Žil jsem, jak žijí lidé mé doby. Ohlupoval jsem druhých i sebe sama a snažil se zároveň všechny kolem vést k nápravě! Nevěřil jsem v nic – jen v sílu a požadavky své osobnosti; svého osobního blaha a prospěchu. Nyní, na konci života, dospívám již pozdě k uvědomění. Kus žvance a žrádla, bylo mi více jak svědomí! Přesto jsem se domýšlel, jsa knězem, že věřím v neosobní učení Kristovo. Jím jsem zaštiťoval své mastné škraně. Učil jsem jej, žehnal jsem a konal všechny ty ceremonie, které měly demonstrovat Boží slovo a Jeho moc. Klaněl jsem se všem – představeným i modle na kříži; jen ne Pravdě uvnitř sebe sama, o níž jsem neměl ani potuchy, a jejíž poznání tkví výlučně na našem vědomí o životě (spjatosti s ním), jehož jsem pozbýval! V mém srdci vládla pouhá houšť porůznu pochytaných názorů a omylů, jak to bývá u současníků každé doby – tužba po bezstarostné existenci, samolibost a tucet fádních premis, ospravedlňující lživý život a stav, jemuž jsem náležel a v němž jsem dospěl nakonec pouhé úzkosti. Vyjma svého dětského věku prožil jsem tak více jak čtyřicet let v klamu – aniž bych upřímně věřil tomu, co říkám a jak myslím.

Ach, jak darebný jsem člověk! Člověk, nad nímž je nutno se pohoršit! Kolik dobra bych vykonal jen tím, odmítl-li bych sloužit kdysi nevěstce a řekl u nejvyšší stolice: „Jdi ode mne, Satane, a nepokoušej mne ani mých bratří!“ Kolik dobra vykoná každý člověk, zdrží-li se konat proti svému svědomí, dokáže-li alespoň jednou zakusit ten pocit, vymění-li kus žvance za svoji sebeúctu. Kdo však hledá upřímně pravdu, nikoli jen názor poplatný modloslužbě světské i duchovní, není možné, aby ji dříve nebo později nenalezl, možná i nad hrobem, a aby nedospěl k prozření. Nechci soudit svých bratří, jako jich varuji, aby se odvažovali nyní soudit mne, ale nemohu věřit, že setrvávají v tak hanebném stavu z duševního požitku. Nemohu věřit, že si sebe samých alespoň zčásti nejsou vědomi jako pouhopouhé nevěstky, sedící na šelmě!

Od doby Samuela, jak stojí ve Starém Zákoně, ustavili si lidé nad sebou bič! Tam započalo mé otroctví a otroctví mých bližních – vidět v sobě více než jsme, přesto ve své ryzí podstatě o sobě nemít ani potuchy. To já jsem Saulem (prvním králem), který se uvalil na hřbetu druhých. Těžko se můžeme vymanit z vazeb našich předků a jejich činů, pro něž trpíme a nedosahujeme blaha, vydržujeme-li a krmíme-li je nadále svým nerozumem – povyšujeme-li se nad své bližní, jako jsem tak sám činíval ve své pomatenosti a nemoci. Nemohu mlčet a nemohu již žít po staru. Tolik Ti pravím – stal jsem se sám sobě odporným. Jsem pohoršením sobě i Tobě. Zaprodal jsem se nejhrubšímu otroctví a šílenství, která dosud nemají konce. Pryč však se Starým i Novým Zákonem, pryč se vším, čeho se stáváme pouhými následovníky a vazaly; dostal jsem se do úzkosti, nakolik jsem byl přesycen lží a podvyživen Pravdou!

Každý nachází ty, kteří jsou mu duchem blízcí… Tak jsem i já nacházel mně příznačnou chátru. Družte se raději k těm svým, mí vrstevníci, jinak by se z Vás mohli stát ještě větší pokrytci. Ve Vašich „duchaplných“ diskurzech, jaké vedete a jichž jsem se kdysi účastnil, jaké překvapení, že na Člověka nezbývá nikdy místo… Ani nejsem zhnusen, věřte, jako považuji spíše za tragikomické tolik hospodských názorů na vše (náboženství a politiku obzvlášť) bez jakékoli validity mravní, rozumové i citové… bez zájmu o skutečného člověka, ale s o to větším zájmem o pýchu „spolku“, tučná panděra a předem vytesaného názoru. Možná mi vyčtete, že nyní, co jsem se nejspíše pomátl, lehce zatracuji Vaše úsilí a jak složitý je organismus Vašich úvah, jichž jsem se sám účastnil. Když vyměníte slovo úvah za pletich, více Vám budu rozumět. Bylo by naivní se domýšlet, že poetismus, jenž byste od starce vyžadovali, a který nyní nachází útěchu a mír v horách i ve své bídě, je abstrahován od realismu…

