Člověk sám o sobě, drahý milenče, musel by být již velmi zvrhlý a zkažený, aby v něm příroda, její esence, která nese odraz všeho nebeského Dobra, nevyvolala žádný cit či vášeň, aby co jen na chvíli v ní nepocítil smyslu bytí Sebe sama, stejně jako absurdnosti existence, dožadující se života tam, kde vládne pouze jeho šedý stín.

Příroda nabízí člověku totiž hned dvě neocenitelné kvality, prochází-li se po loukách zalitých světlem slunečních paprsků, dotýká-li se hor a studánek: čistotu a smyslnost, které se snoubí dohromady – dva principy (božský a lidský), rozměňující se ve světě tak často na drobné – a z něhož plyne všechno utrpení i spása člověka. Právě zde, v lůně přírody, cítíme, že jsme více s lidmi, více sami sebou, obklopeni Svrchovanou Myslí, než kdybychom žili a dožadoval se žít mezi nimi.

Obohacen poznáním ze stínů života – o nejtemnějších rysech a stránkách lidské duše, o čemž se Ti, drahý filosofe (jaký to paradox), nikdy v pojímání bližních ani nesnilo, padl jsi na kolena jako Osiris, abys v Pravdě pochopil, že tam, kde je pouhé kamení (či jen Tvá vlastní touha, chtějící vidět krásu ve věcech, v nichž jsou popsány stinné protokoly duší), není v moci boží natož Tvé jich změnit a přepsat. Člověk, věz, není jen nedobrý, příteli, on je zlý natolik, nakolik je smrtelný.

Jsou snad proto horší nářky než nářky duše, která trpí svůj trest? Podívej se kolem sebe a pověz, není-li Bůh spravedliv; a jak krátkozraký je pocit spravedlnosti lidí! Zažíváš žeň, nakolik jen umírání je výsostnou cestou Ducha, vedoucí k potřebnému klidu! Přepsal jsi nedůvtipnost, která se kradmo dostala do Tvé duše a způsobovala Ti utrpení – nijak zanedbatelné, aby mohlo setrvávat v Mysli člověka, abys mu mohl potajmu dovolit dále klíčit a živit jej ve svém vědomí a připravit si skrze něj další muka. Jak krutá dovede být roztomilost, příteli! Zvaž tedy, zdali jsi předurčen k bdělosti či pouhému půvabu!

Koloběh změn a transformací, kterou samotářská duše bezděčně pozoruje v přírodě, nečiní v naší mysli přitom nic ošklivým ani zavrženíhodným. Neboť vše, co v ní umírá, má již obraz růstu, a vše, co roste, obraz důstojné, nevyhnutelné proměny. Ve všem je kouzlo krásy a Dobra – Jednota bytí. Smyslnost zde nepřekračuje čistoty a čistota neomezuje její smyslnosti. Rozdílnost tváří a obrazů, jež dává příroda, specifika projevu charakterů vztažné k objektivizaci ducha v jev, je zajímavým studiem, odhlédne-li člověk od knih a dívá-li se do mocné přírody – co více, do svého vlastního nitra. Nenech se však oklamat člověkem!

Jako by totiž v některých lidských srdcích existovala už jen jistá tlící bažina, která nemá oproti přírodě nikdy nárok, aby se transformovala, aby dala co jen jeden lístek či květ voňavého leknínu (tinkturu), aby z ní mohlo vzejít to, co spatřuje lidské oko tak přirozeným, pohlédne-li k zákonům přírody a Boha. Jak pravil Hermés, nic nemůže přesáhnout svou vlastní podstatu.

Svět je přitom dokonalým Universem, avšak s ambivalencí Mysli (samotné podstaty) a těla (jakožto její objektivizace – zhmotnění), skrze níž člověk, nenadsadí-li Mysl nad prostředek (tělo), neodstoupí-li od sebe sama, principium individuationis, směřuje výlučně ke zlému etc. Vždyť ona podstata dobro/zlo nespočívá v ničem jiném, příteli, než v oné možnosti Uskutečnění, že disponujeme nejen Myslí – božstvím, ale rovněž tělem – nevědomím. Onen soulad, uvedení člověka v Jednotu, to je to, co se dá zvát poznáním a osvobozením, co nazývají mudrci osvícením.

