Má noblesa zůstala příliš vysoko a já se ocitl příliš nízko – na dně propasti, příliš hluboko a sám, aby mne bylo možné slyšet a zachránit. Seděl jsem na čas na ruinách svého Chrámu, tváří v tvář nejzazší prázdnotě. Dny, v nichž jsem se probouzel, staly se těmi nejtěžšími rány, které poznám. Pocity deziluze, marnosti; stavy, které mne dohnaly k šílenství. Jediná věc, které jsem se držel, bylo stéblo naděje, že jsem schopný o sobě samém stále ještě přemýšlet, že jsem schopný cítit. Pozoroval jsem sebe sama na dně propasti, hleděl na své neštěstí a ubohost, a bojoval se svojí myslí, s níž jsem se nijak neshodoval. Dotkl jsem se nejzazší Tmy, z níž jsem neviděl úniku.

Tam, kde byla klenba mého Chrámu, zbyly od lupičů pouhé mohyly cynismu. Tam, kde byl postaven pilíř, zůstaly jen rány od mučení a výsměchu k mému pláči. Tam, kde byly sochy lásky, která se neopovažovala vlastnit, zbyl jen prach… „Jen nevinný může zakusit peklo.“

Opustil jsem dům, který byl vždy místem nejsvětějšího klidu a pokoje, a nechal jej zpustošený a prázdný; napospas těm, kteří jej vyplenili snad hůře než za dob Čingischána, a kteří namísto svatých obrazů vyzdobili stěny obrazy svých nevěstek (své vlastní tíže bytí). Vzdal jsem se a nechal jsem nájezdníky zbořit i ty zbytky, které mne měly dále rozjitřovat a přivést do trvalého šílenství! „Být nevinný znamená nést tíhu celého světa.“

Učinil jsem věc, s níž dobyvatelé Chrámu totiž nepočítali. Postavil jsem se Tmě tváří v tvář. Po týdnech šílenství jsem tak přestal zápolit. Jejich vítězství se tak rovnalo pouhé cetce! Možná mne chtěli vidět truchlit, možná chtěli vidět, jak uklízím Chrám, který byl plný perel, jak plánuji zrestaurovat zkázu, jak jsem bezmocný, jak jsem naivní a lidský; či si mne chtěli jen zotročit, nevím, aby mne mohli o nedlouho na to znovu srazit na kolena, aby se uspokojili tím, že se zapříčiní o zničení člověka. Aby se zabavili, kam až dojde míra mé mysli, s níž si pohráli jako s kostkami, kde je ta mez, která se zve pomatením. Anebo jim chyběla „jen“ láska…, zmátoženi kdysi stejným vypleněním…, jemuž žal přitakali i v nitru! „Touha vidět druhé, jak trpí, je pouhým obrazem našeho vlastního utrpení.“

Kdyby byli trochu chytřejší, olupovali by mne postupně a živili mne nadějí. Ovšem byli jak saně, lačnící po krvi. Tím, že mi vzali vše a vytrhli mi všechnu náklonnost k člověku v jednom Okamžiku, nemohou mi dnes již ničím dalším ublížit. Jsem od nich již navždy osvobozen, ačkoli by se mi snažili vlít onu dětskou naději, že jsou si zpětně vědomi svých chyb! Já jsem jim však odpustil – jak kruté pro ně, aniž bych se nechal oklamat jejich nářky! Nyní jsem vůči nim stejně chladný (dobrý) jako je samotný Bůh.

Odmítl jsem přijmout svůj stav, odmítl jsem šílenství, v němž jsem se potácel, nakolik jsem ještě slyšel hlas Boha ve svém srdci…, o to spíše, když jsem Jím byl z lásky opuštěn! Pohlédl jsem do Tmy a dal na oltář sebe sama. A v tu chvíli a jen pro ten okamžik šlo slyšet… Začínal jsem cítit více než jen pouhou okolnost, náhodu či nahodilost. Pocítil jsem milost a osvobození. „Neboť jakmile bolest a vyčerpání dosáhnou bodu, kdy v duši vyvolají pocit, že nikdy nepominou, kontemplace této nepomíjivosti s přijetím a láskou nás vytrhne až do Věčnosti.“

Na chvíli jsem však uvěřil, když jsem se díval na „zpustošení na místě svatém“ a nepřijal dosud svoji hlubinu, že jsem padl zároveň s pilíři mého Chrámu a můj stav je nezvratnou zkázou nikoli morálního, nýbrž duševního pomatení. Nezbylo by mi než si doznat, že smysl všeho byla pouhá fikce – že jsem se o sobě samém a všem na Věčnost pletl – že smysl mé existence byl vskutku dán pouhou citlivostí mého srdce a pak hříčkou všech těch, kteří mne obklopovali, a kteří dobrými či špatnými zářezy jen zformovali moji duši, aby se ona na to mohla dočista pomást. Odmítl jsem možná uvěřit v to, v co uvěřili kdysi sami mí pronásledovatelé, hnaní konat k marné úlevě stále pociťované bolesti.