Země již dávno přestala naším přičiněním sloužit člověku, nýbrž hrstce „vyvolených“, výlučných jedinců, kteří si s ní hrají v kostky, vybírají úroky, dělí se o násilím ukořistěnou loupež a vábí ve stejnou tmu své bližní. Všechno zlo dostalo religiózní svatozář. Zposvátnili jsme vše a požehnali Ničemnost! Křivý křivého počal na soudech domněle napravovat, ne-li jej přímo hubit. Na zemi se vyrojily kobylky – začalo být více pasáčků stád, soudců, učitelů, profesorů, mistrů než zatoulaných ovcí. Každý se počal více či méně zastřeně cítit lepší druhého, každý přitom kulhaje. Kvílím nad svým šílenstvím, jemuž jsem se zaprodal a kterému mě zaprodali mí předci! To já jsem vinen a do konce života jím zůstanu!

Jak výmluvně o tom psali již mí předci jako Petr z Chelčic či La-Boetle ve své stati Dobrovolné otroctví: „Kruh tyranových důvěrníků pozůstával vždy pouze z pěti aneb šesti osob; těchto šest mívá dalších šest set lidí, nacházejících se pod jejich vládou a stojících opět v tomtéž poměru k tyranům. Těchto šest set má pod sebou ale šest set tisíc, které oni povýšili a kterým svěřili správu provincií nebo peněžních ústavů, aby sloužili jejich prospěchářství a krutosti. A za těmito stojí ještě větší družina. A ten, jenž má chuť rozetnout tento uzel, pozná, že nejen šest set tisíc, nýbrž sta tisíce ba miliony jsou tímto řetězcem přikováni k tyranovi. Proto se rozmnožil a rozmnožuje počet úřednictva a tzv. vzdělaných, jež všichni podporují tyranství. Lidí, jimž je toto tyranství prospěšné, je takové množství, že jich bývá téměř tolik, kolik je těch, kteří touží po svobodě. A právě tak, jak praví lékař, že, jeli na našem těle zraněné místo, pak ihned se na něm hromadí všechny špatné šťávy, rovněž tak ke státu a vládci, jakmile se stal tyranem (každý vládce je tyran – vždyť to již věděl Platón!), hromadí se všechno zlé, všechen vyvrhel státu, hromada zlodějů a pacholků, k ničemu jinému, leč k vykořisťování a hrabivosti – aby brali podíl při dělení kořisti a pod ochranou velkého tyrana byli tyrany malými.“

V tom tkví naše otroctví. My sami jsme více či méně upleteni v tuto kolektivní psychózu a nechť se snažíme změnit dobu jakkoli, nikdy však bez ztráty svého naučeného prospěchu, který je vázán s tyranstvím, z něhož se lidé snaží stejně tak osvobodit jako dále jej i podpořit. A pak už zbývá jen ono brblání všeználků současnosti, dívajících se vždy důkladně do duších druhý, na svoji zapomínajíce se podívat! S Hérakleitem však mohu dodat: „Ať vás neopustí bohatství, Efesané, aby dosvědčovalo, že jste ničemníci.“

Mějte rozum a nebudete se muset k nikomu družit, podřizovat, nebudete se stávat ubohými tím, že jste něčí či něčeho vazaly… Nebudete se hádat a budete ŽÍT životem, který potřebujete Vy i Vaši bližní… Komu jste nyní prospěšní? Komu jsem byl prospěšný já sám v řešení bezduchých diskurzů, malicherností a nedoceněných eg, ubohý to otrok svých múz… jen svým povídačkám, toť vše.

