Dva základní problémy etiky

Dva základní problémy etiky

V první části, O svobodě vůle, vypořádává se Schopenhauer s mylnou představou závislosti chtění na rozumu, jak tomu do té doby učila a dosud učí filosofie a církev, a dokazuje, že je to právě závislost našeho rozumu (intelektu) na charakteru (vůli), který jí nutně přitakává. Každý koná jen dle svého vrozeného charakteru (chtění). Jistě může obrušovat hrany sebe sama (ale jen v jistých mezích, jinak by neexistovala ctnost), ale být někým jiným, tedy chtít něco jiného, než co chce vůle, která jediná je svobodná, je přirozeně nemožné.

… nikdy nemáme výčitky svědomí za to, jak jsme mysleli, ale spíše za to, jak jsme jednali…

V Základech morálky, který je druhou částí spisu, hledá Schopenhauer odpověď na otázku, co je oním nesrovnatelným pokladem a základem veškeré morálky a humanity – a odpověď nachází v soucitu, ve schopnosti ztotožnění se se vším trpícím, odpoutáním se od představy „já a oni“, v uvědomění si společné jedné podstaty (indicky tat twam asi – to jsi ty – v nejpřísnějším metafyzickém, nikoli ezoterickém smyslu). K tomuto rezultátu dospívá AS, vyjma základního předpokladu své metafyziky (nutného k vystavění jakékoli etiky), mj. i kritikou svého filosofického předchůdce, Kanta, a jeho „kategorického imperativu“.

Zatímco Kantův „kategorický imperativ“ a „hvězdné nebe nade mnou a mravní zákon ve mně“ je širší veřejnosti vcelku znám, alespoň co do pojmu, o Schopenhauerově Etice má dosud povědomí málokdo. Hodnotu díla Dva základní problémy etiky jistě ocení každý, kdo se zajímá o hlubší pochopení lidského nitra, o skutečné pružiny lidského jednání a psychologii, podpořenou nadto všem dostupnou obecnou lidskou zkušeností.

„Individuace je reálná, principium individuationis a na něm spočívající odlišnost individuí je řádem věcí o sobě. Každé individuum je bytostí základně odlišnou od všech jiných. Jedině ve vlastním Já mám své pravé bytí, všechno jiné je naproti tomu Ne-já a mně cizí.“ – To je poznání, o jehož pravdě svědčí maso a údy, jež leží v základu veške­rého egoismu a jehož reálným výrazem je každé nemilosrdné, nespravedlivé nebo zlomyslné jednání. –

„Individuace je pouhý jev vznikající prostřednictvím prostoru a času, jež nejsou ničím jiným než formami všech objektů poznání, podmíněnými mým cerebrálním poznáním. Proto je také mnohost a různost individuí pouhý jev, tj. vyskytuje se jen v mé představě. Má pravá vnitřní podstata existuje v kaž­dém živém organismu tak bezprostředně, jako se jen mně oznamuje v mém sebevědomí.“ –

Toto poznání, pro které je v sanskrtu trvalým výrazem formule tat tvam asi, tj. „to jsi Ty“, je poznání, jež se projevuje jako soucit a na němž proto spočívá veškerá pravá, tj. nezištná ctnost, a jejímž reálným výrazem je každý dobrý skutek. Toto poznání je v konečném základu to, na co se zaměřuje veškeré apelování k mírnosti, lidskosti a úctě k právu. Připomíná nám totiž ohled, v němž my všichni jsme jednou a touže bytostí. Naproti tomu egoismus, závist, nenávist, pronásledování, tvrdost, msta, škodolibost, krutost se odvolávají na ono první poznání a spočívají na něm.

Dva základní problémy etiky, s. 288-289