Jaký člověk, nezamiloval by se přitom do srdce krásného a prostého, a nedomýšlel se alespoň na chvíli uvěřit znovuobjevené kráse člověka, jemuž přitom dávno musel pro svůj klid přestat důvěřovat? Pokoušíš mne, milenče, ačkoli Ti uděluji sama rady! Ach, jen snílek nemůže být zneklidněn Damoklovým mečem, který se vznáší nad vazbou k člověku, otevírající Pandořiny skřínky všeho vznešeného i temného. Vždyť podívá-li se duch do svého srdce, cožpak si nemůže nevšimnout, že vše, co smýšlí o člověku, bezděčně opisuje nakonec krásu vlastního srdce a Mysli, jeli sám dobrým člověkem? O to více dbej na svoji intuici!

Bůh proto chraň každého před nedůvtipností a střetem s principem tlících bažin mezi lidmi, které se skrze nastřádané lidské protokoly usazují v srdcích. Chraň se pošpinit zkušeností, drahý příteli! Takoví lidé mají totiž navždy již radost z ošklivosti a neplodnosti, stejně jako i z líbeznosti a plodnosti, čímž vábí do svých sítí nevinné oběti; všechny věci je povyšují stejným způsobem. Objevují extázi v každé podobě, ať je ráz všelijak neslušný nebo hnusný, proměňují všechna omezení, vydávající se stínu života na milost a nemilost.

Ačkoli člověk prozrazuje ve svých bažinách svůdnost, vášeň a okouzlení, nakolik závojem těla chce se vymanit z tíhy bytí, varuje po pravdě jen před hlubokou trýzní nešťastných vztahů, závislostí, tyranií a sado-masochismem – člověkem, libujícím si ve vlastním utrpení – ve své nevědomosti, stejně jako v utrpení člověka, jemuž jej následně způsobuje. Střet s těmito bažinami emocí, tak vzdálenými přírodě, drahý milenče, mohou zlomit nebo zničit celou osobnost toho, který uvěří jejich zdánlivé kráse. I bohové jsou zde na Zemi smrtelní!

Nevěř proto, můj milenče, slzám žen a jejich slovům; ani mým! Moudrá žena zatají své slzy jako hanbu, ale o to více otevře své srdce Bohu. Jaký paradox, že Tvůj meč poznání, jímž bez lítosti stínáš hlavy zvrhlých mužů, kteří mají výlučně za následek zkaženost a slzy žen, byl načas nahrazen sladkou nedůvtipností a dětskou naivností. Ti muži doběhli Tě skrze své činy v ženách. Jak nedůsledné dokáže být poslouchání vlastní filosofie!

Zdá se proto, že jen člověk může umřít bez naděje na proměnu. Cožpak jsi mi neříkal, že sami bohové zařídili, že mezi tvory není hroznějšího zvířete nežli člověka, stanou-li se ze zlatých pohárů poháry skleněné, prázdné a křehké, kdy žhavý vítr vytrhává kořeny lotosu (symbolika lásky) a ničí provždy jeho květy? Slaná voda je mrtvá. S čím si chceš ještě počít, drahý filosofe, ve světě zdání? Jak chceš žít, nebudeš-li již provždy poslouchat svoji intuici?

Není v žádné moci doběhnout a napravit protokoly lidí, kterým kdysi bylo odepřeno pohlazení, jejichž srdce se stalo oploštěné a uvězněné ve svém obraze – byť pláčou. Chceš-li se postavit za potřebné, zjistíš, že jich není, neboť bída je dnes jen převlečenou formou lačnosti! Můžeš plakat s nimi, ale chraň se spadnout v jejich lehkomyslné a marnivé tužby, v tělo jejich boha, neutop se v slzách cizích nadějí!

