Sedám si k tichému potůčku, protékajícím Juráňovou dolinou, a plně se ztotožňuji s jeho pomíjivostí. Jako bych zde odhazoval vše prázdné a marné a pozoroval, jak řeka odnáší vše po proudu času – v tichosti a bezvýznamnosti. Odnáší nejen moji schránku, ale i pocity, marné tužby a zbytky mé vlastní samolibosti, abych se mohl pozvednout do výšin, které jako jediné jsou schopny živit lidskou duši. Pozvednout ji tam, kde se sjednocuje rozpor mezi světlým a temným, bez ztráty kontaktu se zemí, a povstat jako obojetný Mercurius.

Byl podzim, když jsem fotil zdejší přírodu a loučil se s ní. Jako by se zatáhlo i cosi v mé vlastní duši a já cítil čas soumraku. Slibující bílé jarní květy, tekoucí studnička, a to vše bez vzájemného odporu, navozují harmonii v srdci člověka. Jsou příslibem pochopení vlastní tíže a procesu, jemuž je vše cyklicky podrobeno. Bez potřeby vítězit nad druhými existují ve svém svatém projevu a právu na bytí. Stejně jako člověk, který vstupuje do lůna této přírody, Velké Matky, z níž vyšel a do níž se navrátí, a jeho tiché krůčky jsou podrobeny řádu, který jej zároveň přesahuje a který je rovněž jeho vlastní podstatou. To, co umírá, zde získává krásu toho, co se rodí. Kdo se bojí smrti, nepochopil smyslu věčnosti!

Existuje zde pro mne drobné, avšak svou podstatou rozsáhlé útočiště, ke kterému se rád vracím. Srdce nabývá klidu jako drobná travička po časech zápasu, která si nachází skryté cestičky kolem chodníku, který měl pečlivě zadusit jejího života. Člověk ze sebe shazuje okázalou lež, kterou střídá nenásilná pravda, nepotřebující již obhajoby. Jsou to možná životní okolnosti – pád do vlastní hlubiny – nevědomí, přílišné Světlo, které je pro život tak neobratné a neohrabané, které mi umožnily dříve pochopit sebe sama. Možná Tě to pohorší, čtenáři, ale musel jsem přestat být křesťanem, abych byl celistvějším člověkem… (nesnaž se mi však zcela porozumět!) Třímám v jedné ruce Pravdu a v druhé kladivo.

„Svět, stejný pro všechny, neutvořil žádný z bohů ani z lidí – ale byl vždy a je a bude – vždy živý oheň, vzněcující se s ohledem na ‹svoje› míry a pohasínající s ohledem na ‹svoje› míry. Probuzeným je svět jeden a společný, avšak každý ze spících se obrací k vlastnímu.“ (Hérakleitos)

Mít tak o polovinu méně nadání a o to více domýšlivosti, byl bych ve společnosti jistě šťastnější. Lidé se lehce nechávají oklamat sebou samými, svými žádostmi, které se jim jeví jako bohulibé. Nedostatek soudnosti v lidech, jak pozoruji, je kompenzován stejně tak dostatkem jejich drzosti. Umění zdrženlivosti je přitom největším projevem úcty vůči Životu! Přesto i zde je příroda a Bůh spravedlivý a hlupákům dovoluje alespoň věřit v sebe sama – byť ono „sobě samému“ je na míle vzdáleno od skutečné podstaty – být sebou samým. Vítězství je krátkodobým vrtochem. Skrývá-li dar jistou samolibost, copak povědět právě o těch, kteří bez špetky vloh „žvaní a tvoří! – Já budu, poznav oproti nim sebe sama, pochybovat o svém nadání?“ (J. W. Goethe)

Cožpak nevíš, že i samo Slunce se ponořuje do Tmy a červánky jsou jeho vlastní popravou? Cožpak kdo toužíš po lesku Nebe a myslíš si, že je možné jej samotné v duši zadržet? O co více se budeš snažit, o to více tvůj lesk překryje tma, hlubina Tvé duše, již akorát budeš říkat Světlo. Nechť každý užívá svého srdce s noblesou, byť nerozumnou a kamennou, s upřímností mu vlastní vůči sobě i přírodě, ovšem pak bez podivení, že svět kolem něj je stejně nemocen!

Vidím padat člověka, jako padají stromy – němě a bez odporu. Nahnaní dělníci jako vojáci na bitevním poli, placení za žold s vyžehleným svědomím, kácí neustále les, který neklade odpor. Ještě než kdo postaví první kámen své Citadely, narazí proto na strach z nahnaných dělníků – na spoušť vně i sebe sama. Není snadné zbořit vlastní chrám, vyhnat vnější i vnitřní svatokupce a do tří dnů vystavět své Elysium. Není to lehké o to spíš, pozbyl-li život pravého řádu, kdy se svatokupci a farizeové vyšvihli na piedestal pořádku – křiví soudí křivé a nemluvňata jsou obětována Molochu.

