E-SHOP

Anotaci připravujeme…

ISBN: 978-80-907288-2-0 (epub) 0,00Mb      ISBN: 978-80-907288-3-7 (azw3) 0,00Mb

Ve svých Vyznáních, předcházející Dumám, píše na počátku své knihy Jean-Jacques Rousseua krásnou výpověď: „Odhalil jsem své nitro, jak pouze tys je viděl, Věčná Bytosti! Shromáždi kolem mne nespočetný zástup mých bližních: nechť naslouchají mému vyznání, nechť hořekují nad mými nízkostmi, nechť se rdí nad mými ubohostmi. Nechť však každý odhalí též svoje srdce u stupňů tvého trůnu stejně upřímně a potom nechť jediný odváží se mi říci: Byl sem lepší onoho muže.“ Ve svých protivenstvích nalézá Rousseau v Dumách, obklopen již jen přírodou, svůj klid – podroben „jhu nutnosti“, zachován svému srdci, ztotožněn s řádem, jemuž byl zaslíben. Vypořádává se se vším, co musí zpracovat citlivé srdce, nechce-li být pokořeno, ba spíše zmařeno, vědom si, že účel života přesahuje pletichy a zlo těch, kteří jsou podrobeni svým slepým tužbám a zlobě, jichž neváhají, s potěchou jim vlastní, vůči člověku kdykoli použít. Kniha je dokladem, věčným dramatem a kontrapunktem mezi Člověkem a společností (Královstvím božím a královstvím z tohoto světa), pochopením života v nitru člověka, je-li po něm současně bytostně voláno. Je věčným zápasem Východu Slunce; rozporem, který navždy upomíná, že skutečná vznešenost je pronásledována temnotou lůzy, jejíž duch na sebe bere jen jiná těla a podoby, nenávidějící však stále vše přímé a vpravdě vznešené, co nabývá skutečného květu života. Chce-li kdo pochybovat, učiň pak onu mez v dějinách, kdy se lži vykázalo místo, jíž jí přísluší, a pravda povznesla se v základ společenského pořádku! Rozvaž tak kolo, cítíš-li se, a učiň z něj nekonečnou přímku, kde vymezíš onen bod! – Či raději mlč, nechceš-li být směšný, kdo jsi unášen na křídlech Molocha, na drobtech pomíjivého prospěchářství, za nějž jsi placen – jemuž jsi zaprodán na křídlech servilnosti vůči zlu! Ačkoli lze dočasně bránit Světlu, aby zářilo (a zakrývat jej pouhou jeho nápodobou, čemuž říkáme veřejný pořádek a morálka), nelze zadržet jeho konečného vítězství, jeho paprsků, razící si cestu ranními červánky. Obě entity mají však nárok na své bytí; nelze vytrhnout hloží, aniž bychom tím nevytrhli i pšenice. Nechť se naplní a dokoná osud spravedlivých i nespravedlivých! Ovšem jen ve světle nabývá člověk své hodnoty a své sebeúcty. Jen ve světle nebude nakonec požrán služebníky, kteří se domáhají zadusit všeho života; stejně jako jejich bůžkem, kterému oni slouží a jemuž jsou sami vydáni za potravu. Toto je lidské drama ve svém cyklu, v božském dramatu, který se píše a opakuje od počátku věků. Vydaná kniha je revizí a opravou prvního českého vydání z roku 1913. Uchovává, až na výjimky, pravopis doby, ale pozměňuje místy nepřesný překlad. Toto vydání si neklade za cíl vystavět monument onomu velkému muži, jímž je Jean-Jacques Rousseau – takové pomníky nebývají pravdivé, a proto ani trvalé – nýbrž je pouhým jeho uznáním. Toto uznání však více než v řeči může nabývat významu u každého Jedince až ve skutku a myšlení: oprostí-li se od lži, postaví-li se sám nejen za sebe, ale za každého člověka, trpě společně s ním, který se nalézá či nalézal v poutech; v člověku, který se sám zbaví krve – má-li ji na rukou společně s celou generací lidí, sloužící Molochu; a přijme-li tím následně neméně důsledně jako Rousseau: své „jho nutnosti“.