Politika dávno jest mrtvá, tak se přesvědčili již generace odkojené v krvi na bojištích Vašich vůdců, nakolik svůj počátek a konec má v náboženském archetypu Egypťanů či Indů, kdy vědomí lidí bylo ještě spjato s božským dramatem (řádem). S dramatem, které sledovalo Slunce a jeho cyklus, aby vyšlo každého rána vždy nové skrze smrt a znovuzrození, jehož podstatou musela být Pravda a řád přírody. Čas byl ještě cyklický, nikoli lineární – pod nímž se skrývá tolik lží o pseudovývoji, že je člověku až do pláče. Lidé oné doby se dívali hrdě k nebi, nakolik byli účastni tohoto dramatu oproti falešné pokoře současnosti, která slouží jen k lepšímu vymožení peněz z kapsy chudáka, kroutící se pod křížem, jemuž nikdy neporozuměl! Možná ještě u konce času v Egyptě doznívaly tyto stopy, ale nejpozději za vlády Ptolemaiů stala se politika ženou, která se stala děvkou. Má tvářnost neustále ženy, ale její pud je již obrácen na chtíč, bídu a z ní vykřesané peníze. Od ztráty obraznosti světa k dialektice, v přímé úměře, méně cítíme a více tlacháme. Ovšem ryba smrdí od hlavy… Tu rybu každý zná, vidí ji, jak se natřásá a naparuje, nepře se už o ni – všem je již zjevná – avšak morální zodpovědnost nese každý, nechť je onou rybou nebo jen slizem, kterým se o něj ona ryba otřela.

Nechtělo se mi žít. Kudy ven? Pro nerozumnost mého bytí již neexistovala omluva, jíž bych se utěšil. Ale co sebe, to již nelze, jak však utěšit ty, jež jsem uvrhl ve stejné neštěstí a tmu? Hledě na ty, kteří lež podporovali, obestírajíce se kroužkem falešné důležitosti a lidské nadutosti, unikal mi prostý člověk a vlastní mýtus (smysl), abych se mohl upamatovat dříve, než bylo pozdě. Pohrdal jsem každým, pohrdal jsem pracovitým, tichým člověkem. I ten mi byl k smíchu. Každého večera jsme počítali groše, které lidé vhazovali do urniček na pannu Marii, tu na svatého Jiřího a všechny, jichž si církev navymýšlela, kdy se lidé sami naivně domýšleli líbivosti před bohem, přihodí-li ze svého nadbytku, zatímco chudákům jsme vystavili zákaz u kostela žebrat ba dokonce i mrznout! Člověk bez úřadu a člověk chudý v pravém slova smyslu Krista pro mě a pro nikoho neměl žádnou cenu, ba byl všem k smíchu jako naše urničky a tetky, věřící svému pokrytectví.

Vzpomínám na okamžik, kdy jsem ve své zoufalosti, vědom si svých poklesků, poklekl před oltář a poprvé se začal modlit, aniž by byla má slova rouháním. Už nikoli jako „křesťan“, ale jako skutečný bídák, jímž jsem byl. Otevřel se přede mnou nový svět. Poprvé jsem vnímal obsah a mluvil v tichu svého srdce. Stal jsem se jakoby oním malomocným, o němž jsem tolikrát rozprávěl (avšak bezduše) v podobenství Matoušově. Zatímco tehdy jsem se divil, a považoval jsem Kristův zájem o nemocného jako demonstraci ideologie podobné té naší, nyní jsem cítil pocit, kdy se Vás dotýká Pravda na dně studny a vy se divíte, že o Vás v srdci, které je postižené leprou, má někdo zájem – ba dokonce sama Pravda; že existuje světélko i v tom nezkaženějším člověku, které nejde zadusit všelijakými opiáty, jimž člověk propadá. Světélko, která však zároveň i řeže a vypaluje nádor. Před oltářem klečel ubohý, lenivý, hříšný a nemravný člověk! Ten samý člověk, co ještě nedávno učil, jak mají druzí žít (ano, vždy ti druzí), čemu mají věřit a co je pro ně jediná spása na Zemi, sám přitom upřímně nevěda, kde stojí, podléhaje kultu osobního, nerozumného, zvířecího života. Žehnal jsem novorozence, uváděl jsem muže a ženy ve svátost manželskou, vyprovázel jsem nebožtíky, provaloval jsem tělo i krev Páně v puse jako dobytek, mluvil jsem, ach, já zoufalec, o Bohu! Kdybych se raději narodil bezruký, němý a hluchý, abych neprohluboval lež svým rouháním a má ruka nespočinula na čele bratrově! Sňal jsem na konci modlitby ze svých prsou zlatý kříž, jímž jsem se do té doby rouhal společně s církví, a počal věřit v Boha.