Vždyť to, o čem snívají obecně lidé, co se opovažují nazývat láskou, není povětšinou nic jiného, můj milovaný Osire, než „pouhá“ vůle přírody či neschopnost postavit v sobě vlastní Chrám. A příroda není hloupá (ani mezi námi), aby její udržení pramenilo z rozumu člověka! Dala mu touhu, vůli, chtivost, ale ještě ne lásku a porozumění, ta je věcí nejniternější části z nás, největším Zasvěcením, skrze nějž se můžeme dotknout samých nebes a tělesná touha se jen tak nestává mezi lidmi pouhou a ubohou karikaturou lásky!

Mnozí lidé se však spokojili s tím, když je neuspokojí „vůle přírody“, jíž mají za lásku (sama o sobě ani k uspokojení vést nemůže), že se oddávají zvrhlosti, tedy koloběhu nových stimulů, aby si alespoň namluvili, že něco cítí, aby žili v představě života. Jaká ledabylost nepohlédnout vlastní prázdnotě do očí! V zodpovědnosti vidí nesvobodu a ve svévolnosti nezávislost, přičemž po pravdě jen kulhají jako okovaná hovádka v zajetí svých smyslů od jedné louže ke druhé; jako rovněž můry, jimž čas spálí křídla v letu za domnělým světlem hořící svíčky. Čas, to je katan člověka! Není trpnějšího údělu, který by se neodvíjel v čase! Proto se chraň Myslí, jinak klesneš na úroveň těch, kteří vyplenili Tvůj Chrám!

Nikdy tak nemůže zlo pramenit z lásky – darem od bohů, milenče, ale vždy ze zvrhlosti citové a mravní. Kdo hledá v těchto stínech života lásku, namísto odstoupením od sebe sama, klame se, nakolik takový člověk, taková žena či muž, je již na věky ztracen! Slepá touha, to ona se dožaduje Světla, jako člověk hozený do hlubokého moře! Jak pravdivý je citát Schopenhauerův a Rousseaův: „Ďábelský smích se ozývá po každé souloži.“, neboť „čím méně ducha, tím více souloží.“ – Snad možná právě proto, že koitus je věcí negativa – nových zrození (ve smyslu Universa – nabízí jen příležitost ke spáse – vtělení, tudíž jeho účel samotný je výlučně trpný, nakolik cílem je dospět k Bohu, nikoli se zrodit opětovně v lůně matky – v obraze, který předává synovi). Proto dokáže jen člověk, uvězněný v bažinách emocí, stržen tělem než Duchem, podléhat všemu zvrácenému a lásku si zaměňuje za tělesnou bezuzdnost. Nehněvej se však na tento princip, nakolik i zem potřebuje své hnojiště. Poznání není zavržení, nýbrž pochopením!

Pověz, milenče, nestává se člověk mnohdy jen věčným dítětem, které se stalo předčasně dospělým, kdy není nakonec ani dítětem ani člověkem, ale spíše netvorem?! Pohleď a řekni, jestli není lepší mít spíše soucit, nežli pro vlastní city se stát bezděčným a nevědomým otrokem cizího a nakonec i vlastího údělu! Řekni, zdali není lepší onen soucit, který nazývají mnozí filosofové nejvyšší idejí lásky než z iluzí plynoucí, nevyhnutelná nenávist, která strhává vše do nejzazší Tmy!

Dotýkáš-li se mne, nejjemnější milenče, chvěje-li se mé Mysl touhou po Tobě, cožpak si myslíš, že se nevystavuji tomu, že ze mne jednoho dne, až by ses mne již lidsky nasytil, neudělal pouhou nevěstku, že z každé další ženy, k níž bys přilnul, neučiníš pouhou souložnici a ze světa jeden velký, veřejný dům? A přesto se Ti odevzdávám, protože jsem svobodná, nakolik zůstanu provždy věrná sobě samé, tedy Bohu!

A právě v tom spatřuji svoji i Tvoji svobodu a hodnotu. V tom spatřuji sílu lásky, která je ostřejší než jakýkoli diamant. Jen mluvka hraje si lehkovážně s jejím významem, nakolik nezná jejího ostří. To ona nás soudí a pozvedá k bohům či démonům…

Buď pozdraven, drahý Nefertume, svojí milenkou.