V životě lidstva jsou doby, kdy se vnucuje současně ve všech ohledech nutnost strašlivého otřesu, převratu, který by pohnul společností až do útrob. V takových dobách se přiznává každý upřímný člověk, že nynější poměry nemohou potrvat, že je třeba velikých událostí, které vyšinou lidstvo z kolejí, na nichž se pohybovalo, a vrhnou ho na nové cesty k neznámému, aby pátralo po ideálu. Pociťuje se nezbytnost revoluce, nesmírné a nelítostné, která nejen zvrátí hospodářský režim, založený na dravém vykořisťování, spekulaci a podvodu, která nejen povalí politický systém, založený na vládě, vykonávané několika jednotlivci lstí, intrikami a lží, nýbrž která také rozčeří intelektuální a mravní život společnosti, která otřese bezcitností, obrodí mravy a vnese do prostředí neřestných a nízkých vášní oživující vánek vznešených zanícení, velikých nadšení a ušlechtilé oddanosti.

V dobách, kdy pyšná prostřednost udušuje každou inteligenci, která se neklaní jejím velekněžím, kdy je zákonem falešná mravnost »prostřední cesty« a kdy nízkost vítězně panuje v takových dobách, stává se revoluce potřebou. Počestní lidé všech společenských tříd dovolávají se bouře, aby spálila svým plamenným dechem mor, který nás hubí, aby odnesla plíseň, která nás sžírá, aby odvála ve svém zuřivém pochodu všecky zbytky minulosti, které nás dusí, které nás zbavují vzduchu a světla — aby ovála konečně celý svět dechem nového života, mládí a počestnosti.

Historie nám uchovala vzpomínku podobné doby: doby úpadku Římské říše. Dnes prožívá lidstvo druhou takovou epochu.

* * *

Jako Římané z doby úpadku, stojíme i my tváří v tvář hluboké přeměně, která se děje v mozcích a očekává jen příznivé okolnosti, aby se projevila činy. Vnucuje-li se revoluce v oboru hospodářském, je-li naléhavou nezbytností v oboru politickém, vnucuje se tím spíše v oboru mravním.

Společnost není možna bez mravních závazků, bez určitých povinností, které si ukládá každý vůči ostatním a které se mu brzy stanou zvykem. Proto také nalézáme tyto mravní závazky — tyto společenské zvyky — u všech lidských skupin. Jsou velmi vyvinuty a přísně zachovávány u primitivních kmenů, které jsou živými troskami toho, čím bylo lidstvo při svých počátcích.

Ale nerovnost statků a životních podmínek, vykořisťování člověka člověkem, ovládání mas několika jednotlivci, podkopaly a zničily vzácné ty plody primitivního života společností. Velkoprůmysl založený na vykořisťování, obchod založený na podvodu, panství těch, již si říkají »vláda«, nemohou existovati spolu s mravními zásadami založenými na solidaritě všech, na solidaritě, s kterou se setkáváme ještě u kmenů, žijících na nejzazších hranicích »civilizovaného« světa. Jaká pak také může býti solidarita mezi kapitalistou a dělníkem, kterého tento vykořisťuje, mezi náčelníkem armády a vojákem, mezi vladařem a ovládaným?

Vidíme také, že primitivní morálka, založená na citu ztotožňování individua se všemi bližními, nahrazuje se pokryteckou morálkou náboženstev, která se snaží svými sofismaty oprávniti vykořisťování a ovládání, odsuzujíce jen nejsurovější jejich projevy. Zprošťují člověka jeho povinností vůči bližním a vnucují mu jen povinnosti vůči nejvyšší bytosti — neviditelné abstrakci — jejíž lze zapřísahat hněv a koupit milost, jen když se dobře zaplatí samozvaným jejím služebníkům.

Ale stále četnější vztahy, které povstávají mezi jednotlivci, skupinami, národy a kontinenty, vnucují lidstvu nové mravní povinnosti. A tou měrou, jakou mizí náboženská víra, poznává člověk, že si musí ukládati — aby byl šťasten — povinnosti nejen vůči neznámé bytosti, nýbrž vůči všem, s nimiž obcuje. Člověk chápe čím dále jasněji, že izolovaný jedinec nemůže býti šťasten, že může najíti štěstí jen ve štěstí všech — ve štěstí lidského rodu. Negativní zásady křesťanské morálky »Nepokradeš, nezabiješ« atd. se nahrazují pozitivními, nekonečně širšími a den ze dne rostoucími zásadami lidské morálky. Zákazy Boha, které se mohly vždy přestupovati, poněvadž se dal rozhněvaný Bůh později usmířiti obětmi, ustupují citům solidarity s každým a se všemi, citům, které vnukají člověku: »Chceš-li být šťasten, čiň každému a všem, co bys chtěl, aby jiní činili tobě!«

A prostá tato zásada, vědecký návod, který nemá ničeho společného s náboženskými předpisy, otvírá rázem nesmírné obzory zdokonalení a zušlechtění lidského rodu.

