Politická organizace se nemění dle libosti zákonodárců; může sice změnit jméno, může mít dnes formu monarchie, zítra republiky, nepodléhá však rovnocenné změně; uzpůsobuje se a vytváří dle hospodářského režimu, jehož je vždy výrazem a zároveň i potvrzením a ochráncem.

Jestli se někdy politický režim některé země ve svém vývoji opozdí proti hospodářským změnám, bývá náhle převrácen, přetvořen, přelit tak, aby odpovídal hospodářskému režimu, který nastal. Jestli ale naopak politický režim předstihne za revoluce hospodářský vývoj, stává se mrtvou literou, formulí, vepsanou v zákoníky, nenacházející však praktického použití. Tak prohlášení Práv člověka zůstane přes úlohu, kterou hrálo v dějinách, jen historickým dokumentem a krásná slova Rovnost, Volnost, Bratrství, budou tak dlouho snem nebo lží napsanou na francouzských kostelech a vězeních, dokud se volnost a rovnost nestanou základy hospodářských poměrů. Také všeobecné hlasovací právo by bylo ve společnosti, založené na nevolnictví, tak nepochopitelné, jako despotismus ve společnosti založené na tom, čemu se říká »svoboda smluv«, či spíše svoboda vykořisťování.

Dělnická třída západní Evropy to dobře pochopila. Ví, nebo uhaduje, že se bude společnost dusit v současných politických institucích tak dlouho, dokud nebude zvrácen kapitalistický režim dneška.

Ví, že tyto instituce, povýšeny na systém, jsou pod rouškou krásných jmen jen korupcí a vládou silnějšího, udušením všech svobod, všeho pokroku; ví, že jediným prostředkem k otřesení těchto překážek je založiti hospodářské poměry na nové soustavě, na soustavě hromadného vlastnictví. Ví konečně, že nelze provést hlubokou a trvalou politickou revoluci bez revoluce hospodářské.

* * *

Zastupitelská vláda má především chyby, které lpí na každém druhu vlády. Zdůrazňuje je, místo aby je zeslabovala a dopouští se nových.

Nejhlubší Rousseauvy řeči, pronesené o vládách všeobecně, platí stejným právem pro vládu volenou jako pro všecky ostatní. Nemělo by se zvolené shromáždění skládat z andělů, z nadlidských bytostí, aby člověk složil do jeho rukou všecka svá práva? A ještě by těmto éterickým bytostem vyrostly hodně rychle drápy a rohy, jakmile by mohli vládnout lidskému dobytku.

Každá zastupitelská vláda — ať již se jmenuje parlament, konvent, komunální rada nebo jakkoliv jinak, ať byla ustanovena prefekty Napoleonů nebo zvolena úplně svobodně povstalým městem — snaží se vždy — a v tom se podobá despotům — rozšířiti obor zákonodárství, zesilovat ustavičně svoji moc, vměšujíc se do všech záležitostí, ubíjejíc iniciativu jednotlivců a skupin, aby ji nahradila zákonem. Bude její přirozenou, nevyhnutelnou snahou: zmocniti se člověka od dětství a vésti ho od kolébky do hrobu zákonem a zas zákonem, hrozbou i trestem a nikdy ho nezbaviti vysoké dohlídky. Prohlásilo se již někdy nějaké zvolené shromáždění za nekompetentní v některé otázce? Čím je revolučnější, tím spíše se zmocňuje všeho, co nespadá do jeho kompetence. Vyráběti zákony o všech projevech lidské činnosti, mísiti se i do nejintimnějších záležitostí života poddaných — toť sama podstata státu a vlády. Ustanoviti vládu konstituční nebo nekonstituční, znamená ustanoviti sílu, která se bude osudně snažit zmocniti se všeho, říditi všechny úkony společnosti, neuznávajíc při tom jiné brzdy krom agitace nebo povstání, jímž se jí dovedeme čas od času vzepřít. Parlamentní vláda není výjimkou — jak zkušenost dokázala.

