Třetí svazek Knihovny Arthura Schopenhauera, O čtverém kořeni věty o dostatečném důvodu, dílo, jež vyšlo poprvé roku 1813 a ještě za Schopenhauerova života bylo reeditováno, neboť se podle jeho slov stalo „základní stavbou celého jeho systému“, je autorovu doktorskou disertační prací. Obsahuje všechny základní Schopenhauerovy myšlenky, dále pak rozvíjené v ostatních jeho pracích, především v jeho hlavním dvousvazkovém díle „Svět jako vůle a představa“. Po 34 letech po prvním vydání je ještě zaktualizoval, takže není pouze suchým výčtem principů světa jako představy, a vůle stojící v jeho základu, ale je osvěženo šťavnatými komentáři oficiální katedrové filosofie, jíž nejde o pravdu, ale o peníze, což, žel, jistě nebyl problém jen doby Schopenhauerovy. I proto tedy Schopenhauerovo 207 let staré pojednání O čtverém kořeni věty o dostatečném důvodu není prací zajímavou a čtivou pouze pro odborníky zabývající se dějinami filosofie, ale jistě bude přitažlivou i pro širší kultivovanou čtenářskou obec…

ISBN: 978-80-88329-16-9 (epub) 1,14Mb      ISBN: 978-80-88329-17-6 (azw3) 1,26Mb        Knihovna A. Schopenahuera

Sebrané spisy Arthura Schopenhauera vycházejí vstříc všem zájemcům o četbu kompletního díla německého voluntaristy. Předkládaný e-konvolut nového, revidovaného a opraveného vydání obsahuje všechny filosofické spisy Knihovny Arthura Schopenhauera: Svět jako vůle a představa I, Svět jako vůle a představa II, O čtverém kořeni věty o dostatečném důvodu, O vůli v přírodě, Dva základní problémy etiky, Parerga a paralipomena I a Parerga a paralipomena II. V rámci elektronické formy se čtenáři dostává jistého privilegia – a to ve vydání, které je ve světě dosud zřejmě jediné, pokud je nám známo, dodržující nejen textovou, ale i k tomu patřičnou grafickou náležitost jednotlivých spisů. Pevně věříme, že si tento e-konvolut najde oblibu nejen mezi skalními příznivci neměckého voluntaristy, ale zároveň u každého, kdo se bude zajímat o myšlenky a odkaz jednoho z největších filosofů, tedy mezi všemi lidmi, přemýšlejícími nad životem, jeho hodnotami a smyslem. V e-konvolutu získává čtenář všechny svazky (I-VII), ve vynikajícím překladu Milana Váni, po jednotlivých dílech.

ISBN: 978-80-88329-26-8 (epub)      ISBN: 978-80-88329-27-5 (azw3)        Knihovna A. Schopenahuera

Román Vzkříšení, vrcholné beletristické dílo Lva Tolstého, jedinečné svým sociálním a psychologickým přesahem, představuje monumentální rozbor společnosti a člověka v ní, a to nejen Ruska konce 19. století. Na příběhu knížete Dmitrije Něchljudova a Jekatěriny Maslovové, prostitutky, obviněné ze zabití a krádeže, zavádí nás Tolstoj postupně do víru osudů hlavních hrdinů, a zároveň i do všech vrstev společnosti – do zákoutí každé duše, spolupodílející se tak pečlivě, jakoby v paktu, na panujícím klamu života a jeho utrpení. S geniálností své vypravěčské formy i myšlenky, zdrcujícím způsobem odhaluje Tolstoj podstatu soudnictví, vězeňství, celé státní správy, opilosti a nadutosti lidí, kdy všichni, namísto lásky k bližním, přijali skrze zákony, předpisy a nařízení onu jedinou jim nutnou filosofii k ochraně zhovadilého života: krutost člověka nad člověkem. Bůžek těchto lidí v Tolstého knize – Moloch (na němž je jako na ústředním pilíři založeno všechno otroctví) jest zde mrtev! Kdo je tím vším vinen, kde rozplést klubko onoho nerozumného života, mučit a ubližovat, přivádět lidi v mravní a fyzickou bídu (přímo i nepřímo), obcházet svědomí a umrtvovat jej, musí se ptát spolu s Něchljudovem každý upřímný čtenář. A stejně jako není znát Nechljudovovi ihned odpovědi, není jí znát žádné duši, jeli dosud ještě ovinuta klamem společnosti, představou, že pohodlí a opilost (mít se tzv. dobře a být uznávána mravně stejně zdivočelými lidmi), je oním štěstím a cílem života, namísto lásky a její oběti. Román Vzkříšení se svou hloubkou řadí k tomu nejlepšímu, co dala světová literatura člověku, obdobně jako Hugovi Bídníci, Mussetova Zpověď dítěte svého věku či Dickensův Příběh dvou měst. Dnes, stejně jako před více jak 120 lety, kdy bylo Vzkříšení napsáno (1899), není toto dílo o nic méně aktuální a bude jím do té doby, dokud pokrytectví, násilí člověka nad člověkem, vazalství – plynoucí z uzmutí půdy, bude se od dětství vnucovat lidem jako onen rozumný, ba z přirozenosti ustanovený či dokonce nejlepší možný „veřejný pořádek“. Čtenář při četbě Tolstého knihy musí buď užasnout, zhrozit se i polekat, a procházet s Něchljudovem i Kateřinou život se zatajeným dechem, nebo pro vlastní bezpečí knihu co nejdříve odvrhnout… Nové, revidované a opravené vydání je doplněné o dosud nejkomplexnější poznámkový aparát.

ISBN: 978-80-88329-30-5 (epub) 2,68Mb      ISBN: 978-80-88329-31-2 (azw3) 2,17Mb        Knihovna L. N. Tolstého

V šesti nejvýznamnějších povídkách L. N. Tolstého (Kreutzerova sonáta – se dvěma dodatky; Ďábel; Otec Sergěj; Cholstoměr; Smrt Ivana Iljiče a Kráčejte ve světle) prolíná se jako na zlaté niti ostrá kritika společenských a vnitřních hodnot člověka na straně jedné; a hledání východiska z toho plynoucího, nevyhnutelného životního rozporu, na straně druhé. Unikátní dodatek O poměru mezi pohlavími, sestavený z deníků L. N. Tolstého, představuje odpověď ruského myslitele nejen na bouřlivou až pobuřující odezvu k úvodní povídce, Kreutzerově sonátě (poprvé vydaný společně s povídkou i doslovem!), ale rovněž i k tematicky přidruženému spisu „Ďábel“, a to ve vztahu k manželství, lásce a nutnému směřování člověka k mravní čistotě. V povídce Otec Sergěj nás Tolstoj přivádí k obrazu lidské ctižádosti, nadání, pokušení a duševní vyprázdněnosti člověka, vzdalující se postupně čím dále tím více a více samotnému cíli: blaha života. Na příběhu koně (Cholstoměr), nejranější povídce z předkládané zde šestice, kontrastuje a graduje, v příměru koně a člověka, absurdnost nanicovatého bytí. Smrt Ivana Iljiče, pátá povídka, je, vedle Kreutzerovy sonáty, zřejmě nejtragičtějším opisem povšechných, uměle vzbuzovaných a přejímaných hodnot společnosti v duši jedince s mnoha vedlejšími obrazy jeho bytostného pokrytectví a rozepře. Nejméně známým dílem v předkládaném osmém svazku Knihovny LNT je pak závěrečná povídka: Kráčejte ve světle. V dialogu Julia a Pamfilia podrobuje Tolstoj hodnoty tohoto světa s mravními a rozumovými požadavky, vyjádřené v křesťanském učením (přirozeně rozuměj nikoli v církevnickém!). Snad možná právě proto byla tato unikátní povídka zadržována nejen samotnou církví, ale stala se přespříliš i všudypřítomnému Molochu. Vydané Povídky jsou ve své celistvosti jistou beletristickou esencí Tolstého filosoficko-sociálních a náboženských spisů, jeho vlastních zápasů a nabytého, rozumného poměru ke světu. Všechny povídky si uchovávají ráz malebné češtiny v jejich nové, revidované podobě.

ISBN: 978-80-88329-28-2 (epub) 2,58Mb      ISBN: 978-80-88329-29-9 (azw3) 2,72Mb        Knihovna L. N. Tolstého

Druhý svazek spisu Světa jako vůle a představy je k pochopení celku nezbytnou součástí. Před čtenářem se rozprostírá obnažený svět, bez příkras, jako kdysi Śákjamunimu za hranicemi jeho paláce (nepoznání), kde nalézá všudypřítomnou bezútěšnost, strádání, nemoci a smrt, …a hledá porozumění a spásu. Prvním osvobozením, byť krátkodobým, je v tomto životě Schopenhauerovi stav estetického vykoupení, povznese-li se intelekt nad svoji službu vůli, což se děje při tvorbě umění či jeho pozorování, při sledování samotných idejí světa (čistě v platónském smyslu) bez závislosti na její podstatě, tedy ve vůleprostém nazírání. Jelikož takový stav bývá krátkým „vytržením“, skutečného vyproštění, „vyvanutí“, nirvány se dá docílit až v samotném popření vůle k životu v etickém smyslu, v trvalém vystoupení ze svého já (principium individuationis), které, ve shodě se svou filosofií, nalézá Schopenhauer nejvíce v učení již zmiňovaného Buddhy, v upanišadách, indických sanjásinů, ale rovněž i v samotném křesťanství, nerozumíme-li jím žido-křesťanský, optimistický náhled na svět. Mezi kapitoly, které vstoupily v největší známost tohoto druhého svazku, patří bezesporu Metafyzika pohlavní lásky, O Géniovi, O hmotě, Metafyzická potřeba člověka, O smrti aj. Obsáhlá kniha vychází česky opět v plně revidovaném a opraveném vydání po 22 letech (snad i symbolicky), obdobně jako byl rozestup mezi prvním a druhým svazkem německého vydání Světa jako vůle a představy v polovině devatenáctého století.

ISBN: 978-80-88329-14-5 (epub) 1,39Mb      ISBN: 978-80-88329-15-2 (azw3) 1,81Mb        Knihovna A. Schopenahuera

Svět jako vůle a představa: „Co v ní má být řečeno,“ píše v předmluvě ke knize Schopenhauer, „je jedna jediná myšlenka. – Onu myšlenku pokládám za to, co se tak dlouho hledalo pod jménem filosofie a co právě proto historicky vzdělaní lidé pokládají za tak nemožné, jako objevit kámen mudrců…“ Příbuznost k Schopenhauerovu myšlení nalezneme, jak autor sám píše, již v indických Védách či Upanišadách (stejně jako i v různých archetypálních systémech světa). Bez přijetí základní premisy „světa jako vůle a představy“, nechť chceme či ne, nemůže existovat žádné seriózní vědění, tedy věda, zůstává-li člověk na plytkých základech náboženského dogmatismu či jeho transformovaného: „vědeckého“ materialismu. Zároveň platí, že: „Myšlenky v dobrých knihách,“ jak píše dále Schopenhauer, „nejsou ničím víc než stopou chodce v písku: jistě, vidíme cestu, kterou šel; ale abychom věděli, co na té cestě viděl, musíme se dívat vlastníma očima,“ neboť jakýkoli „názor“ nemá ve výsledku žádnou cenu, není-li prožit („viděn“) vlastním srdcem a rozumem. Bylo by velmi naivní, a dávno by byl v nás naplněn lidský život, kdyby nás měla osvítit pouhá slova jako jsou Vůle, Bůh, brahma atd., byť vyjádřená těmi nejlepšími duchy lidstva. Jsme velmi rádi, že můžeme čtenářům nabídnout nová, revidovaná a opravená vydání všech filosofických spisů Arthura Schopenhauera – a to v moderním, elektronickém vydání. Jestliže se český čtenář dočkal vynikajícího a kompletního překladu děl německého „voluntaristy“ až mezi posledními (považme – v letech 1998 až 2011), v rámci elektronické formy se mu nyní dostává pro změnu jistého privilegia – a to ve vydání, které je ve světě dosud zřejmě jediné, pokud je nám známo, dodržující nejen textovou, ale stejně tak i k tomu patřičnou grafickou náležitost jednotlivých spisů.