Přesto na mě ještě volali, když mne srazili na kolena, nechť vstanu! Přibili mne ke kříži, sestaveným z klenby původního chrámu a volali: „Nuže, slez z kříže, jsi-li ‚podoben Bohu’!“ Házeli si los o můj šat a smáli se mé nahotě. Vysmívali se Bohu, nakolik uvěřili, že získali nade mnou moc; domýšleli se mé závislosti na nich, domýšleli se závislosti na ranách, které mi uštědřovali. Nakonec zvolali: „Ejhle, pouhý člověk…“ Ponížili jen sebe samé.

Mé štěstí proto již navždy nebude závislé na víře v ně, na jejich vrtochu! Již jsou mi cizí, nepřesvědčí mne. Nedonutí mne uvěřit, že jejich touha lásky je rovna i jejich schopnosti milovat! Klamou-li se oni, já se jejich klamem klamat již odmítám. Vždyť mohou milovat i bez mého souhlasu! Nebudu jich nyní poslouchat, i kdyby mne sebevíce prosili. A Bůh ví, že nikoli z nepřátelství, ale z lásky, z lásky „alespoň“ k Pravdě!

Postavil jsem Elysium – blažené sídlo, které bude provždy sídlit už jen v mém srdci a vědomí. Neboť „láska, která přehlíží přítomnost a upírá svoji pozornost do budoucnosti a imaginace, je podvod, předem narafičená prohra. Odpoutat se, spočívá na tom, že se přestaneme obracet k budoucnosti, přestaneme být otroky času.“ Elysium není ničím jiným než smířením, uklidněním, věčným poměrem člověka vůči světu (člověku). Přetržením posledních nitek, které uchovávají lidskou bytost nedůvtipnou a naivní, vznášející ji v přílišném lesku. Kdo jsem já sám, jaký účel mám naplnit, co je mým smyslem a obětí, vymaněn nyní z pout davu, to je jediná věc, kterou je mi třeba zjistit a jíž se budu nyní i zabývat.

Je těžké si následně přiznat, že čistota pouhopouze dráždí, pokouší a irituje ve světě, kde se o lásce jen mluví, ale jinak je nepřítelem člověka, protože vyžaduje vážnost a svědomí? Je cosi překvapivého na tom, že jednání, které je upřímné a svobodné, v tomto kamenném světě, vychází na zmar, ba dokonce se jeví opakem všeho dobra a svobody? Je překvapivé, že pustí-li člověk člověka do Chrámu, přichází onen cizinec nejprve po špičkách a z podstaty věci z něj odchází nakonec jako tajfun, nakolik „vše, co je v nás nízké nebo průměrné, se bouří proti čistotě a potřebuje ji pošpinit, aby si zachránilo život?“

Rád se vracím do hor a zapadlých koutů světa, kde se uspořádávají myšlenky bez mého vlastního chtění – sám ve svém niterném světě. Tak prostém jako je má samotná duše. Přicházím sem na zavolání kouzelné přírody, která se mi stala mocnou utěšitelkou – jediným vztahem, k němuž mám dosud ještě plnou důvěru – a čekající na svého ženicha. Mé city a sny, jako by mne zde doběhly v trápení, jako by přivolaly předobraz, který cítím, a který je natolik vzácný a živý uvnitř srdce, že se mu až bojím přitakat, abych se nevystavil pouhému rouhání. Je tak živý, že jsem zůstal zcela sám…

Můj osud jako by byl totiž již zpečetěn. Jaký paradox, že má samota je hodna oslavy! Všechny ideály, které člověk vkládal do lidí, zobrazily se v této krajině v jeho trpké realitě. Právě zde, v lůně tiché přírody, musel jsem být nejprve ve snu probodnut těmi, které jsem tolik miloval a dívat se jim přitom do očí, abych mohl odpustit a pochopit, odpoutat se, vstát z mrtvých a najít sebe sama a posvětit své Elysium.

Cožpak se dá z počátku mladosti předpokládat, že čistota srdce je ve světě sice lákavý, ale nakonec odpudivý kontraband? Že její skutečná, obecná hodnota, se vznáší více nad lidmi než v nich, v jejich domnělých tužbách po ní, stejně jako hvězdy, jichž se jen obrazně dotýkáme, a jejichž skutečná blízkost by nás v kontradikci s námi spálila ihned na popel?

Láska je přísná a svým způsobem ukazuje pouhé zrcadlo. Jak vzdálená je od sentimentu, jak marné je hledat ji ve stínech života! Neboť duše lidí, jak napsala kdysi Simone Weil, bude sice vždy hledat spojení s krásou světa a bude provždy unikat před hrůzou z ohavného, ale stejně tak paradoxně bude načas utíkat i před tím, co je skutečně čisté. Té části duše, která je nízká, se totiž zmocňuje panika, objeví-li se trochu čisté krásy nebo čistého dobra; skryje se za tělo a používá jej jako závoj… Dost je zkažených, dobro(s)myslných svícnů, utěšujících a uspokojujících se ve svém vlastním obrazu (pádu), kteří potápí sebe i bližní, nehledíc k principu dobra, hyzdíc bezděky křídla těch, kteří chtějí spět k dobru, sami podobni už jen můrám bez křídel.

