Co máme tedy dělati?

Co máme tedy dělati?

Kniha dnes málo známá dotvrzuje mylnost přesvědčení všech systémů, které namísto lásky k bližnímu (potažmo k sobě samému) staví do popředí abstraktní víru v pokrok, ve stát, tedy v resuscitované a staronově vymodelované bohosloví, v což se snadno implementuje obhajoba všeho a na vše. Neboť stačí postavit sebekřivější totem, okolo něhož budou pobíhat domnělí a samozvaní šamani, ohradit tuto podívanou armádou předem zaplacených, nejzkaženějších lidí a jejich rekrutů, žoldáků – s jejich desátky, věznicemi, zbraněmi, lichvou a právem na lidskou práci, a společnost bude mít o chvíli své „neměnné“ zákony a bůžky.

Kniha dotváří obraz marnosti a neupřímnosti všech těchto snah, které můžeme stopovat i v celém následujícím století po Tolstého smrti, ba které o to více se zintenzivňují a zamotávají v gordický uzel, a vzdalují více a více upřímné a rozumné odpovědi člověka na otázku Tolstého spisu.

Tam pak, kde jsou lidé, jako ve všech evropských společnostech, kteří využívají pomocí násilí práce tisíce lidí a mají to za své právo, a jiní lidé se podrobují násilí a uznávají to za svou povinnost ‒ tam jest otroctví ve strašných rozměrech.

Lev Tolstoj se ve svých úvahách mistrně dotýká příčin tohoto otroctví (fyzického i duševního) a rozebírá na jasných příkladech s tím souvisejících hodnotu a vznik peněz i měst, roli armády, státu, daní, vlastnictví půdy, práci v továrnách, význam umění, vědecké teorie a jejich apologety aj., kdy je vše opřeno nikoli na rozumu či na nezbytném důsledku společenského vývoje, nemluvě souhlasu, nýbrž na více či méně zastřené obhajobě právě poplatného kořistnictví jedněch, vydržovaného výlučně násilím, a poroby druhých – stejně jako na zatemněném vědomí (přitakání nesmyslnému životu) současně obou skupin o skutečných požadavcích života, mohoucí vést jako jediné k blahu a spáse člověka.

Zařídili jsme si život, protivící se mravní i tělesné přirozenosti lidské, a všechny síly svého rozumu napínáme, abychom přesvědčili člověka, že právě to jest pravý život. Vše, co nazýváme kulturou: naše vědy a umění, zdokonalování radostí života, ‒ jsou pokusy oklamati mravní, přirozené tělesné požadavky lidské přirozenosti.