ISBN: 978-80-88329-12-1 (epub) 1,58Mb      ISBN: 978-80-88329-13-8 (azw3) 1,88Mb        Knihovna A. Schopenahuera

Křesťanské učení (a jiné náboženské spisy) tvoří syntézu Tolstého křesťanských úvah a premis. Spis počíná statí „Co je náboženství a co je podstatou jeho“, kterou bychom mohli označit za jistou propedeutiku (nejen) k předkládanému, sedmému svazku Knihovny LNT. Lev Nikolajevič v ní rozvíjí kritickou úvahu o významu a smyslu samotného náboženství, jeho rozumného vymezení pro život člověka i společnosti. Svým „Dopisem N. N.“ a statí „O nenásilí“ připomíná dále Tolstoj základní nótu Kristova učení, vyjádřenou v Kázání na hoře, o neprotivení se zlu zlem. Sama stať „Křesťanské učení“, včleněná v druhou polovinu spisu, byla původně zamýšlena k vydání až posmrtně (vyšla však ještě za Tolstého života), jako jistý „katechismus“ křesťanství, rozčleněný do osmi částí. Dalšími spisy, s nimiž se čtenář seznámí, jsou „Tři listy o rozumu, víře a modlitbě“, „Jak číst evangelium“ a „Církev a stát“. Spis sedmého svazku Knihovny L. N Tolstého je zakončen niternými úvahami autora, nesoucí název „Myšlenky o Bohu“, které byly vzaty z jeho nevydaných deníků a dopisů a vydány těsně po jeho smrti. Oproti původnímu českému vydání přináší předkládaný svazek opět jeho kompletní opravu (při zachování malebné češtiny) a má být současně náhledem do šíře Tolstého úvah od jeho obrácení (1882) až do jeho smrti (1910).

ISBN: 978-80-88329-10-7 (epub) 2,31Mb      ISBN: 978-80-88329-11-4 (azw3) 2,40Mb        Knihovna L. N. Tolstého

„Všichni víme, co je to nejvyšší, i dítě to ví, nejprostší člověk i ten nejmoudřejší, všichni víme, co je věc nejvyšší a všichni stejně, neboť to je, smím-li to tak říci, úkol, který je nám všem uložen. Za jednu tichou hodinku odstupu od zmatku života a světa to pochopí každý člověk. Při návratu bude stále chápat, dokud to bude v životě vypadat hezky; ale až začne zmatek, chápat přestane, nebo se ukáže, že chápal jen z odstupu. Sedět v pokoji, kde je tak docela ticho, že uslyšíme padnout i zrnko písku, a pochopit, co je věc nejvyšší, dovede každý, ale – řekněme obrazně – sedět v kádi, do které tlučou kotláři a stále myslit na věc nejvyšší, vyžaduje vyvinuté chápání, jinak se ukáže, že bylo jen předběžné, protože se sem nedostavilo. Křesťanství je nezřídka představováno v téměř změkčilé podobě jakési rozmazlené lásky. Všechno tu je jenom samá láska, šetři sám sebe, své tělo a krev, měj se dobře a buď bezstarostně šťastný, vždyť Bůh je láska a samá láska, o přísnosti se vůbec nesmí slyšet, všechno musí být jen volná řeč lásky a její bytost. V takovém pojetí je boží láska jen bájná a dětinská představa, Kristova podstata příliš zmírněná a změkčilá na to, aby mohla odpovídat pravdě, aby mohla být ,Židovi pohoršením a Řekovi bláznovstvímʼ.“ V šestém svazku Knihovny SAK, Skutky lásky, nazývá Kierkegaard svůj spis „několika křesťanskými úvahami ve formě proslovů“. Snad by bylo příhodné nazvat tyto úvahy rovněž bodavými, láskyplnými epištolami. Láska je zde pojmuta křesťansky, nikoli básnicky! Jak by se proto mohla nevyhnout možnému (lidskému!) pohoršení a nepochopení! Ve své předmluvě autor upozorňuje, a nikoli neprávem: „Tyto křesťanské úvahy jsou ovocem mnohého přemítání a mají být chápány pozvolna, i lehce; jistě budou velice těžké, kdyby je někdo jen zběžně a zvědavě pročetl. Jedinec se nejdříve rozhodne, chce-li nebo nechce-li je číst, a zvolí-li čtení, musí si laskavě rozmyslet, zdali se potíž a lehkost navzájem na vážkách chovají správně, takže křesťanství nebude nesprávně zváženo proto, že se nesnadnosti nebo lehkosti přitíží – jde o ,křesťanské úvahyʼ, proto nejednají o ,lásceʼ, ale o ,skutcích láskyʼ.“ Můžeme si jen přát, kvůli Bohu, aby se tato kniha a její myšlenky střetnuly s Jedincem, s jeho láskou, stejně jako aby poměr k lásce, není-li zcela naplněn, mohl být úsilím ještě více očištěn, nebo od základu znovu vzdělán.

ISBN: 978-80-88329-08-4 (epub) 0,98Mb      ISBN: 978-80-88329-09-1 (azw3) 1,16Mb        Knihovna Sørena Kierkegaarda

Rozmlouvat o víře, aniž bychom se kdy dotkli sebereflexe, pochybností a bytostné úzkosti, aniž bychom se co jen přiblížili pochopení paradoxu života a stali se Jedinci, je jako rozmlouvat o kružnici bez znalosti jejího středu. Člověk ovšem rád tlachá; více než vědět, záleží mu na tom, aby měl nějaký názor, s nímž by mohl vést diskuze a šermovat ve vzduchu se stejně „plodnými“ hlavami. Jedni se domýšlí, vyzbrojeni pokrytectvím, že si s vírou, protože jsou v kostelních lavicích, něco skutečně začali (společně s farářem, samozřejmě); druzí, vyzbrojeni nadutostí, si potrpí na tom, že se dostali svým vědeckým bystrozrakem dále – za sebereflexi, úzkost, paradox a Jedince, tedy za víru. V pátém díle knihovny S. A. Kierkegaarda, Bázeň a chvění, je možné slyšet Kierkegaarda v „dialektické lyrice“. Rozebírá ve své přísnosti otázku víry na biblickém příkladu Abraháma a Izáka: „Nekonečná rezignace je posledním stadiem před vírou; kdo tento pohyb nevykonal, nemůže uvěřit. Teprve v nekonečné rezignaci se sám sobě ukáži v nekonečné platnosti, a teprve pak se dá mluvit o pochopení života skrze víru… V každém případě zůstává víra skokem do absurdna a nadějí v nemožnost. Víra je však absurdní jen pro nezasvěcené. Staré rčení z vnějšího, viditelného světa říká: kdo nepracuje, ať nejí. Zvláštní; toto rčení totiž neplatí ve světě, který je formuloval; vždyť se znovu a znovu stává, že se nají i ten, kdo nic nedělá, a že i spáč dostane víc než pracující. Ve světě duchovním je tomu jinak. Zde panuje věčný božský pořádek, zde neprší na spravedlivé i nespravedlivé, zde nesvítí slunce jak na dobré, tak i na zlé. Zde platí, že se nají jen pracující, jen ten dojde pokoje, kdo prošel úzkostí, jen ten zachrání milovaného, kdo je s to sestoupit do podsvětí, a jen ten si Izáka ponechá, kdo dokáže tasit nůž… Znám vědu, jež chce do světa duchovního svévolně vnášet týž zákon lhostejnosti, pod nímž vzdychá vnější svět. Podle ní stačí o velkých věcech pouze vědět, jiné námahy prý není třeba. Takto však nikdo chleba nedobude a musí zahynout hlady. A co vlastně ví? Na tisíce lidí a bezpočetní v pozdějších pokoleních uměli ve starém Řecku všechna Miltiadova vítězství nazpaměť, ale jen jediný kvůli nim nemohl spát. Bezpočetná pokolení uměla vyprávění o Abrahámovi zpaměti a slovo od slova; kolik však jich kvůli němu nemohlo spát?… Absurdnost je kategorie, negativní kritérium božství či poměru k Bohu. Tím však, že věřící věří, není již absurdnost absurdní – víra ji mění… jedině vášeň víry nad absurdností vítězí… Kdyby v člověku nebylo žádné vědomí věčnosti, kdyby základem dění byla jen divoce kypící moc, jež by zmítána v temných vášních vytvořila vše, věci veliké i věci bezvýznamné, kdyby se pod vším skrývala bezedná a nikdy nedosycená prázdnota, co by byl život jiného než zoufalství? Kdyby tomu tak bylo, kdyby neexistovalo žádné svaté pouto, jež by lidstvo spojovalo, kdyby povstávalo pokolení za pokolením jako listí v lese a jedno dávalo vznik druhému jako ptačí zpěv v háji – kdyby procházelo světem tak jako loď proplouvá mořem a vánek pouští – bezmyšlenkovitá a neplodná věc – kdyby věčně hladové zapomnění vždycky číhalo na oběť a neexistovala žádná moc natolik silná, aby mu ji vyrvala – jak by byl život prázdný a bezútěšný!“ Kniha Bázeň a chvění s podtitulem dialektická lyrika, napsaná pod pseudonymem Johannes de Silentio, vychází v našem nakladatelství opět v tom nejlepším možném překladu od česko-dánské znalkyně Kierkegaardových děl, paní Marie Mikulové-Thulstrupové.

ISBN: 978-80-88329-06-0 (epub) 0,75Mb      ISBN: 978-80-88329-07-7 (azw3) 0,83Mb        Knihovna Sørena Kierkegaarda

V jednom z nejúdernějších spisů všech dob, Buřičových řečech od P. A. Kropotkina, zaznívají, jako v drtících úhozech kladiva, myšlenky ruského filosofa vůči všemu státnímu pobožnůstkářství, grotesknosti adorované svobody, ujařmenosti člověka, prostituovanému šosáctví zákonodárce — tedy vůči veškeré lži, pozvednuté na tzv. společenský pořádek. Při četbě stránky po stránce padají jako na prubířském kameni všechny modly, které se snaží jako chapadla chobotnice podrobit si tělo i duši člověka. Neboť to, co nazýváme státním systémem, se stalo pouhým modifikovaným feudalismem, který povolil šrouby tam, kde už byly neakceptovatelné, aby je mohl na jiném místě dvojnásobně utáhnout. Chvála ti, lidská vynalézavosti, ty důmyslná hříčko přírody! Svoboda slova, volení zástupci, to vše se stalo pouhou ironií, bezobsažným uspávacím šémem, jakmile se zjistilo, že nic z toho neohrozí nestydatou obludu, lačnící po mamonu, aby se mohlo pokračovat v živelném vykořisťování člověka člověkem za bílého dne! Člověk se tak stal, odkojen a živen žvásty systému, pouhou lichvářovou děvkou, servilní ovečkou. Marně křičí ti, kteří povyšují kapitalismus nad komunismus a naopak, a bijí se hrdě v prsa jako svazáci červené nebo modré (věří-li tomu vůbec upřímně), zůstává-li člověk neustále v základních právech na život otrokem libovůle „zeměpána“. Pevně věříme, že čtenář pro tuto knihu, převracející sýpky lichvářů a stoly směnárníků, nalezne pochopení a bude mu tak nejen vzácným dokumentem a dokladem boje za skutečnou svobodu člověka, ale stejně tak i inspirací k vlastním úvahám, k posílení víry v dobro, co více — ke zlomení pout (vlastních i cizích), činících dnes z každé bytosti, 140 let od sepsání tohoto díla, o to servilnější a pokořenější hříčku všudypřítomného Molocha.