Neprokope-li člověk stěnu své tísně, vysušující vzácnou mízu jeho bytí – jediný vzácný poklad, předkládaný dosud psům, do té doby bude pouhou figurkou v cizích rukou a ve zvráceném myšlení Nestvůry, ač se bude domnívat a ostatní jej budou přesvědčovat, že s mírou jeho planých žádostí, hloupých titulů a řečí, roste i jeho svoboda a vnitřní blaho. Dokud lze těžit z lidské nevědomosti a poblouznění, dokud ona vládne a člověk ji připustí do svého srdce jako Šelmu či její obraz, kterému se bude klanět, není zla, kterého by se nemohl dopustit a jež by mu nebyl cizí – je dostatek škol a titulů, které jej rády oblouzní, podpoří a ospravedlní v jeho omylu.

„Pomáhej všem. Osvoboď člověka, spatříš-li ho v poutech; buď ochráncem chudáků.“ (egyptské naučení), to jest širší učení minulosti a učení přítomnosti rozumného člověka.

Čtyři na sebe navazující pilíře drží člověka jako otroka: frustrace – strach – manipulace – poslušnost. O co jsou politováníhodnější ti, kteří udávají zvrácené normy ve svých divadlech, politice a kultuře (hrdinové dnešních dnů), kde se vytratil přirozený člověk, o to více jsou politováníhodní tací, kteří se je snaží v jejich umělosti napodobit a přijali již žití pro zapomnění. Oč hodnotnější je dobrý skutek neznámého člověka, jehož oči mapují bolavé rány osudu, avšak který se usadí trvale v našem srdci! Jak málo je ovšem pro nás důležitý – jak málo je důležitý Člověk, nedá-li se přitom současně zveličit a zvěčnit, neřkuli zpeněžit naše malichernost.

Nad studánkou se vznáší duch toužící po spojení, aby mohl být Člověk v sobě samém uskutečněn. Obdobně jako se uskutečňuje kámen mudrce, který byl nejprve spálen na černý prach, aby se mohl očistit skrze přijatou vlhkost studánky. Objevuji zde život v Okamžiku. Právě v přírodě ve zvuku ticha jej tajně naleznete – takový, jakým Je!

A hle, příroda se nepřipodobnila normám, ale my se připodobníme přírodě, jakkoli dlouho může ještě trvat doba Tmy. Jakkoli dlouho totiž šlechtíte psa, on se po čase navrátí ke svému původu. Kamenná srdce padnou a vše dospěje k počátku – jako jaro čekající na své probuzení. Smrt je příslibem života – nic z toho, co odkvétá, věř mi, – neožívá, ale podrobuje se svému zániku, který je rovněž symbolem jeho nového počátku. Člověk je pouhou obětinou hnojící pole života, nebo vstávající do čela bárky…

„Smrt jeví se mi dnes jako zdraví nemocnému vycházejícímu ven po těžké chorobě. Smrt jeví se mi dnes jako vůně myrhy sedícímu pod stanem při vánku větru. Smrt jeví se mi dnes jako vůně lotosu sedícímu na břehu opojení. Smrt jeví se mi dnes jako potok domů se vracejícímu z válečné výpravy. Smrt jeví se mi dnes jako vyjasnění člověku, snažícímu se pochopiti, co neví. Smrt jeví se mi dnes jako splňující se touha spatřiti domov člověku, jenž mnoho let strávil ve vězení.

Kdo ocitne se tam, bude přijat jako žijící bůh, jenž trestá viny toho, kdo se jich dopustil. Kdo ocitne se tam – stane v lodi Reově – dostane se mu nejlepšího, co jest určeno pro chrámy. Kdo ocitne se tam, jsa člověk vzdělaný, nebude odmítnut, když bude o cokoli prositi Rea.” (ze staroegyptských textů)

Již zanedlouho bude znovu slyšet zpěv ptáčků na dosud holých větvičkách. To oni jsou příslibem věčnosti jako čápi vracející se z cizích krajin, jako pták Benu, ozývající se na prapahorku života. Příroda rozehraje karneval v plných barvách a jejich stupních jako na strunách lyry. Věřím tomu, že srdce alespoň trochu dobré nalezne v něm své zalíbení, potěšení a věčnost – nalezne obraz sebe sama.