Trvalo mi vcelku dlouhou dobu pochopit, že člověk nikoli směřuje, nýbrž pouze kulhá k ideji lásky a podle toho se k ní i macešsky chová. Člověk musí okřesat své srdce minimálně na polovinu, aby mohl žít šťastně mezi lidmi. Netoužím však po tomto štěstí. Jakpak může citlivé srdce být angažované proto tam, kde existuje pouhá nestálost a nahodilost, námluvy lásky, ne-li přímo niterná vyprázdněnost než jako potulný chodec, který pohladí a nečeká nic nazpět, který miluje lidi o to více, že si od nich drží prozřetelný odstup, že sám v sobě vzbudil to, co je hodné tak zneužívaného slova, jakým je láska – že jedinou milost může čekat „jen“ od Boha, od svého vlastního srdce…

Nyní se již nepletu a nenamlouvám si věc, jíž jsem se dlouho klamal. Idea lásky je příliš vysoko a já se pohyboval s jejím srdcem příliš nízko, abych si dělal nárok vidět ji tam, kde jí není…, kde se teprve domáhá k životu jako réva, která teprve po letech zápasů může nést první chutné plody. Jako v blouznění, které jsem přičetl své mladosti, stačila mi kapka naděje, aby jí můj duch plně uvěřil, aby má obrazotvornost dotvořila ve světě a člověku to, čeho se ona jen lehce dotýká. Aby si připravila muka skrze moji vlastní nedůvtipnost.

Osvobození je tak podobné zapomnění a nalezení vlastního účelu – svého Kočáru a velikosti posvátného Grálu, který člověk dřímá uvnitř sebe sama. Stejně jako vytržení se do krásných tónů violoncella (Dvořákův violoncellový koncert), které hladí svým líbezným zvukem a upřímností, které již nezní v opozici s orchestrem, nýbrž v jednotě, přitom tak osaměle a vzdáleně, vygradované na konci nejprve lítostivým utišením, a nakonec sjednocením idejí – mohutnou obrodou, kterou zvu znovuzrozením člověka. Jsem odevzdaný osudu, nekladu si již žádné naděje. Nevzali mi lásku, vzali mi pouhou náklonnost, plynoucí z nedůvtipnosti! Sleduji nyní tisícinásobně raději tu možnost, eventualitu života, která se přede mnou formuje v podobě kvítí, které proráží zemi z útrob pozdní zimy; a k ní mám nyní plnou důvěru a úctu.

Stav, který jsem zažil, je proto daleko širší a hlubší. Je osvobozením z pout náhody. Je odpuštěním – sobě i mým pronásledovatelům, kterým se stal můj vlastní druh. Usmíření – jaký paradox! Paradox, který svět nepozná, neboť v sobě nenese lásku. Hledá ji, avšak já mu nejsem a již nikdy nebudu k chvilkovému použití. Chrám, který vždy držel na mém sebe-vědomí, drží nyní i na pilíři, který tomu prvnímu zcela chyběl: na odporu. Jen tak mohu sloužit Bohu i člověku. Tím více se onen Chrám vznesl a sám se stal lidské průměrnosti nedostupným, neboť jeho opevněním je mé samotné vědomí. Marná naděje, vkládaná do člověka, zůstala před jeho prahem jako memento…

 


Pozn. Milý čtenáři, tento text je pouhou „foto“povídkou. Možná však i podobenstvím či zrnkem tíhy bytí každého upřímného člověka v tomto světě. Ovšem pohledej jej – proto může být brán tento text i za pouhou fikci! Pochopení spočívá však na paradoxu a ironii k lidskému osudu. Má být náčrtem, že ve světskosti láska vskutku prohrává. Tento text má zdůraznit ovšem její vnitřní hodnotu, její skutečnou existenci a nutnost – že i když prohrává, odpuštěním těm, kteří ji špiní svými životními nánosy, získáváme její celistvé kouzlo a blaženost, dotkneme-li se pochopení – svých vlastních hlubin, přestaneme-li zápolit s poměrem, který není v naší moci – upřímný postoj druhého člověka vůči Bohu – jeho svědomí a ponoříme se ke svým vlastním stínům duše. Tedy že láska je přísnost a odpuštění není prodlouženou rukou naivity. Autor si nevyhrazuje žádná práva, natož to, že bude pochopen…, nakolik píše opět jen pro menšinového čitatele. Užité citáty, označené kurzívou, jsou vzaty z knihy Tíže a milost od Simone Weil. Tato povídka je věnována všem, kteří mají dosud ještě andělská křídla a nohy na Zemi…, kteří mění svět v tichosti tím, že upřímně milují. Znám jich jen pár…

Tento blog byl napsán před čtyřmi lety a je, jak se mi zdá, stále aktuální. Jeho volným pokračováním je blog „Metafyzika lásky“ a „Konec věků“. Jistým prologem i epilogem již prezentovaný blog „Na křídlech bohyně Maat“, který jsem již uveřejnil. Zbývající blogy se pokusím umístit s týdenním odstupem.