ISBN: 978-80-88329-04-6 (epub) 1,35Mb      ISBN: 978-80-88329-05-3 (azw3) 1,47Mb

Člověk, toužící po blahu, bez ohledu na blaho bližních, stává se pouhým parazitem – podstatou nemoci společnosti i sebe sama; – je vším, co vychovala pokřivená morálka od dob úpadku Říma až do dnešních dnů. Anarchistická morálka se stala právem ústřední knihou anarchismu, její „biblí“, drtící ve své jasnosti vše zastřené a zkažené, dotýkající se bídy společnosti, stejně jako i vznešenosti lidské duše. P. A. Kropotkin odpovídá srozumitelně na otázku morálky danou lidskému srdci beze všech umělých příkazů, vůdců; tedy odlehlou od namluvených církevnických a státních dogmat, jimiž svět ujařmuje po staletí člověka. Mluvit o svobodě tam, kde existuje vláda, je totiž samo o sobě protimluv. Ve spise Komunismus a anarchie zabývá se Kropotkin problémem individua ve společnosti, kdy každá totalitární moc (tzv. velká rodina) činí z člověka pouhou ovci – loutku vytesaného systému, který posluhuje jen těm, kteří se usadili na šíji svých bližních. Tato teze byla řečena ještě dříve, než se uplatnil marxistický komunismus v Rusku a ve východní Evropě; – a je stejně tak aktuální pro jakýkoli současný aparát moci, který pod rouškou individua šlape neméně účinně po individualitě každého člověka – jen možná nikoliv tak naivně ale zastřeněji. Veškerý systém, jak podotýká ruský myslitel, pozůstávající na parlamentarismu (zastupitelské vládě), je jen transformovaný, středověký absolutismus, přenesený do organizovanější sítě moci, a to podle ochoty a zásluh servilismu – šíření (ne)moci mezi lidmi. V Kolektivistickém námezdnictví rozvádí Kropotkin problém mzdy, vzdělání, pracovní doby či pracovních poukázek, jakožto pokračování otroctví společnosti. V poslední části spisu, předkládané v prvním souboru tohoto vydání, Velká revoluce, může se čtenář dočíst o podstatě nejen Velké francouzské revoluce, ale přeneseně i o všech dalších převratech (o „sametové revoluci“ ani nemluvě), kdy vystřídavší lůza vždy jen využila zprvu více či méně naivní horlivosti lidských citů a obecné společenské nevole ke svému vlastnímu, předem již promyšlenému ekonomickému prospěchářství. I dnes, reformátoři pobízí dav – žal neřeknou, že v hlavě chtějí nahradit jen jednu zrůdnost za jinou a modlou jim stále zůstává: stát, vlastnictví, úroky a vespolné vykořisťování jako bůžek vší jimi pojímané pravdy. Potřebují veřejné mínění pro svoji změnu, aby si nakonec okopali políčko lidských životů dle svého – možná účinněji, kdy efektivnější porobu lidí a jejich sil jim již starý systém neumožňoval. Nebojují o pravdu, nýbrž o to, kdo ovládne manipulovatelný dav, jemuž se předkládá polévka ideálů. A znásilnění se zatím hádají v krčmách, jakéže to slizké chapadlo je pro svět lepší! Zaplať pán bůh, že mají k tomu ony „svobodné volby“, v nichž „svědomitě“ rozhodnou! Tvrdí-li se proto, že dosud nebyl vymyšlen lepší systém, lze do značné míry souhlasit, porozumíme-li však, kdo vyslovuje ona slova: „dosud lepší“. Žádný systém, jako nynější, nedosáhl totiž z hlediska lupu tak dokonale porobení nejen fyzických, ale i duševních sil člověka – řekněme podle Huxleyho – žádný systém se nepřiblížil tak dokonale predestinaci jedince v pouhou loutku v zájmu pár chorých hlav, které uvěřily naivní představě osobního, živočišného štěstí na úkor všech. Umělý člověk, to je cíl všech současných uskutečňovatelů „státu“ a „pokroku“. Zbavit člověka vazby s přírodou se jim již do značné míry podařilo. Zbavit jej vnitřní korekce Života a směřovaní k jeho blahu, bude však naštěstí navždy nemožné. Může-li člověk propadat cynismu, sociální „anémii“, nemůže se vymanit, přes veškeré snahy, od následků svých činů, které jako jediné určují, bez ohledu na politickou partaj a dočasný výtěžek, jeho skutečné štěstí. Kropotkinovy spisy přichází po dlouhé době na světlo, aby kladly otázky po roli člověka nejen ve společnosti, ale především o sobě samém a umožnily mu pochopit jeho pravé, nikým nezmanipulované já.

ISBN: 978-80-88329-02-2 (epub) 1,24Mb      ISBN: 978-80-88329-03-9 (azw3) 1,29Mb

Kniha Suďte sami!, s podtitulem „Ke zkušení sebe samého, doporučeno současnosti“, vyšla až zásluhou P. Chr. Kierkegaarda (bratra SAK) více jak dvacet let po autorově smrti. Oproti jiným spisům dánského revizora křesťanství je Suďte sami! vedeno ve smířlivém duchu. Touto smířlivostí, ústupkem, není zajisté myšleno (jaké případné nedorozumění), znivelování křesťanských požadavků. Kierkegaard vybízí k „pouhému“ DOZNÁNÍ (včetně sebe sama), zda jsme či máme právo, každý sám za sebe, nehledáme-li NEJPRVE Království boží, nazývat se křesťany! – Vybízí k vystřízlivění a pochopení pravého následování Krista a milosti ve vztahu k službě jednomu pánu. – Jak nekonečně náročný ústupek, jak nekonečně náročné „pouhé“ doznání!  – Kniha vychází opět ve vynikajícím překladu česko-dánské znalkyně Kierkegaardových děl, paní Marie Mikulové Thulstrupové.

ISBN: 978-80-88329-00-8 (epub) 0,74Mb      ISBN: 978-80-88329-01-5 (azw3) 0,82Mb        Knihovna Sørena Kierkegaarda

Raritní spis, Stručný výklad evangelia, zařazený do šestého svazku Knihovny LNT, patří k jedinečnému vyjádření pravého učení Ježíše Krista. Unikátní, propracované dílo, v němž Lev Tolstoj na základě kritické znalosti evangelijních textů, a jeho smyslu, uspořádal zvěst Ježíše Krista v „jedno“ evangelium, je přirozeně oproštěné od účelových vpisků církve, nánosů zázraků (apologetiky prvních generací křesťanů) a především od hrubého pavlovského, krvavého „talmudu“, který nejvíce zploštil a zatemnil jasné Ježíšovo učení. Kniha dokládá, že v samotných synoptických textech, včetně Janova evangelia, nalezneme pravé jádro toho, co rozumět pod Kristovou zvěstí pro chudé o Království božím (potažmo Synu božím, Synu člověka) tam, kde je pole života oseto zároveň koukolem a kde se největší buřina a bodláčí uvalilo na stolici Pravdy. Ježíš odpovídá na otázku (o tom je křesťanství, život): co dělat, v co doufat, jak žít v kontrapunktu se světem a ve světě farizejů a zákoníků, kteří vyjídají domy vdov a  lstí a násilím zotročují člověka. – Ježíš předkládá učení, oslovující tehdy i dnes milióny lidí (na základě toho stalo se učení božským, vedoucí jako jediné ke svobodě a spáse člověka) oproti oné masce křesťanství, vydávané v kostelech i v kruzích tzv. ateistů či módních konspirátorů, za samo učení Ježíše Krista. Kniha u nás vyšla jedinkrát před 124 lety, ještě za doby Tolstého života, a stala se skoro ihned nedostupnou. V kompletně opraveném vydání přichází však dnes ke každému čtenáři, který touží po pravdě a miluje ji.

ISBN: 978-80-907477-8-4 (epub) 2,18Mb      ISBN: 978-80-907477-9-1 (azw3) 2,29Mb        Knihovna L. N. Tolstého

Dnes, kdy se domnělý humanismus a nacionalismus hlásí o své zdánlivé ideje, kdy je potřeba lid vyvést opět z pastvin na jatka, vyvolat v nich nejnižší, nejhrubší city, aby byl o to lépe poslušen svému pasáčkovi (jímž však je vlk v rouše beránčím), a byl tak připraven se na povel mezi sebou i vraždit (bude-li výhodno pasáčkovi), vydáváme na světlo Tolstého nesmrtelné statě o vlastenectví – Vlády lži. Tolstoj ve svém spise vystihuje psychologickou podstatu vlastenecké psychózy, očkovanou vládami a jejich lokaji, vedenou v neustálé, bezduché hře na tzv. spojence a nepřátele. Cílem vlastenectví, jak píše Tolstoj, je výlučně podpora otroctví, zastřené olupování národa vlastní vládou: udržet při životě ji samu, která tyje z lidí, z obírání jej o práci v podobě daní nebo jakkoli jinak uzákoněné a eufemisticky se tvářící krádeže či lichvy.  „Vzpamatujte se a pochopte,“ říká Tolstoj, „že nepřáteli vašimi nejsou Burové, nejsou Angličané, nejsou Francouzi, nejsou Němci, nejsou Češi, nejsou Finové, nejsou Rusové, nýbrž nepřáteli vašimi, jedinými nepřáteli jste vy sami, kteří udržujete svým vlastenectvím vlády, porobující vás a způsobující vaše neštěstí. Vzaly na sebe úkol, že budou vás chrániti nebezpečí, a udělaly z této domnělé ochrany to, že všichni jste se stali vojáky, otroky, všichni jste na mizině, všichni víc a více upadáte a každý okamžik můžete a musíte očekávati, že napjatá struna praskne, začne strašné pobíjení vás i vašich dětí.“ Třídní nepřítel, vytvářený vládami (opírající se o psychologický archetyp dobra a zla), vždycky vyvolává strach, propouští uzdu nesoudným vývodům a konstrukcím. Krom vlád žijí však po celém světě lidé snažící se o mír se svými sousedy. Krom vlád nelze poznat ani jednoho člověka v „potu tváře své“, který by od Volhy, co jen myslel, natož chtěl se zbraní v ruce k Moravě a od Moravy k Dunaji nebo Rýnu a tam si umínil zotročit člověka! Toho chtějí vždy jen vlády! Tak i dnešní resuscitace neudržitelného vládního otroctví a především víry v ni, schovávaná za „utečeneckou krizi“, se stala ukázkou pokročilejší psychologické manipulace. Vystavělo se celé řecké drama: obrazy výtačů (negativních hrdinů – méně záviděníhodná, obětní role) a hrdých vlastenců (tzv. pozitivních hrdinů), přičemž málo komu v této psychóze dochází, že jak jedni, tak druzí, pracují na společném cíli a scénáři, že jsou chapadly té samé slizovité hlavy Molocha. Účel světí prostředky: ukázali-li se nedostatečnými masáže o terorismu, bylo třeba lidem onen strach přiblížit (vymyslet) ještě reálněji – Evropa si počala ve své nové zábavě hrát na humanitu z jedné strany a důvtipné zbrojnoše ze strany druhé. Jen tzv. vzdělaným lidem, umělcům, novinářům, využívající a žijící ze lži svých vlád, šířící falešné mínění o životě, zdá se proto, že jediným problémem života lidí není vespolný útisk, nedostatek upřímnosti, každodenní vykořisťování (jimi příčinně podporované), nýbrž to, co vydávají vlády (mravní spodina lidu) a tedy následně oni sami za problémy světa a boží pravdu! Kde je však východisko? Jen v pochopení vší té lži a zbavení se jí, jak píše Tolstoj: „Ať si mají vlády školy, církev, tisk, miliardy rublů a milióny disciplinovaných lidí, změněných ve stroje, celá ta zdánlivě hrozná organizace hrubé síly není nic vůči poznání pravdy, jež vzniká v duši jednoho člověka, jenž zná sílu pravdy a jest sdělována druhému, třetímu, tak jako jedna svíčka zapaluje nekonečný počet jiných. Stačí jen, aby toto světlo vzplanulo a jako vosk před ohněm rozpadne se, rozplyne celá ta organizace, jež se zdá tak ohromná.“ Navzdory této masáži, snaží se lidé, byť třeba i podléhají mrtvému mínění vlád, všude osamostatňovat od vlád a všude se snaží vlády o to usilovněji přesvědčovat lid (a to účely, které světí prostředky), že ji potřebují. Jako podléhá pérko hodinek ještě chvíli své setrvačnosti, než se zcela zastaví, stejně tak dotikává každý klam. Nikdo již nevěří jařmu svých dobrodinců, jichž platí ve sněmovnách, že jsou mu třeba; každý ví, že jen pod tresty nutí jej zákon vydržovat zloděje, nikoli, že by byl přesvědčen, že všeho toho aparátu a hlupáctví je mu k rozumnému životu třeba, jako ví sedlák, čeho je mu dennodenně zapotřebí a čeho nepotřebuje, má-li mít úrody ze svého pole. Vlády lži je jistým doslovem Tolstého hlavního spisu o nenásilí, jímž je „Království boží ve vás“, vydaného v jeho plné verzi rovněž naším nakladatelstvím.