* * *

Uvažujeme-li aspoň okamžik o způsobu, jímž se volí a jímž působí zastupitelské sbory, neudiví nás jistě jejich vady.

Mám zde načítat hnusný, nesmírně odporný obraz, který všichni známe — obraz voleb? Není smutná tato komedie všude stejná, v měšťácké Anglii a demokratickém Švýcarsku, ve Francii jako ve Spojených státech, v Německu jako v Argentině?

Máme vypravovat, jak agenti volebních výborů loví hlasy, plýtvajíce sliby — na schůzích politickými, v soukromí osobními? Jak vnikají do rodin, lichotíce matkám a dětem, laskajíce dle potřeby i dýchavičného psa nebo kočku voličovu? Jak se rozlézají po kavárnách, obracejí voliče na víru, přepadají nejnemluvnější, zapřádajíce s nimi rozhovory jako falešní hráči, kteří vás strhují ku hře v karty?

Jak se kandidát, když se dal pozvat, objeví v kruhu svých »milých voličů« s blahovolným úsměvem, skromným pohledem a úlisným hlasem — právě tak jako stará megera, najímačka pokojů v Londýně, která se snaží upoutat nájemníka sladkými úsměvy a andělskými hlasy? Mám vypočítávat všechny lživé programy, ať již oportunní nebo sociálně–revoluční, jimž sám sebe nejneinteligentnější kandidát, znající sněmovnu sebe méně, věří míň než proroctvím slepého mládence, které však hájí s vervou, povýšeným hlasem a citem, důstojným blázna nebo předměstského herce? Ne nadarmo neomezuje se již lidová komedie na obyčejné podvodníky, Tartufy, bankovní defraudanty; připojuje k těmto výtečníkům »zástupce lidu« slídící po hlasech.

Máme zde připomínati volební výlohy? Všecky noviny nás v tomto ohledu dostatečně poučují. Nebo máme reprodukovati účty volebních agentů, na nichž figurují skopové kýty, soukenné vesty a zdravotní vody pro »drahé dítky« voličů? Máme připomínati výlohy za vařená jablka a pukavce, jimiž se hanobí strana protikandidátova a které se ocitají ve volebních rozpočtech ve Spojených státech právě tak jako výlohy za hanebné plakáty a »manévry poslední hodiny«, které hrají povážlivou úlohu také i v našich evropských volbách?

A což teprve, když intervenuje vláda se svými »místy«? Sta tisíce »míst« nabízí tomu, kdo dá nejvíce se svými cáry, které nesou jména řádů, se svými tabáčními trafikami, svojí vysokou ochranou, slibovanou hernám a vykřičeným místnostem, se svým nestydatým tiskem, špicly i podvodníky, soudci a agenty…

Ne, dosti! Nechme toho bahna, nehýbejme jím! Tažme se jen: Je nejmrzčejší, nejpodlejší lidská vášeň, která by nebyla zužitkována v den voleb?

Podvod, nactiutrhání, sprostota, pokrytectví, lež, všechno bláto, které leží v lidském zvířeti — toť krásné divadlo, které nám poskytuje země, jakmile se vrhla do volebního boje.

* * *

I kdyby se trochu oklestila pravomoc poslanců, kdyby se rozdělila tím, že by se učinil z každé obce státeček, zůstalo by vše při starém.

Delegování se ještě chápe, když sto, dvě stě lidí, kteří se stýkají denně při práci nebo společných záležitostech, kteří se navzájem důkladně znají, kteří prodiskutovali nějakou záležitost ve všech směrech a dospěli k rozhodnutí, zvolí někoho a pošlou ho, aby se dorozuměl s jinými delegáty téhož druhu o nějaké speciální záležitosti. Tu se děje volba za úplné znalosti poměrů. Každý ví, co může svému delegátu svěřit. Ostatně takový delegát vyloží pouze ostatním delegátům ohledy, které byly jeho zmocnitelům důvodem k rozhodnutí. Nemoha ničeho vnucovati, bude se pokoušet o dohodu a vrátí se s prostým návrhem, který mohou jeho zmocnitelé přijati nebo zamítnout. Tak také delegace povstala: když vysílali obce delegáty k jiným obcím, neměli tito jiných práv. Dosud tak činí na mezinárodních sjezdech meteorologové, statistici, delegáti železničních společností a poštovních správ různých zemí.

