Horko ve velkém voze třetí třídy, rozpáleném za celý den sluncem a množstvím lidí, bylo tak dusné, že Něchljudov nešel do vozu, nýbrž zůstal na plošině. Ale ani zde nebylo co dýchat, a Něchljudov vdechl celou hrudí teprve tehdy, když vozy vyjely mezi domy a zafoukal průvan. »Ano, zabili,« opakoval si slova, která řekl sestře. A v jeho představě, ze všech dojmů dnešního dne, vyvstal s neobvyklou živostí hezký obličej druhého mrtvého vězně s úsměvem na rtech, přísným výrazem čela a nevelkým pevným uchem pod oholenou, modravou lebkou. A co bylo nejhroznější ze všeho, bylo to, že ho zabili, a nikdo neví, kdo ho zabil. Ale zabili. Vedli ho, jako všechny vězně, na rozkaz Maslennikovův. Maslennikov sepsal pravděpodobně svůj obvyklý rozkaz, podepsal svými hloupými klikyháky listinu s tištěným záhlavím a nepovažoval se ovšem nijak za vinného. Ještě méně se může považovati za vinného žalářní lékař, který prohlížel vězně. Vyplnil přesně svou povinnost, vyloučil slabé a nemohl nijak předvídat toto strašné horko, ani to, že je povedou tak pozdě a v takovém chuchvalci. Inspektor?… ale inspektor plnil jen předpis o tom, aby toho a toho dne vypravil tolik a tolik trestanců, vyhnanců, mužů, žen. Právě tak nemůže býti vinen ani průvodce, jehož povinnost záležela v tom, aby zde přijal tolik a tolik odpočítaných lidí a tam jich právě tolik odevzdal. Vedl oddíl, jak se to obyčejně dělá, a nijak nemohl předvídat, že takoví silní lidé, jako ti dva, které viděl Něchljudov, nevydrží a zemřou. Nikdo není vinen, — ale lidé jsou zabiti, a jsou přece zabiti týmiž lidmi, kteří na těchto smrtích nemají viny.

»Stalo se to všechno proto,« myslil si Něchljudov, »že všichni ti lidé — gubernátoři, inspektoři, policejní komisaři a strážníci — si myslí, že jsou na světě takové případy, kdy není třeba zacházeti s člověkem lidsky. Vždyť všichni tito lidé, Maslennikov, inspektor, průvodčí důstojník — všichni, kdyby nebyli gubernátory, inspektory, důstojníky, dvacetkrát by si to rozmyslili, je-li možno dopravovat lidi v takovém vedru a v takovém zástupu, dvacetkrát by se cestou zastavili, a když by uviděli, že člověk slábne a pozbývá dechu, vyvedli by ho z hloučku, zavedli by ho do stínu, dali by mu vody, popřáli by mu oddechu, a když by se stalo neštěstí, projevovali by soucit. Neučinili toho, ba překáželi jiným to učiniti jen proto, že viděli před sebou ne lidi a své povinnosti k nim, nýbrž službu a její požadavky, které stavěli výše požadavků lidského jednání. V tom je vše,« myslil si Něchljudov. »Je-li možno přiznati, že je něco důležitějšího nad cit milosrdenství, třebaže jen na hodinu a třeba jen v nějakém výjimečném případě, tu není zločinu, který by nebylo lze nad lidmi spáchat, aniž by se člověk musil považovati za viníka.«

Něchljudov se zamyslil tak, že ani nepozoroval, jak se počasí změnilo: slunce se schovalo za přední, nízký, roztrhaný mrak a od západního obzoru vystupoval hustý světlešedý mrak, který se již tam kdesi, daleko, vyléval nad poli a lesy šikmým, hustým deštěm. Od mraku táhl vlhký deštivý vzduch. Zřídka rozřízly mrak blesky a do rachotu vozů mísil se stále častěji a častěji rachot hromu. Mrak se blížil a blížil a šikmé kapky deště, větrem hnané, počaly dělat skvrny na plošině a Něchljudovově plášti. Něchljudov přešel na druhou stranu a vdechuje vlhkou svěžest a zápach obilí, které dávno čekalo na déšť, díval se na ubíhající zahrady, lesy, žloutnoucí pole žita, zelené ještě pruhy ovsa a černé brázdy tmavě zelených, kvetoucích bramborů. Všechno jako by bylo pokryto lakem, zelené zezelenalo ještě více, žluté zežloutlo, černé zčernalo.

»Ještě, ještě,« říkal si Něchljudov, raduje se z polí, zahrad a sadů, které ožily pod blahodárným deštěm.

Dlouho nelilo. Mrak se z částí vylil, z části přenesl, a na mokrou zemi padaly již poslední, rovné, husté, drobné kapky. Slunce opět vyhlédlo, všechno se zalesklo, a na východě se zahnula nad obzorem nevysoká, ale jasná duha, v níž vynikala fialová barva a jež byla přerušena jen na jednom konci.