ISBN: 978-80-907477-6-0 (epub) 2,18Mb      ISBN: 978-80-907477-7-7 (azw3) 2,22Mb        Knihovna L. N. Tolstého

Drobné svým rozsahem ovšem bohaté svou myšlenkou je dodnes ne zcela pochopené dílo anglického filosofa George Berkeleyho: Pojednání o principech lidského poznání. Je-li Pojednání bráno v duchu západní tradice (kde je dosud možné, že hmota „jedná“, tedy že je nezávislá na vnímání), bude stejně tak dnes jako na svém počátku, roku 1710, jen těžko stravitelné pro všechny, kteří si navykli na dualistický pohled světa nebo na jeho ještě hrubší představu výlučné hmoty!  Berkeleyho dílo je důsledným uchopením toho, co vnímáme (pasivní ideje, jimiž rozumíme svět) od toho, co můžeme označit za skutečně jsoucí, v níž ony ideje spočívají a jsou představovány (aktivní substance – duch, duše, Bůh, Brahma). Ve svém úvodu se Berkeley vypořádává (místy až ironicky) s Lockovým učením o abstraktních idejích, potažmo s celým konceptem západní, „bezduché“ filosofie hmotné substance. Svojí kritikou Newtona a svojí teorií vidění předběhl v mnohém svoji dobu. Je-li dnes člověk seznámen s díly indických upanišad, advaita-védanty či původního théravadového učení Siddhárthy Gautamy, zvaného Buddhy, užasne, jakou nezávislou paralelou je Berkeleyho pojímání světa a jeho existence, jímž je bezvýhradně sama Mysl. Esse est percipii (bytí je vnímání), je základní myšlenkou Berkeleyho metafyziky, nepostradatelnou tezí vší filosofie, základem lidského poznání, „algoritmem“ všeho vědění. To, co učili stejně tak indičtí mudrci o světě jako představě – Máji – sledu vjemů nejvyššího principu Brahma, a čeho se dochází výlučně introspekcí a kázní, než aby mohla být tato pravda přístupna pouhé spekulaci zahálejícího učence či moderního, mystického jelita, učí Berkeley evropským, kritickým jazykem. Předsudek a neschopnost mnohých myslet, je snad jediným důvodem, proč Berkeleyho dílo bude neustále narážet na primární nepochopení. V samé Mysli, kde existuje onen svět a řád, jemuž se obdivujeme, postuloval později Schopenhauer ve své tezi světa jako Vůli (pouhé chtění) a z ní pocházející Představy. Krásněji a prostěji vyjádřili myšlenku Života Egypťané, když tvrdili, že svět je „výpovědí pravodstva“. Obdobně, ač jiným způsobem, líčí to samé všechny archaické kultury. Avšak jen ten, kdo si neplete hada s provazem (jev s podstatou samého Života, kdy Mysl zastupuje vzhledem k božství polaritu zdánlivého i skutečného), může dospět k pochopení a cíli Života. Bylo by obšírné tlumočit hinduistickou představu ne-Já od ne-Já Buddhova učení (pokroucené dnes stejně zdařile jako křesťanství od původní zvěsti) a blíže tak srovnávat paralely mezi východem a učením George Berkeleyho. Je zbytečné přít se o slova tradic, jsou-li nadto ověnčena v průběhu staletí svojí scholastikou nebo dobovou manýrou: „absolutno, bezmezno, nekonečno“ apod., pod níž může být myšleno stejně tak mnohé jako vůbec nic. [Snad proto se mnozí domýšlí, že čím více nevysvětlitelné, neuchopitelné a abstraktní jsou jejich vyřčené myšlenky a rovnice, ba čím jsou sterilnější, tím více že nabývají pro svoji složitost na pravdě a oni sami na božství. To byla a je za každé doby apologetika a pyšnost všech zákoníků (vědců) a farizejů (duchovních), rušící možnost cesty k pravému poznání a vědění.] Avšak i kdybychom vše s dostatkem pojali, prohlédli smyslové zdání sebe přesněji, o samém Životě nemusíme vědět stále ani za zbla, neboť »můžeme udělati velký pokrok v etice, aniž se tím staneme sami lepšími nebo moudřejšími nebo aniž bychom věděli, jak se máme chovati v životních záležitostech více ve prospěch svůj nebo našeho bližního než dříve.« Metafyzika, mýtus a mytologie je psychický náhled mysli, kde spíše jeho absence (stejně jako protilehlé lpění na názoru), než nejpřesnější jeho vymezení, uvrhává člověka v nevědomost a bídu. Avšak i když se jeví staletími ověřená pravda tak zřejmou, přesto nemůžeme dodat jinak než v souhlase s anglickým filosofem: »…která pravda ozařuje tak silně mysl, abychom se jí nevyhnuli tím, že odvrátíme myšlenky a schválně zavřeme oči? Máme se pak diviti tomu, že většina lidí, která stále jen se zabývá obchodem anebo požitkem, a je málo zvyklá otevříti svůj duchovní zrak a pevně jej upříti, nemá toho přesvědčení a evidence o existenci Boha, které bychom mohli očekávati u rozumných tvorů? Měli bychom se spíše diviti, že mohou býti lidé tak hloupí a nedbalí, než tomu, že z nedbalosti nejsou přesvědčeni o tak evidentní a závažné pravdě.« Kniha vychází podle originálního rozvržení: jejich částí, odstavců a nadpisů, stejně jako je doplněna v poznámkách pod čarou o původní verzi z roku 1710. Pojednání o principech lidského poznání, s podtitulem „kde se zkoumají hlavní příčiny omylu a nesnází ve vědách, spolu s důvody skepticismu, ateismu a bezbožnosti“, přichází k českému čtenáři v jazyku, který je kompletně opraven a jehož mnohé výrazy jsou blíže dnešnímu užívání.

ISBN: 978-80-907477-4-6 (epub) 1,84Mb      ISBN: 978-80-907477-5-3 (azw3) 1,92Mb

Příběh dvou měst, historický román z období Velké francouzské revoluce, vrcholné dílo z pera anglického romanopisce Charlese Dickense, právem zaujímá pozici třetí nejčtenější knihy všech dob, oslovující svojí hloubkou, po více jak sto padesát let, každou generaci lidí – i tu dnešní. Sice již není vidu po „madame La Guillotine“, žertovné holičce, přesto zůstává charakteristika postav, osudů a doby stejně aktuální, neboť otroctví, v nejširším slova smyslu, pojistilo se jen svojí „střední třídou“, aby onen očividný zápas a nesoulad života, kdo s koho, měnící za doby Revoluce francouzské ulice v potoky krve, již neplál tak zjevně a neohrozil tak zlehka samého Molocha. Zrelativizovaly se ideje a s lidmi se vyplatilo hrát více psychologicky – jako s ovcemi (historie, ó, ty matko moudrosti!), aby si šli společně, ruku v ruce po krku – jeden vedle druhého, za příslib lepšího žvance u stolů svých novodobých „markýzů“, ve svém dobrovolném otroctví, slepotě a pýše. Přesto vnitřní trýzeň, „nemoc k smrti“, zastřená sebevětší citovou sterilitou, doutná v lidských srdcích, vepisuje se do jejich vrásek a probouzí z frustrace temného démona: dnes stejně jako před oněmi více jak dvěma sty lety. Jediný prostředek, vymaňující člověka z nerozumného života, jímž je láska, jeví se lidem v jejich učenosti dosud však jaksi přepjatým, nehodným jejich nabyté, světácké moudrosti. Šlechtěte tedy člověka v cokoli chcete, a prostředky sebevíce zatemnělými a lstivými, ale on se o to více, oč déle jej budete klamat a pohrdat jím, navrátí k svému zvířeti v sobě, ke své zuřivosti, otočí se a roztrhá vás. „Rozdrťte proto lidstvo ještě jednou podobnými kladivy a lidstvo znovu se vynasnaží, aby samo sebou nabylo těchto znetvořených tvarů. Rozsévejte totéž símě lakotného hýřilství a tyranství a zcela jistě vydá tytéž plody, neboť jsou v jeho semeni. …Proměň neustále ony káry smrti v to, čím byly dříve, mocný kouzelníku Čase a změníš je v kočáry neomezených panovníků, a ekvipáže feudálních pánů, v nádherné úbory nalíčených Jezabel, v ony kostely, které nejsou »domem otce mého«, ale pelešemi lotrovskými, změníš je v chatrče miliónů sedláků, umírajících hladem!“ Předkládaný mistrný román je zadostiučiněním a vyslyšením požadavků nejednoho čtenáře po opětovném vydání. Strhující příběh, odehrávající se mezi Londýnem a Paříží, předkládáme v jeho nejlepším podání, jímž může český čtenář disponovat: v překladu od Františka Hellera. Kniha, prošlá korekturou, si zachovává svůj jazyk – jeho poetismus a dramatičnost, současně však přihlíží tam, kde je třeba, k jazyku dnešního čtenáře.