Co však se žádá na voličích? — Na desetitisících nebo dvacetitisících (i stech) lidech, kteří se neznají ani za mák, kteří se nikdy neviděli, kteří se jaktěživ nesetkali při společné záležitosti, žádá se, aby se dohodli o volbu jednoho muže, který nebude nikdy poslán, aby vyložil určitou záležitost nebo hájil rozhodnutí týkající se takové speciální záležitosti. Ne, musí být schopen dělat vše, vyrábět zákony o čemkoliv. Jeho rozhodnutí bude zákonem. Původní povaha delegace je úplně přetvořena, stala se absurdností.

Vševědoucí bytost, které se hledá, dnes nežije. Nalezne se však počestný občan, který pojuje několik podmínek poctivosti a zdravého smyslu s troškou vzdělání. Bude zvolen? Jistě ne! Sotva dvacet osob v jeho volebním okresu zná výborné jeho vlastnosti. Nikdy se nepokoušel dělat si reklamu, pohrdá prostředky, jichž se užívá k dělání rámusu se jménem; nikdy nezíská víc než 200 hlasů. Ani nebude jmenován kandidátem, jímž se stane advokát nebo žurnalista, krasořečník nebo pisálek, kteří přinesou do parlamentu své advokátské nebo novinářské mravy a rozmnoží hlasovací dobytek ministerstva nebo opozice. Nebo bude zvolen obchodník, který baží po titulu poslance a který obětuje 10.000 korun, aby získal jméno. A tam, kde jsou mravy na výsost demokratické jako ve Spojených státech, tam, kde se snadno tvoří výbory a vyvažuje vliv jmění, tam zvolí nejšpatnějšího ze všech, politika z řemesla, podlou bytost, stavší se dnes ranou velké republiky, člověka, který dělá z politiky živnost a který ji praktikuje dle způsobu velkoprůmyslu — reklamou, bubnem, korupcí.

Změňte volební systém jak chcete, zaměňte hlasování dle okresů hlasováním dle seznamů, volte na dvakrát jako ve Švýcarsku (míním přípravné schůze), měňte si jak můžete, užívejte systému za nejdokonalejších podmínek rovnosti — stříhejte a přistřihujte volební okresy — vniterná chyba instituce nezmizí. Člověk, který dovede získat víc než polovinu hlasů, bude (vyjma několika velmi řídkých výminek u perzekvovaných stran) mužem bez přesvědčení — mužem, který umí spokojiti celý svět.

Proto jsou parlamenty — již Spencer to poznamenal — všeobecně tak špatně složeny. »Sněmovna je« — praví ve svém Úvodu — »vždy nižší průměru země, pokud se týče svědomí i inteligence.« Inteligentní země se ve svém zastupitelstvu snižuje. Klela by, že je zastoupena hlupáky, že nevolila lépe. Co se týče poctivosti poslanců, víme, jak ji cenit. Čtěte jen, co říkají bývalí ministři, kteří ji poznali a ocenili.

Jaká škoda, že se nevypravují zvláštní vlaky, aby se mohli voliči podívat na svoji sněmovnu při práci. Brzy by se jim znechutila. Naši předkové opíjeli otroky, aby vnukali dětem nechuť k opilství. Ty, lide, jdi se podívat do sněmovny, aby se ti znechutila zastupitelská vláda.

* * *

Této sebrance nul svěřuje národ všechna svá práva, krom práva sesadit ji časem a zvolit si jinou. Poněvadž však nové shromáždění, jmenované dle stejného systému a pověřené stejným posláním, je právě tak špatné jako předešlé, přestávají se masy interesovat o volební komedii a spokojují se několika záplatami, přijímajíce několik nových kandidátů, kteří se jim dovedou vnutit.

