Mezi potůčkem a skalkou, mezi mechem a kapradím, jehož klenbu tvoří pouhé nebe a hvězdy, objevuji vůli a naději, kterou oživuje pouze Bůh. Není to potůček sám, není to mech ani kapradí, zdaleka to není hvězdné nebe, které je toho účastno, co vytváří onen zvláštní div, pulzující neustále v jádru všeho stvořeného – horoucnost bytí skládající se ze dvou polarit – přestaly zápasit se sny a přeludy a kráčet ve svých stínech, klamoucí lidskou duši o cíli cesty, a odevzdaly se Bohu, aby se uskutečnily.

Přicházím sem, k Rešovským vodopádům, kde příroda ještě nepropadla nezvratné zkáze lidského vyvlastňování, abych našel naději božské Nut – Matky bohů a srdce člověka. Tmavý, zelený les, houština vlastního nevědomí, do nějž je člověk ponořen, působí stejně tajemně jako je tajemná a neprozkoumaná naše vlastní stránka duše.

Přišel jsem, abych uskutečnil směnu ve svém srdci – a dotyk proměnil v křest. Nikoli však jako kejklíř, který by chtěl náhodně uložené tóny směnit v symfonii, ale jako orel, který svými křídly protrhává nebe.

Jako hrbáč jsem zvedal ze země dlouhou dobu pouhé sklo, jevící se jako diamant. V potulných dívkách, projikoval jsem svoji vlastní ženu a matku bohů. Plakal jsem i smál se s nimi, když si to vyžadovaly, namísto, abych očistil prach na své vlastní duši. Skláněl jsem se tak často a marně, že už jsem přestal věřit pohybu srdce. Namísto naděje, smířil jsem se s vírou ve vlastní hrb.

Když jsem pochopil smysl sebe sama a nesmyslnost lidských pout, jejich stereotypů a dětinských her, stal jsem se Samotářským chodcem! Ta plačící žena, kterou jsem uvnitř sebe skrze to pocítil, věř mi, když jsem se rukou dotýkal zdejší vody, obrušující svojí jemností a slzami kameny, nestala se mi celým světem, ale znamením světa – člověka. Pohledej jej! Věř však, že vše, co Ti chce být VŠÍM, nemá nárok na Tvoji důvěru.

Ona vnitřní žena pocítila úzkost, že se neuskuteční. Že shoří a rozplyne se v dým, udušena mužskou pýchou. Že ji řeka cestou strhne a už ji nikdo nedokáže zachytit, nakolik cítí svůj pád v mém těle. Chce nade mnou zvítězit, ale já jsem nepřišel ji pokořit. Plač, ženo, oživ mé tělo (zem) svojí horoucností, svojí bolestí, neboť je z nedostatku lidských slz vysušená a prázdná! Jakou učiníš zem, takové učiníš své i mé srdce! Přestaneš-li plakat, postačí-li Ti vysušená půda, v níž odevzdáš své srdce, odevzdáme Bohu pouhou nicotu.

Jako motýl, klubající se ze své kukly, prochází smrtí, aby se zrodil novému Životu, nikoli aby se oddal kukle a tu odevzdal Bohu, stejně tak zrod muže a ženy v jejich plodu vede teprve k poznání – plodu naší nesmrtelnosti. Naděje, síla vůle, kterou člověk pocítí, to je ten Dar, který čeká na směnu. Více od Boha nečekej, bude bezcitně, přesto milosrdně mlčet, ba spíše se bude zdát, jako by tě chtěl proklít v této temné, zelené houštině!

Uchopit ženu jako kořist, znamená být pouhým dobytkem, který chce pouze požírat a plést si ženu s pastvou nikoli s podstatou, kterou nosí uvnitř sebe sama. Vyžere-li se však pastva, kde bude vůl dále pobývat než na jiné pastvině? Krása muže a ženy může mít svoji patřičnost jen tehdy, je-li vzdělavatelná, je-li každý okamžik jeho vnitřním zdrojem a zrodem, jako při opakování světa – jako ve chvílích, kdy se rodí každého rána Slunce vždy nové.

Jak marnivé jsou proto ženy, které se smířily jen s tím, že chtějí štěstí či slast – samy se stávají pouhou pastvou pro dobytek, aniž by měly vůli být horoucné! Marné jsou jejich vzlyky, podvedly-li sebe samých hned na počátku. Jak marnivý je muž, který dusí ženu svojí domýšlivostí! A přesto tu existuje chtění a pravidlo! A každé pravidlo má svoji cenu podle toho, jak upřímný mu byl udán cíl.

Je-li proto smyslem pro dobytek pastva, naplňuje svůj cíl, neboť to je smyslem dobytku, aby uchopil kořist. (Citadela: Antoine de Saint Exupéry) Marně kdo hledá v druhém, čeho se mu v srdci samotného nedostává. Ta žena, na níž se pak bude muž dívat, promění se rychle v Sachmetu a opije se jeho krví. Ten muž, na nějž se bude žena dívat, promění se v pouhého vykleštěnce a zadusí ji svojí lačností.

Mohou se sice nadouvat pýchou z krátkodobých vítězství, ale nemohou vítězit, protože jim chybí pokora a ztrácí srdce, vyjadřující jejich bytostnou sílu a vůli, že se uskutečňují jen tehdy, jsou-li si vědomi, že svůj dar musí směnit ve vnitřní svazek, který dosud hledali marně u kejklířů své doby. Marně poznávali muže i ženy, marné jsou jejich poznatky, nakolik do nich projikovali vždy tu svou vnitřní část, jíž přitom celý čas pohrdali.

Zjistil jsem proto, že láska je pouze pro vyvolené. Není tam ani onde, nečeká za rohem, v okázalosti ani v rezignaci přijaté, promiskuitní „svobody“. Jejím nejbytostnějším určením nejsou zdaleka kočáry a děti, nýbrž jejich vlastní oběť a slezení z kurulských výšin jejich egoismu k temnotě zeleného lesa a protékajícího potoku – na dno své studny. Nikdo není ochuzen o její možnost, o schopnost se jako člověk uskutečnit, ale jen málokdo jej dosáhne…, jen málokdo projde těsnou Branou ke svému Středu, kterou se ona láska uskutečňuje a naplňuje, kdo se zastavil na pouhé pastvině, a chybí-li mu v prvé řadě horoucnost k sobě samému!

Tobě, ženo, která jsi paní Chrámu, která jsi nepřišla vyloupit a pošpinit svaté místo mé duše, ale odevzdat se se mnou na oltáři Bohu, neboť vládneš svým Darem horoucnosti, Ty, jíž bylo otevřeno, neboť nežádáš marnivosti, nýbrž vlastního sebeurčení, nám nyní patří onen Chrám i vše, co je s ním spojené, zrozené jako Re-Cheprer na lotosovém květu.[/vc_column_text][/vc_column][/vc_row]