ISBN: 978-80-907288-0-6 (epub) 3,99Mb      ISBN: 978-80-907288-1-3 (azw3) 4,06Mb

V posledním roce svého života píše Søren Aabye Kierkegaard dílo, které, jak říká, je psáno současníkovi: nazývá jej „Okamžik“. Jedná se o soubor deseti takzvaných sešitů (poslední, desátý, byl vydán posmrtně), v nichž se dánský myslitel a filosof vypořádává jako „revizor křesťanství“ s „křesťanstvem“ – tedy s tím, co drží podobu křesťanství podle jména (s pokrytectvím) – co znivelovalo po dobu 1800let Kristovo učení (učení o životě), aby z něj učinilo pouhý žvást a frašku poplatnou lidské vychytralosti, kdy se stalo křesťanství světskostí „par excellence“! Autor děl: „Nácvik křesťanství“ či „Skutky lásky“ zde zaznívá ve svém posledním mohutném zápase jako polnice! Jako filosof užívá nejednou své sokratické ironie v boji s bezduchým sofismem – s bezduchým, hračkářským křesťanstvím, jejich kněžími a tzv. morálkou. Žádné učení se v dějinách nepřekroutilo do takové míry jako křesťanství (v žádném jiném učení nebylo však rovněž tolik možno – jako právě v křesťanství, skrze kategorický a kvalitativní rozpor mezi učením světa a pravými požadavky života, vzniknout tolika tzv. kacířům, jichž bylo „třeba“ odstranit pro „pokojné“ vydržování pokrytectví), neboť vstoupilo-li křesťanství v oficiálnost (křesťanství uznané státem – protimluv sám o sobě), bylo zapotřebí se vypořádat s jeho praktickým základem: s podstatou Ježíšova života, jeho učení – i s jeho následníky – překroutit, či jak píše Kierkegaard, přidat ke vší lži slovíčko „křesťanský“. – Vypořádat se s učením, ustaveným nikoli v obláčcích metafyziky či náboženského snění (jak předvedla scholastika či tzv. zbožnost – a co dodnes považují lidé za křesťanství), nýbrž s učením udaném v mravním citu, v nezávislých požadavcích rozumu a svědomí každého jedince, které jdou přirozeně proti srsti a podstatě učení tohoto světa a jeho násilí (nesmyslu života). Neboť jedině tak, teprve skrze mravní uvědomí jedince, je možné stát se a zvát se, neřku-li křesťanem, tedy člověkem – bytostí povznesenou nad zvíře v sobě, stávající se pro svět, tedy všemu lživému, nebezpečným: nekrást, nezabíjet, nelichvařit, nepřísahat, neoplácet zlo zlem, nemít bližního za nižšího sebe, nehledat pravdu jen „do jisté míry“ atd. Odstranilo-li se křesťanství tím, že se stali v pokrytectví všichni křesťany (ve stejném duchu, považ! – jsme i všichni „svobodní“), pak již, pro uchování lži, postačilo jen dohlížet nad možnými výhonky pravdy – tu a tam se objevivšími, vzbuzující s dostatkem podezření, že to vše, co je profánní, je nakonec přece jen lež, což nelze zadržet sebevětší armádou nejzaprodanějších lidí systému, kdy pravda  (nechť má kdo o tomto pojmu sebepomatenější relativistickou představu) je nezávislá na přání či moci světa: proto staví se hranice, posvěcuje se meč a dělo, vedou se tzv. svaté války, vydržují se armády kněží, vojáků, policistů,  učitelů, trhají se lidé na kolech, mučí se, vykořisťují, zavádějí se inkvizice (vše zajisté v rámci daného pokroku a pořádku), platí se za loajálnost svým apologetům, špehům či katům a dalším lokajům (všichni zajisté navýsost vzdělaní); a stejně tak se podávají a prodávají lístky do nebe jako do kina (samozřejmě vše to „křesťansky“) – a pod slovem křesťanství opět křižují Krista. – Přiznávají se tím však nechtě, byť jinak to nejde, jak jsou vůči pravdě v její podstatě – při snaze ji odstranit – zcela bezmocní a bezbranní! Kierkegaardova slova jsou proto i nadále aktuální, i když si jej berou ve „vážnost“ opět i ti, kteří „do jisté míry“ učí „křesťanství“ (tedy živí se z křesťanství, z vraždy nejen Ježíše), kteří „do té míry“ jsou „křesťany“, neohrožují-li tím zároveň svého světského prospěchu, jde-li před, ba co více i za jménem nějaký ten titul světské důležitosti jako odznak Šelmy a její dvojakosti – že tedy ne zcela, v očích jejich současníků, je to z jejich strany nutné brát vážně! Vedle Chelčického a Tolstého, doplňuje Kierkegaard trojlístek myslitelů – apoštolů lidstva, kteří se nezávisle na sobě, a každý originálně, skrze dary svého ducha, ale rovněž i skrze oběť (bez níž není, obklopuje-li nás koukol, života a pravdy) zasloužili o to, že pozvedávají vědomí o životě, uchovávají nerozředěné požadavky rozumu, mravnosti a citu nad onu vychytralost, hadovitost a lež. Kniha je pro přehlednost předkládána čtenáři v nejlepší možné sazbě, kterou umožňuje elektronický formát, aby se mohl na základě každého čísla Okamžiku dostat na příslušnou pasáž či odkaz v textu.