ISBN: 978-80-907477-2-2 (epub) 2,59Mb      ISBN: 978-80-907477-3-9 (azw3) 2,81Mb

Zpověď dítěte svého věku patří k jedněm z nejpozoruhodnějších a zároveň i nejbolestnějších psychologických děl světové literatury. Ač jediný román Alfreda de Musseta, psaný v ich formě jako autobiografie, o to více v něm zaznívá hluboký mravní a bytostný otřes láskou zklamaného „dítěte“ a pád v nejzazší hlubinu autorovy duše. Ústřední postavou knihy se tak stává sám Alfred de Musset (Oktáv), jakožto dítě svého věku – s východisky a bezútěšností, jež mu nejen ve zklamání („ráně zezadu“) ale i pro život nabízí tzv. morálka a oploštěnost jeho doby. Tento obraz nalézá čtenář nejen v úvodním opisu, ale stejně tak záhy v Oktávově příteli, v postavě mistrně vykresleného Desgenaise, v němž vládne typická polovičatost lidí každého věku: znalých to světáků povšechných poměrů, mudrců to doby, kteří byť prohlíží ubohost společenského stavu, jediné jejich východisko pozůstává v neupřímném přitakání „společenské nemoci“, její prostopášnosti, znivelování lásky; tedy poměr k člověku (ženě, muži) otesaný do pouhého užitku. Ve zklamání a s intenzivností duševních pochodů a prožitků, rozvíjí Musset nejednu vnitřní úvahu i nadčasovou kritiku společnosti, přesahující rámec samého románu. V kroužku zhýralců, tzv. smetánky doby (v níž dodnes vidí mnozí lidé naději pro své štěstí), snažil se Oktáv nalézt po slovech Desgenaise své zapomnění – avšak nachází ve výsledku jen o to větší nudu, trpkost, emoční plochost a cynismus – potlačovanou to zlost a depresi – a nakonec i svůj vlastní pád. Po vzdání se sice takto nesmyslného života, nese v sobě Oktáv již nemoc doby, plíživou zkázu vlastní, dosud uvnitř sebe sama nejen nevyléčené, ale nadto již i mravně pochroumané duše. Při návratu do rodného domu, kde umírá jeho otec, střetává se s novou láskou: Brigitou. Po krátkém čase šťastného vztahu vyplouvají však o to palčivěji na povrch bytostné a úzkostné autorovy rány jako gin vypuštěný z láhve (či jako „Desgenaise v krevním řečišti“), jež si s sebou duše, neurovnaná v sobě samé, nezrozená dosud v muže, přinesla, projikující vlastní zlo do všeho čistého a svatého. (vnitřní ženský princip duše, neosvobozený od ideje vlastní matky, který jsme archetypálně z bohyně ponížili svým životem rovnou na nevěstku). „…neboť vše, co je v nás nízké, průměrné či démonské, se bouří proti čistotě a potřebuje ji pošpinit, aby si zachránilo vlastní život.“ (cit. Simone Weil.) Román, díky Mussetově upřímnosti, postupuje v Oktávovu chorou žárlivost, psychické deptání, následované až pokusem o vraždu sebe a své milenky (Brigity), jakožto snahy, trýzní souženého, vymanit se z (ne)moci nevypuditelného démona… Předkládaný román patří i díky jednomu z nejlepších českých překladů, z pera Marie Kloučkové, k nejpoetičtějšímu vydání tohoto „věky“ nepomíjejícího díla.

ISBN: 978-80-907477-0-8 (epub) 2,08Mb      ISBN: 978-80-907477-1-5 (azw3) 2,17Mb

Kierkegaardův hlavní spis: „Nácvik křesťanství“, psaný pod pseudonymem Johannes Anti-Climacus, mající zdůraznit nejvyšší idealitu křesťanství, počíná citací z Mat. 11, 28: „Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinutí.“ Avšak jaké nepochopení a nedorozumění, že ten, kdo zve, k nám nemluví z výsosti, nepodvádí nás jako světsky urozený, zajištěný člověk s přeplněnými sýpkami (nashromážděné v tomto světě nadto vždy jen z práce druhých – právě proto!), nýbrž jako ubohý, ponížený člověk – Ježíš, bůh, který nemá, kde by hlavu složil. Jaké nedorozumění, že ten, jehož se chce dovolávat „křesťanstvo“ (přirozeně jen ve formě zajištěného vítězství) nebo jehož chce chápat světské mudrlanství jako pouhý náboženský fenomén na „ose času“, je nikoli jen před dvaceti staletími, ale stejně tak i dnes ve svém důsledku považován, přijde-li se na věc, za společenského zločince, syna pouhého tesaře (tedy drzouna!, neurozeného člověka) rušícího zbožštěný „oficiální řád“. Věřit v takovouto pomoc, odmyslíme-li si prozatím světsky absurdnost této pomoci (chudý, pohrdaný volá k sobě všechny, aby jim pomohl, – natož se má k tomu ještě za boha, Syna božího), je z lidského hlediska samo o sobě prvotně k smíchu; a je-li to myšleno vážně: k pohoršení. A právě možnost pohoršení je ústředním předpokladem víry, paradoxem, možným skokem ze světa klamu („oficiálnosti“) v křesťanství (Království boží). Buď uvěříš, nebo se pohoršíš. Křesťanství separované od možnosti bytostného pohoršení (tzv. vítězící církev), a tedy abstrahované od následování (zápasící církve), není křesťanství – leda tak jeho čajová verze. V knize, která patří k tomu nejlepšímu z křesťanské literatury, upomíná Kierkegaard, že právě schopnost překonat možnost pohoršení vírou, nese s sebou ve všech staletích nutnost stát se bytostně současníkem Krista v jeho cestě, kterou je ponížení (ponížení jako bytostný kontrapunkt!). Lidé, příchylní družit se k vítězům, domýšlejí se však, že lze v křesťanství vynechat svoji časnost (a současnost s Ježíšem), v níž se zápasí pro pravdu. Pravda hledá se dnes v poznání (nejlépe bezbolestném, spekulativním, meditativním; v poznání, které nás nic nestojí, kde nic neriskujeme ze světskosti, kdy vyznáváme hrdě „pravdu“ jen z gauče, do jisté míry, která po nás vzhledem k Bohu a k bližním nic nevyžaduje a nestojí – maximálně tak chvilkovou „úvahu“), zatímco ona, pravda, spočívá v bytí, v každodenním „zápase“ o božství – v každodenním zápase, pohorší-li se člověk na ni, zradí-li člověk jako Jidáš Krista nebo se od něj rozuteče jako ona hrstka učedníků – či jej zapře jako Petr. Není to zápas myšlenkou vynucovaný, nýbrž s božím dopuštěním bezprostřední, protože stát se co jen člověkem, bude vždy vzbuzovat v hlavách lůzy nepřekonatelné pohoršení. Zbožštěný řád se naučil vidět v lidech kolečka svého soukolí, neboť „bohem“ se stalo samo soukolí. Cožpak se může stát, aby se nějaké kolečko odvažovalo být co jen člověkem, nemluvě Bohočlověkem? Jaké to rouhání vůči Šelmě! Zápas v křesťanství není cílem, nýbrž bezprostředností cesty. Odstraní-li se tato cesta, odstraní se i evangelium, Kristus, pohoršení, tedy křesťanství, že pravda se projevuje ve světě v nízkosti. Když Kierkegaard chtěl podruhé vydat spis již pod vlastním jménem, píše: „Nyní jsem sám v sobě zajedno ve dvojí věci: v tom, že oficiální řád je z křesťanského hlediska neudržitelný, takže každý den, kdy převládá, je křesťansky vzato zločinem, a že dovolávání se milosti tím způsobem není dovoleno“. Překladatelka spisu, Marie Mikulová-Thulstrupová, ve svém Doslovu správně podotýká: „Odstraňme tedy pseudonymitu, pak se po menších úpravách v textu „Nácvik křesťanství“ stane útokem na oficiální řád!“ Kierkegaard je si však vědom, že útok na oficiální řád je zbytečný, neboť snažit se tím napravovat řád („ladit“ Boha do světskosti) je samo o sobě absurdní. Člověk může upravit jen svůj vlastní poměr k životu, tedy k Bohu. A jaké překvapení, vyvolávající právě „možnost pohoršení“, že takový člověk, žijící po božím, se vidí lidem jako by se vyvyšoval nade vše – ano, nejúčinněji totiž ruší klam, neboť nalézá sebe sama nikoli ve spojitosti k lidským výmyslům, nýbrž k Bohu. A priori chtít rušit či napravovat oficiální řád, znamená v něj v prvé řadě věřit – v jeho samozvanou, božskou legitimitu, a přitom nevíra v něj, respektive (což je to samé) pravá víra v Boha, je jeho nejpodstatnějším zrušením! Toto zrušení je podobné, jako když proráží Slunce své bytí z nočního nevědomí či jako dítě, klubající se z dělohy (vždy skrze zápas) své matky. Ono samo se uskutečňuje – a zpod něj pozůstávají jen červánky nočního nevědomí. Jak malicherné by bylo Slunce, kdyby namísto svého ranního úsvitu hledalo uskutečnění a nápravu ve tmě? – Ano, bylo by podobné housence, rezignující na stav motýla, nalézající příčinně ve své kukle i svoji smrt! Vyústění Kierkegaardova spisu je zároveň pochopením rozdílu a významu samotného křesťanství oproti filosofiím, učením, spekulacím či metafyzice, pro něž pravda počíná v poznávání, zatímco ona počíná v prvé řadě v bytí. Bez možnosti pohoršení (ukřižovaný syn tesaře, činící se Synem božím) a překonání jej vírou (v Království boží), uprostřed všude obepínajícího koukolu, není ani samého Života ani Pravdy.

ISBN: 978-80-907288-8-2 (epub) 0,87Mb      ISBN: 978-80-907288-9-9 (azw3) 1,00Mb        Knihovna Sørena Kierkegaarda

Nemoc k smrti, napsaná roku 1849, je mistrnou psychologickou úvahou o ztrátě člověkova já. Kierkegaard užívá pro svůj spis obměnu Kristova výroku z evangelia Jana kap. 11, v. 4., kdy v úvodu spisu píše: „Trýzní v zoufalství je, že se umřít nemůže… Nemoc k smrti je tedy totéž co nemoci umřít, ale ne tak, jako by ještě zbývala naděje na život; beznaděj spočívá v tom, že chybí i ta poslední naděje, smrt. …na člověkovo já se svět ptá ze všeho nejméně, vždyť projevíme-li, že je vůbec máme, může to být pro svět velmi nebezpečné. Největší nebezpečí – ztratit sama sebe – se může ve světě přejít tiše a jakoby nic. Není ztráty, jež by se oplakávala méně.“ Druhý díl knihy představuje toto zoufalství, nebýt sám sebou, v pojmu hříchu a vyděluje se tak zároveň od sokratovského „nepoznání“ k „nechtění poznat“ (rozdíl mezi helenismem – pohanstvím a křesťanstvím), čímž se „hřích“ člověka stává neustále aktuálním a bytostným. To, co v jistém smyslu nazývá o více jak sedmdesát let později C. G. Jung bytostným Já (střed či rovnováha mezi vědomím a nevědomím), rozebírá Kierkegaard, v křesťanském smyslu, v pojmu syntézy našeho já k Věčnosti. A přesto zůstane Pravda povětšinou v uších člověka, jak v jednom, tak v druhém případě, nečte-li kdo duchem, jen v rovině rozumových kategorií, slovíčkaření, jež je maximálně schopen vnímat – obdobně jako svou vlastní duši. Avšak tíseň nemlčí – nabývá sama svých rozměrů v duši člověka, je-li ztracen či zastřen onen poměr k tomu Nejvyššímu – k podstatě sebe sama, k Životu, k Věčnosti. K léčbě používá Kierkegaard řeč ke vzdělání a probuzení, vědom si, že léčba vyžaduje (duchovní) skok, pokání (změnu smýšlení) a dostává se jí jen nemnohým. V následujících dílech, které píše Søren Kierkegaard až do své smrti r. 1855, gradující spisem Okamžik, rozebírá dále ideu křesťanství (a zároveň její profánní neznalost), její bytostnou hloubku, a konfrontuje ji s oním čajovým, kostelním náboženstvím, jímž se stalo oficiální křesťanstvo, které si z Ježíšova učení udělalo nejen bezduchou loutku a cetku, ale zároveň i živnost. Nemocí k smrti, s podtitulem: křesťanská psychologická úvaha ke vzdělání a probuzení, se tak počíná vydávání knih dánského myslitele a revizora křesťanství Sørena Kierkegaarda, jeho křesťanských spisů, které patří k tomu nejlepšímu ze světové literatury. Kierkegaard, přeložený již do mnoha jazyků, dostává se k českému čtenáři nadto v jeho nejkvalitnější možné formě, od vynikající česko-dánské znalkyně a překladatelky Kierkegaardových děl: Marie Mikulové-Thulstrupové.