Den ze dne se pociťuje naléhavěji a naléhavěji nutnost obroditi naše styky touto zásadou — tak vznešenou a prostou! Nic však se v tom směru nestane a státi nemůže, dokud budou vykořisťování, ovládání, pokrytectví a sofisma základy naší společenské organizace.

* * *

Tisíce příkladů bych mohl citovati na doklad. Omezím se však na jediný — nejstrašlivější — týkající se dětí. Co z nich činíme v dnešní společnosti?

Respekt k dětství je z nejlepších vlastností, k nimž se lidstvo dovinulo tou měrou, jakou postupovalo na obtížném svém pochodu od divošského stavu k nynějšímu. Kolikrát a kolikrát odzbrojil nejzvrhlejšího člověka úsměv dítěte? Nuže, tento respekt dnes prchá. Dítě se stává živým materiálem strojů, hříčkou k ukájení zvířecích vášní.

* * *

Vidíme ustavičně, jak buržoasie vraždí naše děti, nutíc je pracovat po mnoho hodin denně. Ubíjí je tím tělesně. To však není vše. Naše společnost, dočista zkažená, ubijí děti i mravně.

Tím, že omezuje vzdělávání na učení se nazpaměť, které nepřipouští nejmenší uplatnění mladých a vznešených vášní, popřípadě i ideálů, které se probouzejí v určitém věku u většiny našich dětí, způsobuje, že i nejodvislejší, nejvšednější a nejpokornější povaha školu nenávidí a že snaží se jinde vybíjet své vášně. Někteří hledají v románech poezii, jíž se jim nedostává v životě; přecpou si hlavu nečistou literaturou, vyráběnou buržoasií a pro buržoasii — řádek po dvou nebo čtyřech haléřích — a dojdou tak daleko, že rozpářou — jako mladý Lemaitre — břicho nebo uříznou krk jinému dítěti, »aby se staly slavnými vrahy«. Jiné se oddávají mrzkým neřestem. A jedině prostřední děti, které nemají vášní, nadšení ani citů neodvislosti, docházejí bez nehod »až k cíli«. Ty dodávají společnosti její kontingent dobrých měšťáků nízké mravnosti. Nekradou sice chodcům kapesníky, avšak počestně okrádají své zákazníky. Nemají vášní, avšak navštěvují potají kuplířky, aby se zbavili nepohodlného tuku sosáků. Hnijí ve svém bahně a křičí své »stůj« na každého, kdo se odváží dotknout se jejich plísně.

Tak zacházejí s hochy. A dívky kazí již od útlého věku. Nesmyslná četba, koketně oblékané loutky, kostýmy a příklady matek, klepy v budoárech — vše to přispívá, aby se z děvčete stala žena, která se prodá tomu, kdo dá nejvíce. A takové děvče seje kolem sebe zkázu. Či nepohlíží dělnické dcerky se závistí na vyšňořenou žabku elegantních způsobů a záletnou již ve dvanácti letech? Je-li však matka »ctnostná« — způsobem měšťáků ovšem — je to pak ještě horší. Je-li dítě inteligentní a vášnivé, ocení brzy správně tuto morálku se dvěma tvářemi a řídí se heslem: »Miluj svého bližního a kde můžeš: lízni ho! Buď ctnostná, ale jen po určitý stupeň!« atd. Ve svém životě, v této atmosféře pokrytecké morálky, nenalézá nic krásného, vznešeného, unášejícího, co by dýchalo opravdovou vášní — a vrhá se s podťatou šíjí do náruče prvého muže, který přijde a dovede ukojiti její choutky po luxusu.

* * *

Zkoumejte tato fakta, zapamatujte si jejich příčiny a rcete, nemáme-li pravdy, když tvrdíme, že je třeba strašlivé revoluce, která by vyvrátila špínu naší společnosti až do jejich kořenů, neboť pokud budou trvati příčiny zkázy, nedá se nic napravit! Pokud budeme mít třídu lenochů, udržovanou naší prací — pod záminkou, že jsou nám nezbytni, aby nás řídili — budou tito lenoši pro veřejnou mravnost ohniskem moru. Lenivý a zhovadilý člověk, který je po celý život ve vleku stále nových radovánek, člověk, u něhož je cit solidarity s ostatními lidmi umrtven i zásadami jeho života a u něhož jsou pocity nejpodlejšího egoismu živeny i praxí života, takový člověk bude míti vždy sklon k nejhrubší smyslnosti: zkazí celé své okolí. Prostituuje svým měšcem zlaťáků a svými surovými pudy ženu i dítě, prostituuje umění, divadlo i tisk. Až se ho jednou zmocní strach, že přijde o svůj měšec dukátů, jediný pramen svých radovánek, prodá i svoji zemi, prodá její obránce a dá pobít elitu své vlasti — příliš zbabělý, aby to učinil sám —.

To je nevyhnutelné a spisy moralistů na tom ničeho nezmění. Mor otravuje naše krby — třeba zničit jeho příčiny! Nelze váhat, byť bychom i měli postupovat ohněm a mečem. Jde o spásu lidstva!

In: P. A. Kropotkin: Buřičovy řeči