Zoufalství, které jsem prožíval, bylo hodno sebevraždy! Bylo to zoufalství z arogance nad sebou samým! Kolik dobra jsem však vykonal, abych mohl obžalovat Boha ze svého zoufalství? Na to jsem nepotřeboval čekat do Jeho soudu, abych si upřímně doznal, že pražádného! Existuje snad ovšem bůh dobra a bůh zla, bůh Nového a bůh Starého zákona? Nemyslím. Je to spíš jen obraz tmy a světla, noci a dne, odmítnutí a přijmutí, tedy Jednoty mezi Vaší hlubinou a poznáním. Opomenu-li namluvenou důležitost, jíž bych se byl schopný donedávna ještě obhajovat, tedy rouhat, byl jsem člověk, který ve skutečnosti jen spotřebovával, a nic nedával. Jako člověk postižený horečkou, pletl jsem se o pojmu štěstí i o životě samém, o jeho požadavcích. V tu chvíli jsem otevřel Platóna a náhodně četl, jako se vždy přichází člověku, který hledá na poušti trochy vody: „Ty si však neuvědomuješ, že všechno dění se odehrává kvůli celku, aby životu veškerenstva (božskému dramatu) mohla náležet blažená existence? Neodehrává se tedy kvůli tobě (projevu času, prostoru, kauzality a INDIVIDUA!), nýbrž naopak ty (jev skrze ony 4 principy) se odehráváš kvůli celku… (duši Boha)“. Jistě, řekl jsem si, zde je napsáno, co pociťuje mé srdce. Žádné podbízení se Věčnosti, jíž užívají největší lotři, ani bohorovnost, nýbrž pochopení sebe v dramatu celku, tedy stání se Celkem. Od té doby trvalo ještě půl druhého roku, než jsem se vymanil ze svého úřadu a pochopil celý ten klam v sobě samé i vůkol mě, který obtěžkal moji duši.

Žil jsem příliš bezbožně na to, abych mohl přijmout tak rychle nové myšlenky i z oněch proklatých evangelií, které se pro mne staly novou knihou a novým hořem, sám se již nenazývaje přitom křesťanem! Naučen nevěřit skutečnému Bohu, ale platu a pohodlí, naučen nevnímat, co je to oběť, vyvstávala ve mně otázka, co budu dělat? – Netuše tak, že sama otázka mi byla doznáním, že žiji špatně; a její rozřešení nadějí – světlem mého vysvobození! Přesto tato myšlenka ve mně vyvolávala zvláštní chvění, cítil jsem její opravdovost. Zjistil jsem, jak ztěžka jsem se mohl zvát křesťanem. Ach, na tom by mi v podstatě dnes již ani nezáleželo, ba spíše, jak těžko jsem se mohl nazývat  vůbec Člověkem! Byl jsem spíše zrůda s tvářností člověka. Evangelia, která mi sloužila k dobrému spánku a jídlu, počala být najednou drásavým pohoršením k mému životu. Všechna Kristova slova byla obžalobou mé prostopášnosti a nemravnosti. Proč tak přehlížíme tato jeho slova: „Přišel jsem na zem dát oheň! A už se těším, až se rozhoří. Postavím syna proti otci a dceru proti matce!“ Pokaždé, co jsem viděl někde kříž, jako by z něj mluvil duch a říkal: „Hej, bídáku, pohleď na svůj vlastní kříž, ty jsi chtěl blaženost a obestřela Tě vlastní nenasytnost a lež!“

Jaké překvapení, že Ten, před nímž jsem si kdysi klekal a rouhal, učinil vysvobození způsobem, jemuž nerozumná duše nemůže nikdy přijít na kloub: prohrát světsky!  A nyní se mi právem směje! Ze svého kříže! Přesto již Platón, Egypťané, Indové či Zoroastrovci mluvili stejně, jak nalézáme v evangeliích – jen nebýt slepý a neupřímný. Kdo chce soudit Krista z útrpnosti, spíš by jej měl podezřívat z vypočítavosti – kdo neumře sám sobě, není pro něj života – jaká pravda, kterou člověk pochopí až na dně své studny! Jaké překvapení, že Kristovo učení, jak jsem nově zkoumal, je oproti všemu státně-náboženskému dogmatismu nikoli o nebi, nýbrž o rozumné podstatě Jedince zde, o neodpírání zlému, o obžalobě, pramenící z nelásky! Jaké překvapení, že si nemám hledět vrchnosti a dát co je císařovo císaři, abych tím spíše mohl odevzdat sebe sama Bohu, a nezaplétal se tak do rozporu a nevytvářel násilí a otroctví svého ducha a nad svým bližním! Toto pojítko mezi mnou a druhými je stejné jako mezi dnem a nocí. Můžete jej neakceptovat, ale nemůžete bez něj rozumně žít.