ISBN: 978-80-907288-6-8 (epub) 0,68Mb      ISBN: 978-80-907288-7-5 (azw3) 0,78Mb        Knihovna Sørena Kierkegaarda

Poprvé od roku 1925 se čtenáři dostává do rukou kompletní (necenzurované), opravené a stěžejní dílo Lva Tolstého o nenásilí, nesoucí název Království boží ve vás. Tolstého stať přibližuje a objasňuje zásadní výrok Ježíšova učení o lásce v jeho praktickém přikázání a důsledcích: neprotivit se zlu násilím. Tolstoj svým vytříbeným stylem jasně poukazuje, že celé společenské zřízení, vedené ve starozákonním duchu „oko za oko, zub za zub“, dávno již přežité a nerozumné ve vědomí člověka, vydržované dnes jen posluhovači falešného mínění o životě (a jejich hypnózou), zakládá se především na ochraně lupu a tedy ovládání vlastních poddaných, porobených, utiskovaných lidí. Tak, jak již pravil před šesti sty lety náš Tomáš Štítný ze Štítného, hodí se k podtržení z myšlenek Tolstého knihy: „Nikoli jak slepička chrání svých kuřátek, ale jak pes brání mrchy, aby ji nejedli jiní psi, ale aby ji on sám ohlodal všecku…“ Nepřizná-li si člověk podklad zla, těžko pochopí (ba připustí) chapadla, která z onoho zla dále vnikají v jeho vlastní duši. Lživé veřejné mínění, skrytost působeného zla, na němž je založena společnost skrze armádu a šiml zaprodaných posluhovačů, její pikareskní svoboda – tragikomická v tom, že není pouhou divadelní parodií; tzv. víra v rozum a nedokrvenou morálku, masíruje a decimuje národy a Člověka, a zamotává je v čím dál větší vnitřní i vnější okovy. Lidé cítí se být bez ochrany násilí, jak je jim namluveno, vystaveni napospas. Jistě, zloděj, který jich spoutal na duchu i na těle, je si vědom, že jen lživým míněním (oproti pravdě) může být udržován jeho násilný a lživý stav, – a za odměnu služby, neboť sám by neměl moc, zaplatí si ochotné pomocníčky, kteří ve své hierarchii příživnictví budou v dominovém efektu pokračovat a druhým namlouvat, jak zlí chrání dobré, zatímco krví dobrých naplňují se všude potoky, a zákony podporují ty, kteří těží z bratrovražedné řeže. Ach, jak za přežité se má náboženství, avšak my jsme klesli ještě pod morálku židů, natož tedy abychom se dostali vůbec ke křesťanství! Lidé jsou násilím napospas podrobeni, sami ve vlastním jsou jako na cizím… Světská chytrost však má svoji kostymérii: z vlka se stal beránek a z beránků vlci. Myšlenka konat ve jménu pobloudilých je vždy (jaké překvapení!) více jako myšlenka konat svobodně ve jménu lásky. Myšlenka svobodné organizace (jaké překvapení!) uplatňuje se jen do té míry, není-li vyvrácením samého zla (násilí člověka nad člověkem), dávno již přitom nekorelujícího s naším vědomím. Vštěpují se národnostní city a jejich obrana, jako by ty nevycházely ze srdcí, nýbrž z hlavní pušek a děl. Na této iluzi drží se posledními vlásky apologetika Šelmy. Uznávat nenásilí je věřit v sílu sebe sama, poznané pravdy, bratrství (namísto hamižnosti) a skutečné svobody. Neprotivit se zlu zlem skrze vzbuzenou lásku, vyžaduje vnitřního člověka, odmítajícího konat ve prospěch organisovaného zla (nechť se ono zlo nazývá jak chce) – zříkat se násilí, jehož příčinou je jen lačnost po cizím nejen v jeho nejhrubším projevu – armádě, placených to vrahů, nastrčených primárně na vlastní lid, přísahající v každé době pomatenosti těch, kteří se uvalí v čelo státu či říše – za drobty povýšenosti, nýbrž i lživým společenským hodnotám, postavení, falešnému veřejnému mínění či vlastnictví – udržující jedny v zahálce a druhé v otroctví; tedy zříkat se všeho, co ze života činí mezi lidmi peklo na zemi. Jistě, jak těžko přijímá se nenásilí, je-li život založen na jeho opaku! Aby toho mohl člověk dosáhnout, vyžaduje to od něj onen duchovní „kámen úrazu“: uznávat jediný božský zákon, jímž je pravda, namísto servilnosti vůči zlu! Neboť právě tato servilnost (spíše než nepoznání) je z 99% příčinou všeho nepokoje, zla a násilí, popřením našeho vlastního svědomí, jímž jako ve spojitých nádobách ničíme život (či možnost života) nejen druhým, nýbrž i sobě samým. Musel by být člověk dnes velmi slepý, neřku-li hloupý, aby nevěděl, že veškerá nespravedlnost společenského života, vydržuje se nejen násilím či strachem z násilí (v čemž je organizována), nýbrž především klamným míněním o samém životě (hypnózou) – že právě do tohoto klamného myšlení investují se největší snahy a prostředky obhájců doby temna a děti vykrmují se touto lží od svých plenek. Existuje jen jedno východisko – žitá pravda a láska. Pravda, která je již dávno zapuštěno v našich srdcích (nečinit, co nechceme, aby se činilo nám, známá již od Egypťanů) a láska, která si nic nezadává se sentimentem, jak jsme naučeni rozumět z kázání těch, kteří si založili nedělní živnost skrze Kristův kříž, ale která je ostrá jako gilotina, řešící rozpor dobrého a zlého uvnitř nás samých, tedy stane-li se naše smýšlení nezávislé na pobloudilých hlavách nic netušících o životě, usazených na šíjích, a co hůře v srdcích nás samých. Vezměte těm, kteří pronásledují člověka (považ svou příslušnost, jsi-li ctěn!), naši vlastní víru v ně – a jejich moc, násilí a nespravedlnost v nás ihned pominou. Nepominou-li formálně najednou, přesto bez vyletění jedné včely z roje, jak píše sám Tolstoj, není spásy (Království božího) ani pro člověka ani pro společnost. Proto zamlčuje se pravda (stejně jako tato kniha), neboť ona jediná, nenásilná, nehlučná, má možnost vytrhnout zlo ze svého kořenu. Nikoli násilím, odstraní se násilí, nýbrž pravdou, ba lépe řečeno: vzdáním se pokryteckého života. Pouta na rukou lidí budou existovat do té doby, dokud je lidé sami nesundají (nikoli válkami, demonstracemi či revolucemi – dětskými to hrátkami těch, kteří mají více munice než ti druzí), dokud nebudou pravdu – jako Jedinci – jim již více či méně zřejmou v jejich srdcích, hlásat, a podle ní žít: ze střech svých domovů, z hlasu svého (s)vědomí, z hlasu onoho – „pouhého“  tesaře.

ISBN: 978-80-907288-4-4 (epub) 2,36Mb      ISBN: 978-80-907288-5-1 (azw3) 2,54Mb        Knihovna L. N. Tolstého

Výklad Evangelia Markova je stěžejním dílem Františka Kováře a zároveň kritickým studiem nejstaršího ze synoptických evangelií, Evangelia podle Marka. Zapomenutá Kovářova kniha, objemná svým rozsahem i myšlenkou, která byla při prvním vydání r. 1941 cenzurována fašisty, aby následně upadla v rukách církve do ztracena, vychází opět na boží Světlo ve své necenzurované podobě. Byl-li Výklad psán v kroužku teologů CČS(H), během první poloviny 20. století (z čehož obsah v dané církvi již dávno vzal za své), je nyní předkládán všem lidem. Ačkoli se jedná o knihu exegetickou, nikoli o kázání, zaznívá z ní v její kvintesenci hloubka ducha pravého Ježíšova učení. Autor v celém spise, ač si drží svůj vědecký odstup, odděluje jako na pipetě olej od vody, tedy Kristovy výroky od dobových vpisků a úprav, nesouznících s Kristovým učením; a to převážně pod vlivem apologetiky prvních křesťanů – ve vleku židovských ale i pohanských představ. Přesto není kniha laděna v duchu antisemitismu, nýbrž kritickou studií vyjasňuje Ježíšovo jasné učení o Životě, obsažené v jeho samotných výrocích. Sama analýza synoptických evangelií, znalost řečtiny, hebrejštiny ale i aramejštiny, vývoj a posun znění perikop, odkrývají do jisté míry samy o sobě podstatu a původnost Ježíšových slov. Krásnými příklady, s nimiž se tak střetne čtenář při četbě této knihy, jsou podrobně vyložené výroky, oproštěné od hrubých představ tělesného vzkříšení, folklóru dobových zázraků, od představ apokalyptických či eschatologických, od výkupné krvavé oběti, od mylné představy národně-politického mesiáše či tajemných podobenství pro tzv. vyvolené (kroužku zasvěcenců) – jakožto, pro změnu, folklóru mysteriozních škol řecko-římského světa té doby. A právě to, co zbývá (považ, že právě to je křesťanství, o němž nic nevíme!), je Perla učení, učení o království Božím v nás, o životě a jeho zápase za Pravdu – tedy křesťanství, které oslovovalo nejlepší duchy lidstva všech věků. Přesně v době, kdy byla kniha vydaná v její necenzurované verzi (na sklonku roku 1945), mohl se svět těšit z objevu svitků v Nag Hammádí. Zatímco ten byl vyzvednut z prachu zapomnění, Kovářův spis, mající přitom mnohé shody s obsahovou stránkou Tomášova Evangelia, jehož přitom autor v celé podobě neznal, ale k němuž došel nezávisle rozborem synoptických textů, šel osudem opačným. A přesto za tu dobu se v pochopení Ježíšova pravého učení o Životě neučinil ani krůček vpřed – ani nemohl. Namísto podstaty učení o Životě, království Božím, které má moc oslovovat duši člověka a povznášet jej nad zvíře, nad zápas tohoto světa a jeho utrpení, počala se zkoumat metafyzická originalita, zamlžující a odvádějící stejně tak účinně od podstaty učení jako apologetika prvních žido- i pohanokřesťanů; nakolik žádný metafyzický diskurz ještě sám o sobě neučinil z člověka bytost rozumnou. Poznání, jakým byli v dějinách prodchnuti Chelčický, Tolstoj, Eckhart či Kierkegaard, však vyžaduje více než objev, apologetiku, scholastiku, metafyzický diskurs či kázání; vyžaduje více než slova vytesaná do kamene, stejně jako za doby Ježíšovy, vyžaduje více než primitivní antisemitismus či pozitivní liberalismus, více než čekání na Krista přicházejícího hrubohmotně z nebe či z Aiónů: vyžaduje celého, bytostného člověka – Syna člověka, jeho upřímnost, jeho duši v poměru k Bohu – jeho vlastní úsilí po Pravdě, jeho nové zrození v rozumnou bytost, nesenou (jako každé zrození) svým křížem v kontrapunktu se světem zákoníků a farizeů, v kontrapunktu se světem, který miluje pravdu jen do jisté míry. Přehled a badatelská práce autora, který se živě zajímal o prostředí prvních křesťanů, helénismu, židovství či pársismu (autor známé knihy Filosofie helénistického židovstva), s sebou nese profesorskou aplikaci a postup, přesto protkaný láskou k tématu a vlastní, rozumnou vírou v Kristovo učení. Tato kniha by měla být proto povinnou četbou nejen každého křesťana, ale zároveň každého člověka, který chce mluvit o křesťanství, mysle si, že jím je ono křesťanstvo v lavicích, vydávané dosud za samo křesťanství. Kniha vychází s přihlédnutím na jazykový posun dnešní doby a je členěna, oproti poslednímu vydání, na kapitoly přímo podle Markova Evangelia, aniž by bylo jakkoli narušeno původní rozvržení a jeho plynulost. V knize nalezne čtenář i důležitý seznam paralelních míst k perikopám a uspořádání kapitol (i perikop samých) pro maximální komfort, který si dnes vyžaduje nejmodernější zpracování elektronického formátu.