»Ano, o čem pak jsem to přemýšlel,« tázal se sama sebe Něchljudov, když se všechny ty přeměny v přírodě byly skončily a vlak vjel do úžlabiny s vysokými úbočími.

»Ano, přemýšlel jsem o tom, že všichni tito lidé — inspektor, vojáci — všichni ti služebníci jsou z velké části lidé mírní a dobří a zlými se stali jen proto, že slouží.«

Vzpomněl si na lhostejnost Maslennikovovu, když mu vypravoval o tom, co se děje v žaláři, přísnost inspektorovu, krutost průvodčího důstojníka, když nepřipustil schůzku a nevšiml si toho, že se ve vlaku svíjí žena v porodních bolestech. Všichni tito lidé byli zřejmě nezranitelní, nepřístupní sebe prostšímu pocitu soucitu jen proto, že sloužili. Jako služebníci byli citu milosrdenství neprostupní právě tak »jako tato dlážděná půda po dešti,« myslil si Něchljudov, dívaje se na svah úžlabiny, vydlážděný různobarevnými kameny, kde se dešťová voda nevpila do země, nýbrž proudila potůčky. »Je to snad nutné vykládati úžlabiny kameny, ale je smutno dívati se na tuto zemi zbavenou rostlinstva, zemi, která by mohla roditi obilí, trávu, keře a stromy, jako ty, které jest viděti nad úžlabinou. Tak je tomu i s lidmi,« myslil si Něchljudov, »snad jsou nutni tito gubernátoři, inspektoři, strážníci, ale je hrozné viděti lidi, zbavené hlavní lidské vlastnosti — vzájemné lásky a lítosti.«

»Všechno je v tom,« myslil si Něchljudov, »že lidé tito považují za zákon to, co zákonem není, a nepřiznávají za zákon to, co je věčný, nezměnitelný, neodkladný zákon, jejž napsal v srdcích lidských sám Bůh. Proto mně také bývá s těmito lidmi tak těžko,« myslil si Něchljudov.

»Prostě se jich bojím. A skutečně, ti lidé jsou hrozní. Hroznější lupičů. Lupič přece se může slitovati, oni však politovati nemohou; jsou zabezpečeni před lítostí, jako tyto kameny před vegetací. Tímhle jsou hrozní. Říká se, že Pugačevové a Razinové jsou hrozní. Tito jsou tisíckrát hroznější!« myslil dále. »Kdyby byla dána psychologická otázka: jak to udělati, aby lidé naší doby, křesťané, humánní, prostě dobří lidé, vykonávali nejhroznější zločiny, aniž by se cítili vinnými, — tu je možné jen jedno řešení: je třeba, aby bylo totéž, co jest, je třeba, aby tito lidé byli gubernátory, inspektory, důstojníky, policajty, tj. aby za prvé byli přesvědčeni, že tu jest něco, co se nazývá státní službou, kde možno zacházeti s lidmi jako s věcmi, bez lidského, bratrského poměru k nim, a za druhé, aby lidé byli právě touto státní službou spoutáni tak, aby odpovědnost za následky jejich jednání s lidmi nepadala na nikoho odděleně. Mimo tyto podmínky není možné za naší doby páchati takové děsné věci, jako ty, které jsem nyní viděl. Všechno záleží v tom, že lidé myslí, že jsou okolnosti, v nichž je možno zacházeti s člověkem bez lásky, ale takových okolností není. S věcmi možno zacházeti bez lásky; je možno káceti stromy, dělat cihly, kovat železo bez lásky; ale s lidmi nelze zacházet bez lásky, právě jako nelze zacházeti se včelami bez opatrnosti. Taková je povaha včel. Počneš-li s nimi zacházeti bez opatrnosti, tu uškodíš jim i sobě. Totéž je s lidmi. A nemůže to býti jinak, protože vzájemná láska mezi lidmi jest základním zákonem života lidského. Je pravda, že se člověk nemůže donutiti, aby pracoval, ale z toho nenásleduje, že je možno zacházeti s lidmi bez lásky, obzvláště, když od nich něčeho žádáš. Necítíš-li lásky k lidem, klidně seď,« myslil si Něchljudov, obraceje se k sobě. »Zajímej se o sebe, o věci, o co chceš, ale jen ne o lidi. Jako jísti můžeš beze škody a s užitkem jen tehdy, když se ti chce jísti, tak i s lidmi můžeš zacházet s užitkem a beze škody jen tehdy, když miluješ. Dovol si jen chovati se k lidem bez lásky, jako ses ty choval včera k švagrovi; a nebude mezí krutosti a zvířeckosti v chování k jiným lidem, jak jsem to viděl dnes, a nebude mezí tvému utrpení, jak jsem to poznal z celého svého života. Ano, ano, tak je to,« myslil si Něchljudov.

»To je dobré!« opakoval si, pociťuje dvojí rozkoš: chládku po trapném vedru a vědomí, že dostihl vyššího stupně jasnosti v otázce, která ho již dávno zajímala.

In L. N. Tolstoj: Vzkříšení, II. díl, XL. kapitola