Člověk sám o sobě, drahý milenče, musel by být již velmi zvrhlý a zkažený, aby v něm příroda, její esence, která nese odraz všeho nebeského Dobra, nevyvolala žádný cit či vášeň, aby co jen na chvíli v ní nepocítil smyslu

Moje noblesa zůstala příliš vysoko a já jsem se ocitl příliš nízko, hluboko a sám, aby mne bylo možné slyšet a zachránit. Seděl jsem na čas na ruinách svého Chrámu – na dně propasti, tváří v tvář nejzazší prázdnotě. Dny,

Sedám si k tichému potůčku, protékajícím Juráňovou dolinou, a plně se ztotožňuji s jeho pomíjivostí. Jako bych zde odhazoval vše prázdné a marné a pozoroval, jak řeka odnáší vše po proudu času – v tichosti a bezvýznamnosti. Odnáší nejen moji

Mezi potůčkem a skalkou, mezi mechem a kapradím, jehož klenbu tvoří pouhé nebe a hvězdy, objevuji vůli a naději, kterou oživuje pouze Bůh. Není to potůček sám, není to mech ani kapradí, zdaleka to není hvězdné nebe, které je toho

Žil jsem, jak žijí lidé mé doby. Ohlupoval jsem druhých i sebe sama a snažil se zároveň všechny kolem vést k nápravě! Nevěřil jsem v nic – jen v sílu a požadavky své osobnosti; svého osobního blaha a prospěchu. Nyní,

Zatoužil jsem alespoň jednou za život navštívit tuto zimní krásu, zastavenou jako by v čase; nevědomý si, čím se stává ve svém účinku. Tedy alespoň pro toho, kdo k ní směřuje s obnaženým srdcem a vědomím si své tíže –

V podhůří Roháčů, ve skrytu před světem, rozprostírá se okouzlující zem – dědinka chráněná posvátnými masivy Sivého vrchu a Osobité. Vysoké smrky, protékající malebný Studený potok, trávníky, kterých se ruka člověka nesnaží ještě zadusit betonem, domečky ve své prostotě a

Neustále se přesvědčuji, jak důležité je vlastní, upřímné ztišení. Tichá modlitba v horách a lesích, nejvíce však v samotném srdci Jedince. Samota, to je skutečná gilotina našich hodnot! Nejbližší přítel, který Vám nikdy nenamluví lež a nenalíčí bohatství, je-li podstatou

Každý rok, každé jaro, procházím se touto vzkříšenou scenérií krásy, Prosieckou dolinou s jejím potůčkem. Procházím se procesem, jemuž je podrobena duše samotného člověka. Po časech chladu raší pupeny a květy, na obzoru vychází Slunce, jehož teplé, jarní paprsky zahřívají

Choromyslná doba generuje choromyslné potřeby a své lokaje – zotročovat a ždímat ze suché houby poslední centy, vyždímat lidská srdce, důstojnost, zpochybnit Pravdu i poslední stopy víry v dobro, a přiživit se tak na bídě člověka. Existuje jen jediná oficiální

Vše se upokojilo, je ticho, existuje jen božský klid. V bouři, kdy se choulí lidská srdce do svých nor, nastal pokoj. Představ si život bez člověka, čtenáři, a doznáš, kdo učinil tuto zem doupětem lotrů a lupičů. Nade mnou svítí