ISBN: 978-80-907288-2-0 (epub) 2,26Mb      ISBN: 978-80-907288-3-7 (azw3) 2,65Mb

Ve svém Vyznání, předcházející Dumám, píše na úvod Jean-Jacques Rousseua: „Odhalil jsem své nitro, jak pouze tys je viděl, Věčná Bytosti! Shromáždi kolem mne nespočetný zástup mých bližních: nechť naslouchají mému vyznání, nechť hořekují nad mými nízkostmi, nechť se rdí nad mými ubohostmi. Nechť však každý odhalí též svoje srdce u stupňů tvého trůnu stejně upřímně a potom nechť jediný odváží se mi říci: Byl sem lepší onoho muže.“ Ve svých protivenstvích nalézá Rousseau v Dumách, obklopen již jen přírodou, svůj konečný klid – podroben „jhu nutnosti“, zachován svému srdci, ztotožněn s řádem, jemuž byl zaslíben. Vypořádává se se vším, co musí zpracovat citlivé srdce, nechce-li být pokořeno, ba spíše zmařeno, vědom si, že účel života přesahuje pletichy a zlo těch, kteří jsou podrobeni svým slepým tužbám a zlobě, jichž neváhají, s potěchou jim vlastní, vůči člověku kdykoli použít. Kniha je dokladem, věčným dramatem a kontrapunktem mezi Člověkem a společností (Královstvím božím a královstvím z tohoto světa), pochopením života v nitru člověka, je-li po něm současně bytostně voláno. Je věčným zápasem Východu Slunce; rozporem, který navždy upomíná, že skutečná vznešenost je pronásledována temnotou lůzy, jejíž duch na sebe bere jen jiná těla a podoby, nenávidějící však stále vše přímé a vpravdě vznešené, co nabývá skutečného květu života. Chce-li kdo pochybovat, nechť učiní onu mez v dějinách, kdy se lži vykázalo místo, jíž jí přísluší, a pravda povznesla se v základ společenského pořádku! Nechť rozváže tak kdo kolo, cítí-li se, a učiní z něj přímku, kde vymezí onen bod! – Či raději nechť mlčí, nechce-li být směšný, kdo je unášen na křídlech Molocha, na drobtech pomíjivého prospěchářství, za nějž je placen – jemuž je zaprodán na křídlech servilnosti vůči zlu! Ačkoli lze dočasně bránit Světlu, aby zářilo (a zakrývat jej pouhou jeho nápodobou, čemuž říkáme veřejný pořádek a morálka), nelze zadržet jeho konečného vítězství, jeho paprsků, razící si cestu ranními červánky. Obě entity mají nárok na své bytí; nelze vytrhnout hloží, aniž bychom tím nevytrhli i pšenice. Nechť se naplní a dokoná osud spravedlivých i nespravedlivých! Ovšem jen ve světle nabývá člověk své hodnoty a své sebeúcty. Jen ve světle nebude nakonec požrán služebníky, kteří se domáhají zadusit všeho života; stejně jako jejich bůžkem, kterému slouží a jemuž jsou sami vydáni za potravu. Toto je lidské drama ve svém cyklu, v božském dramatu, který se píše a opakuje od počátku věků. Vydaná kniha uchovává, až na výjimky, pravopis doby a je zároveň revizí a opravou místy nepřesných překladů prvního českého vydání z roku 1913. Toto vydání si neklade za cíl vystavět monument onomu velkému muži, jímž je Jean-Jacques Rousseau – takové pomníky nebývají pravdivé, a proto ani trvalé – nýbrž je pouhým jeho uznáním. Toto uznání však více než v řeči může nabývat významu u každého Jedince až ve skutku a myšlení: oprostí-li se od lži, postaví-li se sám nejen za sebe, ale za každého člověka, trpě společně s ním, který se nalézá či nalézal v poutech; v člověku, který se sám zbaví krve – má-li ji na rukou společně s celou generací lidí, sloužící Molochu; a přijme-li tím následně neméně důsledně jako Rousseau: své „jho nutnosti“.

ISBN: 978-80-907288-0-6 (epub) 4,02Mb      ISBN: 978-80-907288-1-3 (azw3) 4,09Mb

V posledním roce svého života, roku 1855, píše Søren Aabye Kierkegaard dílo, které, jak říká, je psáno současníkovi. Nazývá jej „Okamžik“. Jedná se o soubor deseti takzvaných sešitů (poslední, desátý, byl vydán posmrtně), v nichž se dánský myslitel a filosof vypořádává jako „revizor křesťanství“ s „křesťanstvem“ – tedy s tím, co drží podobu křesťanství podle jména (s pokrytectvím) – co znivelovalo po dobu 1800let Kristovo učení (učení o životě), aby z něj učinilo pouhý žvást a frašku poplatnou lidské vychytralosti, kdy se stalo křesťanství světskostí „par excellence“! Autor děl: „Nácvik křesťanství“ či „Skutky lásky“ zde zaznívá ve svém posledním mohutném zápase jako polnice! Jako filosof užívá nejednou své sokratické ironie v boji s bezduchým sofismem – s bezduchým, hračkářským křesťanstvím, jejich kněžími a tzv. morálkou. Žádné učení se v dějinách nepřekroutilo do takové míry jako křesťanství (v žádném jiném učení nebylo však rovněž tolik možno – jako právě v křesťanství, skrze kategorický a kvalitativní rozpor mezi učením světa a pravými požadavky života, vzniknout tolika tzv. kacířům, jichž bylo „třeba“ odstranit pro „pokojné“ vydržování pokrytectví), neboť vstoupilo-li křesťanství v oficiálnost (křesťanství uznané státem – protimluv sám o sobě), bylo zapotřebí se vypořádat s jeho praktickým základem: s podstatou Ježíšova života, jeho učení – s jeho následníky – překroutit, či jak píše Kierkegaard, přidat ke vší lži slovíčko „křesťanský“. – Vypořádat se s učením, ustaveným nikoli v obláčcích metafyziky či náboženského snění (jak předvedla scholastika či tzv. zbožnost – a co dodnes považují lidé za křesťanství), nýbrž s učením udaném v mravním citu, v nezávislých požadavcích rozumu a svědomí každého jedince, které jdou přirozeně proti srsti a podstatě učení tohoto světa a jeho násilí (nesmyslu života). Odstranilo-li se křesťanství tím, že se stali v pokrytectví všichni křesťany (ve stejném duchu, považ! – jsme i všichni „svobodní“), pak již, pro uchování lži, postačilo jen dohlížet nad možnými výhonky pravdy – tu a tam se objevivšími, vzbuzující s dostatkem podezření, že to vše, co je profánní, je vůči pravdě sama lež, což nelze zadržet sebevětší armádou nejzaprodanějších lidí systému, kdy pravda  (nechť má kdo o tomto pojmu sebepomatenější relativistickou představu) je nezávislá na přání či moci světa. Proto staví se hranice, posvěcuje se meč a dělo, vedou se tzv. svaté války, vydržují se armády kněží, vojáků, policistů,  učitelů, trhají se lidé na kolech, mučí se, vykořisťují, zavádějí se inkvizice (vše zajisté v rámci daného pokroku, pořádku), platí se za loajálnost svým apologetům, špehům či katům a dalším lokajům (všichni zajisté navýsost vzdělaní); a stejně tak se podávají a prodávají lístky do nebe jako do kina (samozřejmě vše to „křesťansky“) – a pod slovem křesťanství opět křižují Krista. – Přiznávají se tím však nechtě, byť jinak to nejde, jak jsou vůči pravdě v její podstatě – při snaze ji odstranit – zcela bezmocní a bezbranní! Kierkegaardova slova jsou proto i nadále aktuální, i když si jej berou ve „vážnost“ opět i ti, kteří „do jisté míry“ učí „křesťanství“ (tedy živí se z křesťanství), kteří „do té míry“ jsou „křesťany“, neohrožují-li tím zároveň svého světského prospěchu, jde-li před, ba co více i za jménem nějaký ten titul světské důležitosti jako odznak Šelmy a její dvojakosti – že tedy ne zcela v očích jejich současníků je to z jejich strany nutné brát vážně! Vedle Chelčického a Tolstého, doplňuje Kierkegaard trojlístek myslitelů – apoštolů lidstva, kteří se nezávisle na sobě, a každý originálně, skrze dary svého ducha, ale rovněž i skrze oběť (bez níž není, obklopuje-li nás koukol, života a pravdy) zasloužili o to, že pozvedávají vědomí o životě, uchovávají nerozředěné požadavky rozumu, mravnosti, citu a víry nad onu vychytralost, hadovitost a lež. Kniha je pro přehlednost předkládána čtenáři v nejlepší možné sazbě, kterou umožňuje elektronický formát, aby se mohl na základě každého čísla Okamžiku dostat na příslušnou pasáž či odkaz v textu.

ISBN: 978-80-907109-8-6 (epub) 1,15Mb      ISBN: 978-80-907109-9-3 (azw3) 1,25Mb        Knihovna Sørena Kierkegaarda