ISBN: 978-80-907109-8-6 (epub) 1,15Mb      ISBN: 978-80-907109-9-3 (azw3) 1,25Mb

Po 135 letech od sepsání knihy „Sociální problémy“ (r. 1883), a po 110 letech od jediného českého vydání, vynikajícím americkým ekonomem a filosofem Henry Georgem, vychází jedno z jeho průlomových děl politické ekonomie, rozebírající a ve svém návrhu odstraňující majetkové příčiny bohatství a chudoby, otroctví společnosti a korupce. Dodnes není Georgeovo dílo zapomenuté, a nachází si nejen v Americe stále své příznivce. Ve svém pohledu a návrzích z bludného kruhu lži a krádeže, nehledá George přirozeně obhajobu kapitálu nad člověkem, nestaví peníze nad roveň účelu života, nenahrazuje jedno otroctví otroctvím novějším, zastřenějším (jako když nevolnictví přešlo v námezdnictví, a dříve otrok ještě s jistými právy „povýšil“ na žebráka), ale píše ke skutečné sociální nápravě a osvobození člověka, který má mít všechna práva daná mu zákony přírody. Snad i právě proto budou Georgeova slova napořád oslovovat člověka, dokud bude ještě existovat sám člověk ve svém vnitřním obsahu. Ovšem lačnost nejen mocných, nýbrž i zotročených, žijících raději ve snu výlučného, nikoli společného blahobytu (oxymóron na lidské štěstí par excellence), jak je podstrčen výchovou, rozněcuje nadále nízké, nerozumné pudy člověka, nutící jej vidět svůj účel spíše v tom a od těch, od nichž padají drobty z cizí práce – než u samotné matky přírody, z níž vyšel. (na tom je založen veškerý marketing k ovládání lidí; rozdmýchávání umělých žádostí – tedy mravní nivelování jedince) Jedním z přirozených práv, jímž je volné užívání půdy, prostředku k životu, nechávalo tušit již v době průmyslové revoluce a osidlování Ameriky, že neučiní-li se reforma pozemková, pak nejen sociální, nýbrž i mravní důsledky společnosti budou ještě nedozírné. Neboť vlastnictví půdy (přisvojené výlučně lupem a násilím) jako nezcizitelné hodnoty v rukou jednoho a námezdnictví (neřkuli otroctví) tisíců, se stává ve své podstatě pouhým právem na krádež. Oč více je tato pravda zřejmá a neoddiskutovatelná, bijící do očí, o to více se zbožšťují peníze, soukromé vlastnictví půdy (tedy soukromé přivlastňování cizí práce) a všude se mluví zároveň o svobodě (neboť kde schází, tam se v ni musí alespoň věřit, že je přítomna), nakolik její abstraktní význam snese vše – a přesto rozpor není nijak potlačen, nakolik lež může mít stohy knih od svých obhájců „víry“ a jejich kněží, ale nemůže přeměnit obecné lidské city a rozum, nemluvě přírodu, ve stejnou jalovost. Kdo začte se upřímně a bez předsudku do stránek Georgeových, není mu na pochybách význam lidského života a jeho práv (jež mu upírá jen jeho vlastní, takzvaně rozumný, civilisovaný a sebe sama se nazývající křesťanský druh). Tato práva počínají v uvědoměním, že není smyslem stvořitelovým (či přírody) ani lidské duše a její touhy po štěstí, žít z druhých či lépe z jejich bídy, uvalit se na půdu Země a skrze ni ožebračovat své druhy, upírat jim samotným právo těžit z jediného prostředku, jímž člověk může dobývat chléb, daný přírodou – z půdy, nýbrž ve vší snaze a vazbě s lidmi a přírodou, při zachování práv každého člověka, dbát na jeho důstojnost a nezcizitelné plody jeho práce. Že by takováto situace při uvědomění vedla k blahobytu všech, je až moc zřejmá pro ty, kterým spíše vyhovuje, jsou-li to druzí, za podpory zákonů, vlád a korupce, kteří se přičiňují o jejich bohatství, panuje-li obecná atmosféra boje o holou existenci, zajišťující jedněm trvalou převahu a druhým permanentku na menší či větší žebráctví. Možná by zprvu stačilo, nebát se přiznat svůj šat a nehledat pro archaického loupežníka exaltovaných, moderních a lépe znějících synonym. Již to však budiž důkazem, jak nejistě si krádež při svojí pyšnosti stojí v lidské duši! Vždy bude viset na nitkách a vždy bude snaha zakrýt její potutelnou tvář. Že toto uvědomění, zdá se, není již v moci mas, která by se dnes snad i pravdě podrobila jen z předsudku či afektu (taková „pravda“ stala by se však ihned lží), je možná již nezvratnou skutečností. Ale stále existuje Jedinec, jenž chce-li žít rozumně, musí se podrobit nikoli nalhanému životu, v němž bude klesat pod úroveň zvířat, nýbrž životu v souladu se svědomím a pravdou, tedy rozumným vědomím. Jaký z toho bude mít užitek (již sama obava o užitku, že nelze žít rozumně, a že jediná jistota rozumem obdarovaného člověka tkví v udržování nerozumného života, nabývá směšnosti), pocítí každý, kdo opustí svoji malichernou spekulaci a vykročí vpřed. Takovému čtenáři se předkládá tento znovu vydaný spis.

