Příběh dvou měst

Příběh dvou měst

Zrelativizovaly se ideje a s lidmi se vyplatilo hrát více psychologicky – jako s ovcemi (historie, ó, ty matko moudrosti!), aby si šli společně, ruku v ruce po krku – jeden vedle druhého, za příslib lepšího žvance u stolů svých novodobých „markýzů“, ve svém dobrovolném otroctví, slepotě a pýše.

Přesto vnitřní trýzeň, „nemoc k smrti“, zastřená sebevětší citovou sterilitou, doutná v lidských srdcích, vepisuje se do jejich vrásek a probouzí z frustrace temného démona: dnes stejně jako před oněmi více jak dvěma sty lety. Jediný prostředek, vymaňující člověka z nerozumného života, jímž je láska, jeví se lidem v jejich učenosti dosud však jaksi přepjatým, nehodným jejich nabyté, světácké moudrosti.

Šlechtěte tedy člověka v cokoli chcete, a prostředky sebevíce zatemnělými a lstivými, ale on se o to více, oč déle jej budete klamat a pohrdat jím, navrátí k svému zvířeti v sobě, ke své zuřivosti, otočí se a roztrhá vás. „Rozdrťte proto lidstvo ještě jednou podobnými kladivy a lidstvo znovu se vynasnaží, aby samo sebou nabylo těchto znetvořených tvarů. Rozsévejte totéž símě lakotného hýřilství a tyranství a zcela jistě vydá tytéž plody, neboť jsou v jeho semeni.

…Proměň neustále ony káry smrti v to, čím byly dříve, mocný kouzelníku Čase a změníš je v kočáry neomezených panovníků, a ekvipáže feudálních pánů, v nádherné úbory nalíčených Jezabel, v ony kostely, které nejsou »domem otce mého«, ale pelešemi lotrovskými, změníš je v chatrče miliónů sedláků, umírajících hladem!“ Předkládaný mistrný román je zadostiučiněním a vyslyšením požadavků nejednoho čtenáře po opětovném vydání.

Strhující Příběh dvou měst, odehrávající se mezi Londýnem a Paříží, předkládáme v jeho nejlepším podání, jímž může český čtenář disponovat: v překladu od Františka Hellera. Kniha, prošlá korekturou, si zachovává svůj jazyk – jeho poetismus a dramatičnost, současně však přihlíží tam, kde je třeba, k jazyku dnešního čtenáře.

»Naše rodina — naše slavná, úctyhodná rodina, na jejíž cti nám oběma tak záleží, ovšem každému jiným způsobem. Dokonce i za života mého otce páchali jsme nekonečné bezpráví, uráželi jsme kde které lidské stvoření, jakmile se postavilo v cestu mezi nás a náš vrtoch. Na oko jest vše zde ovšem krásné, ale díváme-li se na to za denního světla a pod širým nebem, pak jest to jen spousta marnotratnictví, špatného hospodaření, vyděračství, předlužení, tyranství a hladu, nahoty a bídy.«

Příběh dvou měst, kniha II, kap. IX, Medúzina hlava