně pravděpodobnosti a na cestě, aby se jí vzdala.“

Vím dobře, ano až příliš dobře, jak je to pravda, že svět chce být klamán. Proto bych si možná měl rozmyslet, zda mám sdělení uveřejnit. Proč se nerozmýšlím? Protože se světem nemám nic společného. Obracím se k jedinci, ke každému jedinci, nebo ke každému jakožto jedinci, a dej Bože, aby četl každý, ale každý jako jedinec.

Když se tedy každý zachová tak, jak jsem se při psaní zachoval sám, zavře dveře, čte si sám pro sebe, plně přesvědčen o pravdivosti toho, že jsem nikdy ani zdaleka nepomyslel na to, abych se ho příliš dotkl nebo o něm mluvil s ostatními, protože jsem všechno vztahoval jen sám na sebe; když bude takto číst jako jedinec, když ho ani zdaleka nenapadne, aby přitom myslel na jiné, ale jen sám na sebe, pak se opravdu nemusím bát, že se na mne kvůli tomuto sdělení rozzlobí. Neboť co znamená být nebo chtít být jedincem? Znamená to mít a chtít mít svědomí.

Suďte sami! Předmluva