ISBN: 978-80-907109-6-2 (epub) 0,90Mb      ISBN: 978-80-907109-7-9 (azw3) 0,98Mb

Ve třetím svazku Knihovny LNT zveřejňujeme stěžejní a kompletní dílo Lva Tolstého na téma sociálních otázek: nerovnosti, bídy a snahy o pochopení jejich příčin a možného odstranění. Vedle hlavního titulu nabízí kniha proto i ty spisy, které ruský myslitel napsal v následujících 15 letech, kde dále navazuje a rozvíjí základní syžet úvah o lidské porobě a vykoupení: List Francouzovi, Ne-dělání, Otroctví naší doby, Kde jest východisko, Jediný prostředek, Dělnému lidu, Požadavky lásky a jako bonus drobnou epištolu mládeži: Věřte sobě. Tolstoj nás na úvodu spisu zasvěcuje do vlastních snah po zmírnění bídy, zavádí nás do chudinských čtvrtí Moskvy, aby o nedlouho vyšel ze svého vlastního klamu samaritána a zkoumal  příčiny a možnosti jejího upřímného odstranění. Tolstého spis není ideologií, nýbrž tvrdou konfrontací prvně autora vůči sobě samému, jak u Tolstého spisů bývá zvykem, jako i konfrontací s předsudky učeného názoru o dělbě práce, založené na tezích apologetů každé doby, kteří vždy stáli v opozici vůči zápasu těch, kteří se měli na jejich filosofii „života“, pohodlí a tzv. pokroku podílet. Kniha dnes málo známá dotvrzuje mylnost přesvědčení všech systémů, které namísto lásky k bližnímu (potažmo k sobě samému) staví do popředí abstraktní víru v pokrok, ve stát, tedy v resuscitované a staronově vymodelované bohosloví, v což se snadno implementuje obhajoba všeho a na vše. Neboť stačí postavit sebe křivější totem, okolo něhož budou pobíhat domnělí a samozvaní šamani, ohradit tuto podívanou armádou předem zaplacených, nejzkaženějších lidí a jejich rekrutů – s jejich desátky, věznicemi, zbraněmi, lichvou a právem na lidskou práci, a společnost bude mít o chvíli svého bůžka i „neměnné“ zákony! Ba co více, lidé budou natolik svobodní, že si budou moci tyto polo“bohy“ následně i volit. Kniha dotváří obraz marnosti a neupřímnosti těchto snah, které můžeme stopovat i v celém následujícím století po Tolstého smrti, ba které o to více se zintenzivňují a zamotávají v gordický uzel a vzdalují více a více upřímné a rozumné odpovědi člověka na otázku Tolstého spisu. Lev Tolstoj se ve svých úvahách mistrně dotýká příčin  tohoto otroctví (fyzického i duševního) a rozebírá na jasných příkladech s tím souvisejících hodnotu a vznik peněz i měst, roli armády, státu, daní, vlastnictví půdy, práci v továrnách, význam umění, vědecké teorie a jejich apologety aj., kdy je vše opřeno nikoli na rozumu či na nezbytném důsledku společenského vývoje, nemluvě souhlasu, nýbrž na více či méně zastřené obhajobě právě poplatného kořistnictví jedněch, vydržovaného výlučně násilím, a poroby druhých – stejně jako na zatemněném vědomí současně obou skupin o skutečných požadavcích života, mohoucí vést jako jediné k blahu a spáse člověka. Kniha vychází oproti původnímu vydání kompletně opravená jako všechny vydávané spisy.

