Starý a nový názor světa

Starý a nový názor světa

Vše pohybuje se toliko ve věčném kruhoběhu, který vždy opět v sebe sama se vrací dle známého obrazu hada, jenž si vlastní ocas kouše.

Množství jsoucího jest v podstatě i veškerenstvu nezměnno; ani jediná látka ani jediná síla nevzniká z ničeho; žádná, jež bytuje, nemůže zmizeti bez stopy. Vše trvá jen ustavičnou záměnou, neustálým střídáním.

Nesmrtelnost duše jest tedy bezvýznamnou domněnkou, neboť duše bez těla jest rovněž tak nemožna, jako pohyb bez hmoty, látka bez síly; jedno jestiť jen vztahem ke druhému, obé jest vlastně jedno a též, toliko z rozličných stran pojímáno a uvažováno: jednou z vnitra, jednou ze zevnějšku. Tělo duši a duše tělo stejnoměrně podmiňuje a předpokládá; duch bez těla nemůže jednati, jest bezbytné „,nic“, prázdný pojem, věcí bez možnosti a tudíž i bez skutečnosti. Duch zemřelého nemůže „obcházeti“, blouditi po polích a polozbořených zdech a strašiti, rovněž jako mrtvé tělo.

Smrt zničí však jen podobu, tvar, nikoliv podstatu. Zapuzuje pouze obraz snu, ale tvůrce jeho trvá dále; ničí se zdání, ale bytí potrvá: Když byl člověk zemřel, tož jest pro všechny, kdož jej přežili, skutečně mrtvým: tělo jeho se rozloží a smísí se zemí, vzduchem a vodou; duch jeho zmizel beze stopy a známky; pročež smutní také jeho příbuzní a přátelé, neboť byla jim odňata podpora a naděje. Ale člověk, o němž druzí bědují a naříkají, že zemře, smí právem jim odvětiti: Nikoliv! nezemřu já, nýbrž svět odumře mně! Rovněž jako já přestanu býti pro vás a svět, tak i vy přestanete býti pro mě! Nebude mě již těšiti svit slunce, nebude mne již vábiti krása přírody, budu zbaven všech útrap, starostí a bolestí, a stanu se svobodným!

Nedostačuje-li náš rozum poznati důvody zla, nesmí se i chlubiti, že vyložiti dovede důvody dobra. Jinak měl by i věřící v ďábla právo říci naopak: „Ježto existuje ve světě tolik zla, tož pochází i ona trocha dobra od ďábla a byla jím z nutných důvodů stvořena, byť i rozum náš nebyl s to důvody ty vystihnouti!“

Věru raději uznal bych mínění onoho filosofa, dle něhož bůh při stvoření byl úplně bez vědomí, neboť „toliko jako výsledek slepé vůle lze,“ praví, „prominouti a pochopiti jsoucnost světa, jinak byla prý by tato jsoucnost neodpustitelným zločinem a celý průběh světový bezednou pošetilostí!“

Odvěčný, nezmarný vesmír má důvod svých pohybů sám v sobě, nemá třeba nižádného nárazu a nižádné vnější vůle; jest týž ve všelikém poměru a za každé doby. Rozlišování naše látky od síly, těla od duše, boha od přírody, jsou jen, jak jsem již podotknul, výplodem lidského přemýšlení, vlastními našemi představami anebo pojmy, jež si vytváříme, abychom různost dojmů, jaké v nás budí svět zevnější, označili a si vyložili. Člověk mylně promítá vniterný svůj svět v zevnější a domnívá se mylně, že také vnější svět obdobně se rozlišuje jako svět vniterný, ježto si byl tento svět vniterný vytvořil dle různých dojmů světa zevnějšího. Setrvá-li neb upustí-li od nich, nepodmiňuje tím ani trvání ani zánik světa; neboť kdyby i stokrát zaměnil své představy, přírody se to netkne, přežijeť člověka i myšlenky jeho.

Mění-li se výjevy, jest dočasný pouze jejich tvar, nikoliv podstata, jež trvá beze změny ve všelikých svých údobách, tj. ve svých projevech na naše smysly.

Přesvědčení jest moc, jež ovládá vlastníka, jej poutá a nutí!

František Oldřich Vaněk: Starý a nový názor světa