Do doby, dokud jsem nezačal uvažovat a hledat poctivou odpověď na smysl své existence, byli však se mnou všichni spokojeni. Co hůř, hloupý a nadutý život mi nebyl ke škodě jako spíše ke cti a k užitku. Byli se mnou spokojeni, když jsem kázal o zdrženlivosti, zatímco v kolektivu bratří jsme se bavili nejapnými poznámkami na úkor žen, podrobujíce se zvrhlé obrazotvornosti, jíž je stržena mysl, která se snaží porušovat zákony přírody! Byli spokojeni, když jsem dbal na peníze, vytržené z rukou chudáků, požehnal-li jsem vojáka, jdoucího zabíjet svých bližních. Byli spokojeni, když jsem posvětil hrob, vybral čtyři groše z rukou chudobné ženy, a ještě té noci si za ně užíval v nevěstinci, abych se přičinil o morální pád nejen sebe sama. Byli spokojeni, když jsem se rouhal Bohu. Ach, kdo může přijmout kněžský úřad! Jaké monstrum se ze mne stalo, nevěda, že člověk sám hříšný se nikdy nesmí stavět do čela druhých, natož soudit a žehnat, jako jsem to dělal já. Že pravda je niternou záležitostí Jedince, a nikdy ne davu.

Jako spousta mladíků, uvězněn ve své osobnosti, nechtěl jsem sloužit zamlada ničemu, a stal jsem se tak nejlépe otrokem své sebelásky a svého okolí. Uvěřil jsem všem těm povídačkám, lechtající moji obrazotvornost a důležitost, aby se mi ony při konfrontaci s životem staly samy výsměchem. Kolik mladíků propadá dnes těžkomyslnosti jen proto, že jsou zpiti báchorkami, jež jim nakukali jejich rodiče a vychovatelé a nafoukli jim ega až k nebesům. O co bolestnější je pád, dotkne-li se špička špendlíku tohoto přefouknutého balónu. Okleštil jsem tak svět na dva fenomény. Na sebe – na ten nejdůležitější; a na druhé – na ty, co jsem byl nucen trpět, nakolik měli přispět k mému blahu. Já jsem se měl vznášet a oni podpírat moji ničemnost.

Ti největší zastánci světské integrity a svobody, bezuzdná a bezduchá výchova plná lží a falešných očkovacích látek, otročí ve stejnou chvíli všemu a všem. Tyto následky „svobodné“ výchovy, neváhají se obléct v šaškovský vojenský kroj, ve výběrčích daní, soudce, konšely, strážníky atd., opít se v nutnost panujícího dogmatismu, žít život bez svědomí. Čím více naléhá naše vlastní podstata na řešení tohoto rozporu, o to namyšleněji chce nakonec člověk dokazovat svoji (ne)svobodnou vůli a začíná všemožně filosofovat a relativizovat to, co cítí, že by měl u sebe sama především odsoudit! Všichni se přitom shodují, že společnost žije špatně. Mají-li však začít u sebe samých, tu již jejich vhled a entuziasmus po dobru končí.

Ano, lidé vzdělaného stavu říkají, že Kázání na hoře je sice pěkné, ale nepraktické. Souhlasím s nimi. Ani mým zájmům, dokud jsem byl kněz, nebyly tyto zásady po chuti, nakolik rozumný život se nedá stavět na ruinách přízraku života, máte-li v nich především svůj profit. Odmítat násilí, nesoudit se, nemít bratry za nižší sobě, nedívat se na ženu ku požádání jí, nepřísahat a neobcházet tak svědomí, nemít v nenávisti cizí národy jsou imperativy, které vyžadují kvalitativní změnu vědomí (subjektu), nikoli objektivního uspořádání. Jistě, pro život v nepravdě, při chamtivosti, při potřebě vrazit druhým kudlu do zad a přitom se umět smát, jsou to čiré pohádky, bránící domoci se osobního prospěchu na úkor bližních. Zjistil jsem, že toto učení tedy není vůbec nepraktické, nesplnitelné, nýbrž jediné rozumné, chci-li žít a nebýt nešťasten. – jedno, že se již nenazývám křesťanem.