ISBN: 978-80-907109-5-5 (epub) 2,38Mb      ISBN: 978-80-907109-4-8 (azw3) 2,53Mb

Druhý svazek Knihovny Lva Nikolajeviče Tolstého, O životě, přináší čtenáři v novém vydání pohled ruského myslitele na otázky, týkající se života a poměru člověka vůči světu. Na úvahách a nesčetných přirovnáních ukazuje a připomíná Tolstoj každému věky dostupné, rozumné poznání života, oproti zastřenému učení světa – zákoníků (vědců) a farizeů (duchovních). Ukazuje, krom samotné odpovědi, že jak jedni, tak druzí, kteří si přivlastnili výklad života (ve zdánlivě vzájemném nesouladu), neodpovídají na samu otázku života, ba spíše v přímém rozporu k ní odpovídají na vše, co je samému životu přímo vzdálené. Od doby Tolstého spisu již uběhlo řadu let, ba spojují se v sobě již tři staletí, kdy věda mezitím dosáhla nebývalým způsobem nových poznatků (stejně tak jako do té doby) – avšak cíl zkoumání, premisa života, zůstala postavena stejně mylně a stejně mylné jsou logicky ke vztahu k životu i její závěry. Otázka a její odpověď, co je to sám život, jemuž se podrobuje každý člověk dnes a denně – smysl utrpení, strasti, ale rovněž blaha, zůstává nadále zatemněna přímo úměrně tomu, jak vzdáleně se lidé naučili pohlížet na samotný předmět života, který falešnou vědou a náboženstvím přejali.

ISBN: 978-80-907109-2-4 (epub) 2,05Mb      ISBN: 978-80-907109-3-1 (azw3) 2,10Mb

Po více jak devadesáti letech dostávají se do rukou českému čtenáři Tolstého nejhodnotnější spisy. První svazek nového vydání, Zpověď. V co věřím?, je základním textem a úvodem do Tolstého filosoficko-náboženských a sociálních úvah o smyslu člověka, jeho postavení ve společnosti, o postoji k víře, člověku a Bohu. Tolstoj zde rozebírá své vlastní poklesky, ústící svým rozporem takřka k sebevraždě; rovněž jako popisuje i své mravní obrácení, provázející jej následně po zbytek života. Veden precizní analýzou rozumu i srdce, nalézá důvody a objevuje pravdy, které mu ony odpovědi zakrývaly. Následovaný mistrný rozbor a nesoulad církevnických výkladů i poměru státu vůči svědomí skrze hlavní zásady Kristova učení obsažené v Kázání na hoře, rozebraný v části V co věřím?, může mnohým napomoci i dnes k nalezení pravé podstaty křesťanského učení (učení o životě), ba co více, k nalezení smyslu sebe sama. Vedle Rousseauova Vyznání, patří tak kniha Zpověď. V co věřím? k nejpoutavějším dílům světové literatury, stejně jako je zásadním úvodem ke skutečné Kristově zvěsti, zbavené vší dogmatiky a lži vedené již po dvacet staletí. Tyto knihy, jak věříme, se proto mohou stát přítelem všech, kteří se sami nespokojují s jednoduchými odpověďmi a návody na život, tedy s oním společenským očekáváním, který jde mnohdy v rozporu s city, rozumem a svědomím nás samých. Takoví lidé najdou snad právě v těchto knihách, jako v žádných jiných, potvrzení pravd, které se mnohdy ani sami neodvážili vyslovit zřetelně nahlas.

ISBN: 978-80-907109-0-0 (epub) 2,36Mb       ISBN: 978-80-907109-1-7 (azw3) 2,47Mb