Skutky lásky

„Všichni víme, co je to nejvyšší,“ píše Kierkegaard, „i dítě to ví, nejprostší člověk i ten nejmoudřejší, všichni víme, co je věc nejvyšší a všichni stejně, neboť to je, smím-li to tak říci, úkol, který je nám všem uložen. Za jednu tichou hodinku odstupu od zmatku života a světa to pochopí každý člověk. Při návratu bude stále chápat, dokud to bude v životě vypadat hezky; ale až začne zmatek, chápat přestane, nebo se ukáže, že chápal jen z odstupu.

Sedět v pokoji, kde je tak docela ticho, že uslyšíme padnout i zrnko písku, a pochopit, co je věc nejvyšší, dovede každý, ale – řekněme obrazně – sedět v kádi, do které tlučou kotláři a stále myslit na věc nejvyšší, vyžaduje vyvinuté chápání, jinak se ukáže, že bylo jen předběžné, protože se sem nedostavilo. Křesťanství je nezřídka představováno v téměř změkčilé podobě jakési rozmazlené lásky.

Všechno tu je jenom samá láska, šetři sám sebe, své tělo a krev, měj se dobře a buď bezstarostně šťastný, vždyť Bůh je láska a samá láska, o přísnosti se vůbec nesmí slyšet, všechno musí být jen volná řeč lásky a její bytost. V takovém pojetí je boží láska jen bájná a dětinská představa, Kristova podstata příliš zmírněná a změkčilá na to, aby mohla odpovídat pravdě, aby mohla být ,Židovi pohoršením a Řekovi bláznovstvímʼ.“

Vida, svět bije na poplach, jen aby dosáhl malé změny, hýbe nebem i zemí kvůli ničemu, je jako hora, jež porodí myšku; křesťanství však provádí změnu nekonečna ve vší tichosti jakoby nic. Jde to tak tiše, jako by se ve světě nic nedělo, tak tiše, jako by tu byl mrtvý a pak niternost. Co je křesťanství jiného než niternost!