Jsou-li již volby prosyceny nenapravitelnou konstituční vadou, co pak říci o způsobu, jímž plní sněmovna své poslání? Přemýšlejte jen minutu a poznáte nicotnost snahy, kterou jí ukládáte.

Váš zástupce má pronést své mínění a hlasovat o celé, donekonečna se měnící sérii otázek, které se řinou ze strašlivého stroje — centralistického státu.

Musí hlasovat o dani ze psů a reformě univerzitního vyučování, ač nikdy nepáchl do university ani nohou a neví, čím je venkovanu pes. Musí se vyslovit o výhodách ručnice Grasvy a o umístění státních hřebčinců. Bude hlasovat o mšici révové, guanu, tabáku, obecném školství a asanaci měst; o zámořských osadách, komínových rourách a hvězdářských observatořích. On, který viděl vojáky jen při parádách, bude rozdělovat armádní sbory.   Bude hlasovat pro přilbu nebo čapku dle chuti své manželky. Bude chránit cukr a obětuje obilí. Ubije vinařství, domnívaje se, že je chrání. Odhlasuje zalesňování pastvin a bude chránit pastviny proti lesům. Bude necitelný vůči bankám. Zamítne průplav kvůli dráze, nevěda v které části země se nachází dráha ani průplav. Připojí nové paragrafy k trestnímu zákoníku, který nikdy ani nečetl. Jsa vševědoucí a všemohoucí, nebude nikdy váhat — ať již je dle programu schůze vojevůdcem, pastevcem vepřů, bankéřem, akademikem, čističem stok, lékařem, astronomem, továrníkem léků, koželuhem nebo obchodníkem. Jsa zvyklý jako advokát, žurnalista nebo řečník veřejných shromáždění mluviti o všem, co nezná, bude hlasovat o všech těchto otázkách jen s tím rozdílem, že baví svým žurnálem domovnici při kamínkách a že probouzí při porotě svým hlasem ospalé soudce a porotce. Ve sněmovně je jeho mínění zákonem pro třicet nebo čtyřicet tisíc obyvatel.

A poněvadž je fyzicky nemožno, aby měl vlastní mínění o tisíci předmětech, o nichž dělá zákony, tlachá se svým sousedem, tráví čas v bufetu nebo píše dopisy, aby rozehřál nadšení svých »drahých voličů«, zatím co čte ministr zprávu, přecpanou číslicemi, které pro tuto příležitost sestavil přednosta kanceláře, a v čas hlasování se vysloví pro nebo proti zprávě dle znamení, které mu dá vůdce strany, k níž patří.

I otázka krmení pro vepře nebo výzbroje vojáka je jen otázkou parlamentní šarvátky mezi stranou vládní a opozicí. Netáží se, potřebují-li vepři krmiva; netáží se,  nejsou-li již vojáci přetíženi jako velbloudi na poušti — zajímá je jen, prospějí-li kladným hlasováním straně. V zájmu ministerstva nebo opozice se odehrávají parlamentní bitvy na zádech vojáků, zemědělců nebo průmyslových dělníků.

* * *

Zvláště když přehlédneme historii zastupovacího režimu, jeho původu a způsobu, jímž se tato instituce zvrhala za vývoje státu, pochopíme, že její čas vypršel, že dohrála již svoji úlohu a že má ustoupiti novému způsobu politické organizace.

Buržoasie to chápe a připravuje se k odporu — násilím, neboť nezná a nechce znát jiných prostředků. Je odhodlána odporovat až do krajností a dát zavraždit sto tisíc — a je-li třeba — i dvě stě tisíc dělníků a padesát tisíc žen a dětí, aby zachovala své panství. Ona neustoupí před hrůzou vražd. Dokázala to dostatečně roku 1790 na poli Martově, roku 1831 v Lyonu a v Paříži v letech 1848 a 1871. Všecky prostředky jsou těm lidem dobré, jen aby zachránili kapitál, právo k lenošení a neřestem.

In: P. A. Kropotkin: Buřičovy řeči