Vzkříšení

Vzkříšení

S geniálností své vypravěčské formy i myšlenky, odhaluje Tolstoj podstatu soudnictví, vězeňství, celé státní správy, opilosti a nadutosti lidí, kdy všichni, namísto lásky k bližním, přijali skrze zákony, předpisy a nařízení onu jedinou jim nutnou filosofii k ochraně zhovadilého života: krutost člověka vůči člověku – vše to při vyndávání třísky z oka svých bratří, aniž by kdo shledal trámu ve vlastním oku.

Kdo je tím vším vinen, kde rozplést klubko onoho nerozumného života, mučit a ubližovat, lhát sobě i druhým, přivádět lidi v mravní a fyzickou bídu (přímo i nepřímo), obcházet svědomí a umrtvovat jej, musí se ptát spolu s Něchljudovem každý čtenář. A stejně jako není znát Nechljudovovi ihned odpovědi, není jí znát žádné duši, je-li dosud ovinuta klamem společnosti, představou, že pohodlí a opilost (mít se tzv. dobře a být uznávána mravně stejně zdivočelými lidmi), je oním štěstím a cílem života, namísto lásky a její oběti.

Román Vzkříšení se svou hloubkou, Něchljudov se svým vnitřním rozporem, řadí se k tomu nejlepšímu, co dala světová literatura člověku. Dnes, stejně jako před více jak 120 lety, kdy bylo Vzkříšení napsáno (1899), není toto dílo o nic méně aktuální a bude jím do té doby, dokud pokrytectví, násilí člověka nad člověkem, bude se od dětství vnucovat lidem jako onen rozumný, ba z přirozenosti ustanovený či dokonce nejlepší možný pořádek.

»Prostě se jich bojím. A skutečně, ti lidé jsou hrozní. Hroznější lupičů. Lupič přece se může slitovati, oni však politovati nemohou; jsou zabezpečeni před lítostí, jako tyto kameny před vegetací. Tímhle jsou hrozní. Říká se, že Pugačevové a Razinové jsou hrozní. Tito jsou tisíckrát hroznější!« myslil dále.

»Kdyby byla dána psychologická otázka: jak to udělati, aby lidé naší doby, křesťané, humánní, prostě dobří lidé, vykonávali nejhroznější zločiny, aniž by se cítili vinnými, — tu je možné jen jedno řešení: je třeba, aby bylo totéž, co jest, je třeba, aby tito lidé byli gubernátory, inspektory, důstojníky, policajty, tj. aby za prvé byli přesvědčeni, že tu jest něco, co se nazývá státní službou, kde možno zacházeti s lidmi jako s věcmi, bez lidského, bratrského poměru k nim, a za druhé, aby lidé byli právě touto státní službou spoutáni tak, aby odpovědnost za následky jejich jednání s lidmi nepadala na nikoho odděleně.

Mimo tyto podmínky není možné za naší doby páchati takové děsné věci, jako ty, které jsem nyní viděl. Všechno záleží v tom, že lidé myslí, že jsou okolnosti, v nichž je možno zacházeti s člověkem bez lásky, ale takových okolností není. S věcmi možno zacházeti bez lásky; je možno káceti stromy, dělat cihly, kovat železo bez lásky; ale s lidmi nelze zacházet bez lásky, právě jako nelze zacházeti se včelami bez opatrnosti. Taková je povaha včel. Počneš-li s nimi zacházeti bez opatrnosti, tu uškodíš jim i sobě. Totéž je s lidmi.

A nemůže to býti jinak, protože vzájemná láska mezi lidmi jest základním zákonem života lidského. Je pravda, že se člověk nemůže donutiti, aby pracoval, ale z toho nenásleduje, že je možno zacházeti s lidmi bez lásky, obzvláště, když od nich něčeho žádáš. Necítíš-li lásky k lidem, klidně seď,« myslil si Něchljudov, obraceje se k sobě.

»Zajímej se o sebe, o věci, o co chceš, ale jen ne o lidi. Jako jísti můžeš beze škody a s užitkem jen tehdy, když se ti chce jísti, tak i s lidmi můžeš zacházet s užitkem a beze škody jen tehdy, když miluješ. Dovol si jen chovati se k lidem bez lásky, jako ses ty choval včera k švagrovi; a nebude mezí krutosti a zvířeckosti v chování k jiným lidem, jak jsem to viděl dnes, a nebude mezí tvému utrpení, jak jsem to poznal z celého svého života. Ano, ano, tak je to,« myslil si Něchljudov.

Z románu Vzkříšení

Čtenář při četbě Tolstého Vzkříšení musí buď užasnout, zhrozit se i polekat, a procházet s Něchljudovem i Kateřinou život se zatajeným dechem, nebo pro vlastní bezpečí knihu co nejdříve odložit… Nové, revidované a opravené vydání je doplněné o dosud nejkomplexnější poznámkový aparát.