V jednom jsem se proto dlouho mýlil. Měl jsem za to, že církev a celé uspořádání lidí je skutečným dědicem Petrových klíčů, že je obrazem nějakého přirozeného, dějinného vývoje a diskurzů, že doba, ačkoli pokřivená, je žehnaná Bohem, kdy prohrává, stejně jako vítězí. Nikoli! Oficiální křesťanstvo je světským spolkem a prohrává stejně, jako vše, co roste křivě! Jeho umrlčí dech, to je to, co tu ještě zavání, než se i on rozpustí v zapomnění na vodami Eufratu, Nilu či Gangy. Jména, jichž užívá, nijak nepřipoutávají ty, kterých si bere do úst. Toto vše je pouhé divadlo, hra s lidmi jako každá jiná maškara! Jde o hru, která začíná i končí u zmateného člověka. Na světě je velká konkurence, jak se vecpat lidem v duši a uzmout plodů jejich práce, a domýšlet se tak domnělého štěstí skrze cizí pot. Nemohou-li být všichni konšely a uvalit se na záda bližních, mohou být alespoň kněžími! Nemohou-li být ani konšely ani kněžími, tu si musí nalézat jiné lokajské místo svého otroctví. Dvě strany téže mince. Přesto existují hluboké principy duše, žijící si svým vlastním, skutečným životem, které dohánějí lidi k zoufalství… A tato část duše nepodléhá žádným povídačkám o dějinném vývoji, Vašem profitu, neznásilníte ji penězi ani zbraněmi, žije si sama ve svých archetypech…

Začal jsem chodit mezi prosté lidi. Všechnu neřest vystřídal chleba s cibulí a práce na poli. Potkal jsem úplně jiný svět a jiného člověka. Hrdého i potupeného, lačnícího i pokorného. Viděl jsem, jak se vyjídají domy vdov, a ve stejnou chvíli se káže morálka. Viděl jsem rolníka, jak odvádí většinu práce rozežrané vrchnosti, zatímco jeho děti neměly co jíst. To já jsem je vyžíral celý život, ukryt ve své „svaté“ kobce. Spatřil jsem vznešenost, oděnou v prostý šat a mozoly na rukách. Objevil jsem v lidech Boha i Satana, Království boží na zemi i jeho Peklo. Objevil jsem umění umět trpět – a přesto být svobodným, tedy blaženým. Člověk nalezl bližního i lotra, který by chtěl být pánem; objevil jsem skutečný svět a jeho zákonitosti. Otroctví světa, jemuž jsem se snažil vyhnout svou účastí mezi zaháleči, netkví přitom, jak jsem zjistil, tolik v údělu pracovním, nýbrž právě mravním – na jeho přitakání! Po dvou letech jsem se odhodlal, nemoha žít již v klamu, a vše opouštím. Zkoušel-li Bůh Jóba (lépe řečeno Satan, jakožto pomocník demiurga SZ), nechť já tedy raději umru, než žít dále ve lži! Tato představa, tak živá, dodává mi zvláštní sílu a odhodlání. Žil-li jsem do této doby pro nic – tedy jen pro své břicho, nyní bych zemřel alespoň čestně!

Tolik nechceme znát své stíny a svoji tmu, že létáme ve vzdušných zámcích našeho vědomého „poznání“ a strháváme život do osidel egoismu. Jenže život je kontinuita vnitřní sebereflexe a poznání dvou polarit. Poznáním skutečného – tmy noci, která má stejný nárok jako sluneční paprsky ve dne. Čím méně jsme si v sobě vědomi těchto polarit a utíkáme ke světlu, tím spíše se našeho podvědomí zhošťuje temnota oděná nakonec v beránčí roucho našeho intelektu. Přemíra světla oslepuje a tma nedává rovněž možnosti vidět. Existuje však onen „úhelný kámen“, který prochází středem a jímž lze pojmout život, jehož přestáváte být pouhými návštěvníky či lépe jepicemi, stejně jako otroky své vlastní psyché.