Po 135 letech od sepsání knihy „Sociální problémy“ (r. 1883), a po 110 letech od jediného českého vydání, vynikajícím americkým ekonomem a filosofem Henry Georgem, vychází opět jeho průlomový spis, rozebírající, a ve svém návrhu odstraňující, majetkové příčiny bohatství a chudoby, otroctví společnosti a její korupce. Dodnes není Georgeovo dílo zapomenuté, a nachází si svojí jasností nejen v Americe stále své příznivce. Ve svém pohledu a návrzích z bludného kruhu lži a krádeže, nestaví přirozeně George novou, opracovanější modlu vlastnictví: nenahrazuje jedno otroctví otroctvím novějším, zastřenějším (jako když nevolnictví přešlo v námezdnictví, a dříve otrok ještě s jistými právy „povýšil“ na žebráka), ale píše ke skutečné sociální a mravní nápravě – k osvobození člověka, který má mít všechna práva daná mu zákony přírody. Snad i právě proto budou Georgeova slova napořád oslovovat lidskou duši, dokud bude ještě existovat sám člověk ve svém vnitřním obsahu. Ovšem lačnost nejen mocných, nýbrž i zotročených, žijících raději ve snu výlučného blahobytu či spíše zahálky, jak je podstrčen výchovou, jakožto meta nejvyššího snažení člověka (mít se tzv. dobře ve společnosti, kde A znamená však i B – na úkor druhých), rozněcuje nadále nízké, nerozumné city člověka, nutící jej vidět svůj účel v tom a od těch, od nichž padají drobty z cizí práce – než u samotné matky přírody, z níž vyšel. Na vůli, dehonestovanou v „nenasytnost“, je založen veškerý marketing k ovládání lidí; rozdmýchávání umělých žádostí – tedy mravní znivelování jedince. Jedním z přirozených práv, ústředním motivem myšlenek a snah Henry George, je volné užívání půdy, jakožto nezcizitelného prostředku k životu. Vlastnictví půdy (přisvojené historicky výlučně lupem a násilím) jako „právo“ v rukou jednoho a námezdnictví milionů, se stává ve své podstatě pouze právem na tvoření poddruhů, žebráků, „chlapů“. Oč více je tato pravda zřejmá, prostá a neoddiskutovatelná, o to více se zbožšťují peníze, soukromé vlastnictví půdy a všude se mluví zároveň o svobodě (neboť kde schází, tam se v ni musí alespoň věřit a očkovat, že je přítomna), nakolik její abstraktní význam snese vše – a přesto rozpor není nijak potlačen, nakolik lež může mít stohy knih od svých obhájců „víry“ a jejich kněží (peníze postulované na božství), ale nemůže přeměnit obecné lidské city a rozum, nemluvě přírodu, ve stejnou jalovost. Lidská práva počínají v uvědomění, že není smyslem žít z druhých, či lépe z jejich bídy, a uvalit se na půdu Země, mající sloužit všem. Jaké nedorozumění, že právě krádež, konající se každým dnem, znemožňuje to, co obhájci tak rádi tvrdí ve svém „katechismu“: volnou soutěž! Kolik lidí, mohlo by svojí šikovností zastínit ty, kteří se drží své pozice jen „právem ustanovené krádeže“ a politické korupce! Možná právě proto! Co je nejméně jisté, musí se nejvíce obhajovat a glorifikovat! Že by takováto situace při uvědomění vedla ke štěstí všech (nebo chcete-li nezločinnosti člověka nad člověkem za bílého dne), je až moc zřejmá pro ty, kterým vyhovuje, jsou-li to druzí, za podpory zákonů, vlád a korupce, kteří se přičiňují o jejich bohatství, panuje-li obecná atmosféra boje o holou existenci. Možná by zprvu stačilo, nebát se přiznat šat, být upřímnými, a nehledat pro archaického loupežníka exaltovaných, moderních a lépe znějících synonym. Již to však budiž důkazem, jak nejistě si krádež při svojí pyšnosti stojí v lidské duši! Vždy bude viset na nitkách a vždy bude snaha zakrýt její potutelnou tvář. Bez ohledu na množství propůjčených lidí zločinu, bude však stále existovat Jedinec, jenž chce-li žít rozumně, musí se podrobit nikoli nalhanému životu, v němž bude klesat pod úroveň zvířat, nýbrž životu v souladu se svědomím a pravdou, tedy rozumným vědomím. Jaký z toho bude mít užitek (již sama obava o užitku, že nelze žít rozumně, a že jediná jistota rozumem obdarovaného člověka tkví v udržování nerozumného, zločinného života, nabývá směšnosti), pocítí každý, kdo opustí svoji malichernou spekulaci a vykročí vpřed. Takovému čtenáři se předkládá tento znovu vydaný spis.

ISBN: 978-80-907109-6-2 (epub) 0,90Mb      ISBN: 978-80-907109-7-9 (azw3) 0,98Mb

Ve třetím svazku Knihovny LNT zveřejňujeme stěžejní a kompletní dílo Lva Tolstého na téma sociálních otázek: nerovnosti, bídy a snahy o pochopení jejich příčin a možného odstranění. Vedle hlavního titulu nabízí kniha proto i ty spisy, které ruský myslitel napsal v následujících 15 letech, kde dále navazuje a rozvíjí základní syžet úvah o lidské porobě a vykoupení: List Francouzovi, Ne-dělání, Otroctví naší doby, Kde jest východisko, Jediný prostředek, Dělnému lidu, Požadavky lásky a jako bonus drobnou epištolu mládeži: Věřte sobě. Tolstoj nás na úvod spisu zasvěcuje do vlastních snah po zmírnění bídy, zavádí nás do chudinských čtvrtí Moskvy, aby o nedlouho vyšel ze svého vlastního klamu samaritána a zkoumal příčiny a možnosti jejího upřímného odstranění. Tolstého spis není ideologií, nýbrž tvrdou konfrontací prvně autora vůči sobě samému, jak u Tolstého spisů bývá zvykem, jako i konfrontací s předsudky učeného názoru o dělbě práce, založené na tezích apologetů každé doby (kapitalistických i komunistických), kteří vždy stáli v opozici vůči zápasu těch, kteří se měli na jejich filosofii „života“, pohodlí a tzv. pokroku podílet. Kniha dnes málo známá dotvrzuje mylnost přesvědčení všech systémů, které namísto lásky k bližnímu (potažmo k sobě samému) staví do popředí abstraktní víru v pokrok, ve stát, tedy v resuscitované a staronově vymodelované bohosloví, v což se snadno implementuje obhajoba všeho a na vše. Neboť stačí postavit sebe křivější totem, okolo něhož budou pobíhat domnělí a samozvaní šamani, ohradit tuto podívanou armádou předem zaplacených, nejzkaženějších lidí a jejich rekrutů, žoldáků – s jejich desátky, věznicemi, zbraněmi, lichvou a právem na lidskou práci, a společnost bude mít o chvíli své „neměnné“ zákony a bůžky, které si nadto, jako své „bohy“, bude moci následně volit do svých parlamentů a zastupitelstev v klamné ideji „res publica“ (věc veřejná). Kniha dotváří obraz marnosti a neupřímnosti všech těchto snah, které můžeme stopovat i v celém následujícím století po Tolstého smrti, ba které o to více se zintenzivňují a zamotávají v gordický uzel, a vzdalují více a více upřímné a rozumné odpovědi člověka na otázku Tolstého spisu. Lev Tolstoj se ve svých úvahách mistrně dotýká příčin tohoto otroctví (fyzického i duševního) a rozebírá na jasných příkladech s tím souvisejících hodnotu a vznik peněz i měst, roli armády, státu, daní, vlastnictví půdy, práci v továrnách, význam umění, vědecké teorie a jejich apologety aj., kdy je vše opřeno nikoli na rozumu či na nezbytném důsledku společenského vývoje, nemluvě souhlasu, nýbrž na více či méně zastřené obhajobě právě poplatného kořistnictví jedněch, vydržovaného výlučně násilím, a poroby druhých – stejně jako na zatemněném vědomí (přitakání nesmyslnému životu) současně obou skupin o skutečných požadavcích života, mohoucí vést jako jediné k blahu a spáse člověka. Kniha vychází oproti původnímu vydání kompletně opravená jako všechny vydávané spisy.

ISBN: 978-80-907109-5-5 (epub) 2,56Mb      ISBN: 978-80-907109-4-8 (azw3) 2,72Mb        Knihovna L. N. Tolstého

Druhý svazek Knihovny Lva Nikolajeviče Tolstého, O životě, přináší čtenáři v novém vydání pohled ruského myslitele na otázky, týkající se vymezení života a jeho následného poměru vůči světu v srdci člověka. Na úvahách a nesčetných přirovnáních ukazuje a připomíná Tolstoj každému věky dostupné, rozumné poznání i pojímání lidského bytí, oproti zastřenému učení světa – zákoníků (vědců) a farizeů (duchovních). Ukazuje, krom samotné odpovědi, že jak jedni, tak druzí, kteří si přivlastnili výklad života (ve zdánlivě vzájemném nesouladu), neodpovídají na samu otázku života, ba spíše v přímém rozporu k ní odpovídají na vše, co je samému životu přímo vzdálené, nemluvě, že je jimi „život“ chápán vždy jen poplatně k dané době, na niž se nabalují všemožná ospravedlnění nerozumnosti a krutosti těch, jimž více než karabáč (či společně s ním) posluhuje k poslušnosti implementace falešného veřejného mínění. Od doby Tolstého spisu již uběhlo řadu let, ba spojují se v sobě již tři staletí, kdy věda mezitím dosáhla nebývalým způsobem nových poznatků (stejně tak jako do té doby) – avšak cíl zkoumání, premisa života (život sám o sobě je stejný dnes jako před tisíci lety a poznává se v Jedinci), zůstala postavena stejně mylně a stejně mylné jsou logicky ke vztahu k životu i její závěry. Otázka a její odpověď, co je to sám život, jemuž se podrobuje každý člověk dnes a denně – smysl utrpení, strasti, ale rovněž blaha, zůstává nadále zatemněna přímo úměrně tomu, jak vzdáleně se lidé naučili pohlížet na samotný předmět života, který falešnou vědou a náboženstvím přejali.

ISBN: 978-80-907109-2-4 (epub) 2,21Mb      ISBN: 978-80-907109-3-1 (azw3) 2,26Mb        Knihovna L. N. Tolstého

Po více jak devadesáti letech se dostávají do rukou českému čtenáři Tolstého nejhodnotnější spisy – díla, která následují po autorově zavrhnutí vlastní tvorby, jako byla Anna Karenina či Vojna a mír. A právě zde, v druhé části Tolstého života a jeho literárního působení, vyniká takovou měrou nejen duch člověka, žijící dle pravdy, ale rovněž i jeho literární génius. První svazek, nesoucí název: Zpověď. V co věřím?, je základním textem a úvodem do Tolstého filosoficko-náboženských a sociálních úvah o smyslu člověka, jeho postavení ve společnosti, o postoji k víře, k člověku a Bohu. Tolstoj zde svojí zpovědí rozebírá prvně vlastní poklesky a nerozumnost vedeného života, pramenící z přejatého „světového názoru“ o tzv. lidském štěstí (bohatství, ctižádost, vlastnictví, důležitost, povýšenost či pracovní, fyzická zahálka), ústící svými rozpory a příčinnou, vnitřní nenaplněností až k úvahám o vlastní sebevraždě – rovněž jako popisuje i vyjití ze tmy, nalezení pravdy, své mravní obrácení (ale i společenské obrácení! – spojené to nádoby), provázející jej následně po zbytek života. Lev Tolstoj, veden precizní analýzou rozumu i srdce, podrobující sebe sama nejpřísnější kritice (a stejně tak i čtenáře), nalézá důvody a objevuje pravdy, které mu do té doby neznámé (avšak tušené), zakrývaly skutečné poznání života. Následovaný mistrný rozbor a nesoulad církevnických výkladů i poměru státu (jakékoli oficiálnosti) vůči svědomí, skrze hlavní zásady Kristova učení – obsažené v Kázání na hoře, rozebrané v druhé části knihy: V co věřím?, může mnohým napomoci i dnes k nalezení pravé podstaty křesťanského učení (učení o životě), ba co více, k nalezení smyslu sebe sama. Vedle Rousseauova Vyznání, patří tak kniha Zpověď. V co věřím? k nejpoutavějším dílům světové literatury, mementem každému současnému člověku, „kladivem“ na profánnost, stejně jako je zásadním úvodem ke skutečné Kristově zvěsti, zbavené vší dogmatiky a lži, vedené již po dvacet staletí. Knihovna Lva Nikolajeviče Tolstého – soubor jeho sociálně-náboženských a filosofických prací, jak věříme, se proto může stát přítelem všech, kteří se sami nespokojují s jednoduchými odpověďmi a návody na život, tedy s oním společenským očekáváním, který jde tak často (či lépe – vždy) v rozporu s city, rozumem a svědomím nás samých. Takoví lidé najdou snad právě v těchto knihách, jako v žádných jiných, potvrzení pravd, které se mnohdy ani sami neodvážili vyslovit zřetelně nahlas.

ISBN: 978-80-907109-0-0 (epub) 2,50Mb       ISBN: 978-80-907109-1-7 (azw3) 2,61Mb        Knihovna L. N. Tolstého