Emil čili o vychování

Emil čili o vychování

Všechno jest dobré, jak vychází z rukou původce všech věcí; vše zvrhá se v rukou člověka. On nutí zemi jednu, aby vydávala plody země jiné, jeden strom, aby nesl ovoce stromu druhého. On směšuje a mate podnebí, živly a doby roční; mrzačí svého psa, svého koně, svého otroka; vše převrací, vše znetvořuje; má rád nerůdnost, stvůry; nic nechce míti tak, jak to udělala příroda, ani člověka ne; a tak je mu ho třeba vycvičiti jako koně jezdeckého a přistřihnouti ho podle módy jako strom v jeho zahradě. Nebýti toho, vše by bylo ještě horší, a lidstvo nechce býti utvářeno jen na polovic…

Jak nyní věci jsou, byl by člověk, zůstavený od narození sobě samému uprostřed ostatních, ze všech nejvíce znetvořen. Předsudky, autorita, nutnost, příklad, všechna společenská zřízení, v kterých toneme, by v něm udusily přírodu a ničím by jí nenahradily. Stál by zde jako stromek, který náhodou vyrostl uprostřed cesty, a který chodci záhy zničí, vrážejíce do něho ze všech stran a všelijak jej ohýbajíce.

K tobě se obracím, něžná matko, která pečuješ o budoucnost a jež jsi se dovedla odchýliti od široké silnice, a chrániti vyrůstající stromek před nárazem lidských názorů.

Pěstuj, zalévej mladou rostlinku, dříve než umře; její plody budou ti kdysi rozkoší. Utvoř záhy ohradu okolo duše svého dítěte; někdo jiný může určiti její rozpětí, ale ty sama ji máš ohraditi. Rostlině se dává tvar pěstěním, člověku výchovou. Kdyby se člověk narodil velký a silný, vzrůst a síla jeho by pro něho byly úplně bez užitku, dokud by se nenaučil jich užívati; byly by mu jen na škodu, protože by bránily ostatním lidem, pomysliti na to, aby mu pomohli; a zůstaven sám sobě, zemřel by bídou, ještě než by poznal své potřeby.

Někteří si naříkají na dětství, ale nevidí, že by lidské pokolení bylo dávno zaniklo, kdyby člověk nebyl začal od dítěte.

Emil čili o vychování, Kniha první, s. 11