Čím více proto budeme dopřávat šelestu nulám, které vytváří v lidech onu zhoubnou inflaci (nadsázku) ducha, čím méně se budeme od nich lišit jen příjmením, tím více necháváme vykvétat dále nenávisti, lakomství a žráčství jedněch proti druhým, a budeme vytvářet egoistické hlupáky. Nemluvě tedy, že sami budeme oproti požadavkům života jen klubkem nanicovatosti. Doba nám dává za pravdu. Všichni ti takzvaně vznešení pánové, mudrcové doby se svými tobolkami, nejenomže nebyli, nejsou a nikdy z podstaty věci nebudou vykupiteli ze tmy, a dějiny ty současné opět jednou vykreslí v celé nahotě, nýbrž vírem do hlubších a hlubších osidel prázdnoty. Tato prázdnota je však potřebná pro nový růst: jako vše, co musí prve shnít (tzv. nigredo), jak praví alchymisté, neschopné dále života. Vždyť tyto honóry nadutosti se nikdy netážou, nevedou s nikým debatu, nýbrž jako sofisté si jen škrábou oči navzájem. Mezi nimi, člověče, nelze hledat Pravdu ani syntézu co by zrnka písku z ní. Tedy lze, ale kolik Vám dá nula s nulou? Na druhé straně, ačkoli jsou mi duchem nulami, uznávám právo samotné přírody nenadělit všem lidem do vínku rozum. Proto se od nich liším i tím, že má nechuť k absenci jejich rozumu a svědomí se nepojí s nenávistí, nýbrž s dobrosrdečným ignorantstvím. Jak vznešenější by byla doba, kdyby lidé raději ignorovali hloupost, než nenáviděli! Jenže hlupák se nikdy nepovznese k tomu, aby ignoroval sobě rovného, natož lepšího sobě…

Po četných návštěvách mezi prostými lidmi, našel jsem sebe sama a rozhodl se jít mezi ně. Nikoli jako kněz, který jim jde licoměrně žehnat a kázat o „nových“ pravdách, nýbrž jako bližní, jemuž musí vyrašit mozoly na rukou. Chci být účasten zápasu, který se zve život, neboť v něm pociťuji blaha a smyslu žití. A ačkoli již starý, chci zažít znovu ten pocit, pro mě dosud tak nový a vzrušující, jaký jsem zažil u nich – být potřebný – druhým i sobě samému. Jediné východisko mé spásy se stalo přijmutí nejistoty, vědomý si neustále oběti. Co z toho všeho vzejde, není mi možné předvídat. Jisté však je, že život, který se mi vyjevil nerozumným, a dováděl mě k šílenství, nelze dále akceptovat a již je po něm veta. Pletl by se každý, kdo by si myslel, že je proto třeba nějakých nových revolucí, církevnické spásy, politické propagandy, diskurzů a receptů, sledování šašků a výmyslů jejich plochých čel. Dopřej lidem jejich tíhu a jen tu svou uveď na pravou míru cesty života. Nejprve urovnej svůj postoj k sobě, k bližnímu, teprve pak medituj o nejvyšších věcech. Nikdo nepozná mír, kdo prve nepřestal na bližního zhlížet z patra. Ani alchymista by nebyl důvěryhodný, kdyby vykládal přeměnu kovu ve zlato skrze Kristovo ukřižování, sám přitom nedbaje o své svědomí. Cožpak ale nevíš, že půda je zároveň hnojena i samotným člověkem? Že ne všem je dáno nebe, ale mnohým jen země? Přestaň se pak divit, že v kaluži světa, v níž se lidé povětšinou plazí, jen zří obraz nebes… Proto lidé výlučně s profitem budou nutit druhé přijmout jejich postoje, neboť nejsou z výše, ale ze stejné louže. Poprvé v životě tak cítím ten hlas v srdci, který mi říká, že jednám správně. Dovedl-li jsem tento hlas celý život potlačovat, nyní je mým úkolem mu naslouchat a následovat Jej!

Konečně vidím vycházet Slunce. Vidím obraz duše člověka; obraz celého světa. To k němu se druží mé srdce. V něm jsem se právě zrodil, příjma své světlo i tmu, a nemohu zaniknout ani po večerních červáncích. Když mi jednou nabídnou očistec, pak jim řeknu: „Ne, díky, já už jsem si jím prošel.“ Toužíme po životě, jak se mi zdá, nikoli jen z pudu, ale i z nutnosti smyslu. Ztrácíme jej, chceme-li však za malý peníz, jímž je naše maličkost a lačnost, koupit si tuto sebehodnotu a nesmrtelnost…